Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
Nedávno mi kdosi poslal mail s tímhle příběhem a myslím si, že stojí za přečtení až do konce...
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: Věříš v život po porodu? - Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. - Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? - To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. - No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká. - Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. - Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu. - No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. - Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být? - No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli. - Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není. - No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
Můj osobní názor zní prožívat život naplno,dokud to jde, protože nikdy nevíme, jestli bude něco následovat...
Smrt si nevybereme, ale můžeme si vybrat, jak budeme žít před ní...
Každý dle svého vědomí a svědomí... X
CARPE DIEM
Naposledy upravil absinthová víla 07-04-2006 v 13:27 PM
smrt bych přirovnal k narození...je to konec a zároveň počátek....někde jsem četl zajímavý přirovnání.....když se člověk narodí, všichni okolo mají radost--přitom pro to malý stvoření je to ve skutečnosti jako smrt - porod je něco dost "brutálního", je to přerušení pokojnýho pobytu v bříšku maminky a vyrvání do novýho světa plnýho nástrah..........když člověk umírá, všichni truchlí- přitom člověk odchází po svě pouti životem, bolest už pak nevnímá, cítí že odchází ale pak už strach nemá, ví že je to jen další přestup..kruh se uzavírá, vše se opakuje...... ale ne vždy a pro každého člověka....jsou i jiné alternativy, jiné možnosti.....tenhle život beru jako hru a příležitost k postupu v dokonale vytvořený hierarchii..život je fain, ale je to pořád jen ta "nejnižší" úroveň možnosti existence....to je jen osobní pocit :-)
...ked sa tak zamyslim,tak sme tu navzdy.Clovek sice moze zabyt telesnu schranku,ale potom ide dalej jeho dusa.Dusa je tu naveky a pripadam si niekedy ako v nejakom zacarovanom kruhu.Niet uniku.A tie reci o nebi a pekle su obycajne picoviny.Naco by nejaky diabol bral nasu dusu do zatratenia a robil si namahu z nejakym mucenim?ja si myslim ze na zemi sme len ako nejaky pokus vyssich bytosti.Sme tu kurva ako v matrixe
Absinthová vílo, vystihlas to. Smrt je jen přechodem někam jinam, je to jako byste si zuli těsný boty. A protože se odtamtud nikdo nevrátil a neřekl vám, je to v pohodě, nemusíš se bát, tak se smrti bojíme.
Myslím si, že pokud někdo napíše do diskuze: Nebojim se smrti, je mi to jedno atd., tak kecá, protože záleží jen na dotyku smrti, člověk s ní musí bojovat, mít respekt, ne strach/ a být bdělý. A můžu vám říct, že na tohle setkání se nemůže nikdo z nás dokonale připravit, vždycky to bude šok, něco co nás pohltí... a najednou budeme sami..a budeme muset bojovat o SVůj život...taková chvíle tě rozmetá na kusy a ty se prostě už nesložíš dohromady.
A pak odpluješ jako obláček bílé mlhy...
Jsem příliš urozený na to, abych byl vlastněn, nebo byl druhým v ředě, nebo užitečným sluhou a nástrojem kteréhokoliv státu světa.
Původní příspěvek od HeRB nailepsi a uplne bezbolestny sposob ako sa "zabit" ie podrezat si zili vo vani plnei vody..krv pekne vyteka do vane..a vy len pekne pomaly zaspite..
ale ne ze to budete skusat
bolelo a žiju. Jak už tu někdo psal...všechno je dané ještě před tím, než se narodíme. Věřím v to. Prostě nemám svoji míru plnou a musím žít než se naplní po okraj. Pak mi bude dovoleno odejít....
Jestli se smrti bojím? Ne. Mám panickou hrůzu z bezmocnosti. Zažila jsem to a je to hrozný. Když ti milovaná osoba umírá a já věděla že umírá a nemůžeš pomoct od bolesti napadají tě strašný věci...přála jsem si, aby už umřela. Bolesti se zvětšovali, přoleženiny se otvírali...ja jen stála a modlila se. Pak jsem si vyčítala, že takhle přemýšlím...to se přece nedělá!...další měsíc utekl a stav se zhrošil....to už mě napadali takový věci, že ji předávkuju, jen aby už netrpěla...a pak...jako by smrt byla cítit v pokoji a taky tam byl chlad..to už jsme všichni věděli, že TO příjde každým dnem. Vstávala jsem každý ráno a první co mě napadlo...jen at to nejsem já, hlavně ne já....a vyšlo to. V onu chvíli u ní byla mamka a mě se hrozně ulevilo.
Zvláštní je, že si babičku od té doby nevybavím jako veselou, nebo jak nás naháněla s rákoskou:-) ale zuboženou a jak věčně prosí at jí pomůžu. Byla jsem hodně mladá a neustála to, co se ve mě dělo a jak na mě zapůsobila smrt.
V pozdějších letech jsem se setkala se smrtí hodněkrát, ale nikdy mě neranila tak hluboko, jako tenkrát.
Čeho bych se vážně nechtěla dožít je to, že zůstanu úplně sama.
Až pohřbím rodiče, sourozence, manžela.....to musí být smutný konec na stáří....
Nezapomeň na to eso v rukávu!
A hlavně se z toho všeho neposrat.
smrti sa urcite bat netreba, ale treba sa jej postavit tvarou v tvar a vyrovnat sa s tym ze raz aj tak zomrieme, ja sa smrti nebojim ale mam pred nou veeeeelky respekt, lebo nikdy neviem ci smrt bude bezbolestna alebo bude boliet, ja chcem aby bola bezbolestna a rychla a aby mala co najmensi dopad na mojich blizkych, a este nieco, po smrti chcem byt spopolneny
JanísekNaprosto tě chápu, před ár lety mi umírala máma na rakovinu, nakonec umřela doma,v mém náručí, a teď se něco podobného děje s mým tátou. Nebojím se smrti, ale moc, moc se bojím umírání, bolesti,samoty.....
Ja se tedy smrti strašně moc bojim protože žiju dost dobry život a nechci aby nikdy skočil !!! Ale na druhe straně sem taky zvědavi co bude až umřu co se bude dit kam pujdu atd.
Casto nad tim vsim premyslim a zjistil jsem ze nejlepsi bude udelat to rychle a bezbolestne. Tim rozhodne nemyslim treba skok pod vlak, vzdyt ten strojvudce pak musi byt flustrovanej. Myslim ze v pohode je treba jed nebo kulka do toho spravneho mista, ale nekde kde se to pak nebude muset moc pracne uklizet, samozrejme...
Nepěstuju jen pro to, abych měl hulení a nehulim jen proto, abych byl zhulenej.
2Francois deGEOT: Dost dlouho to trva, stoji to hodne penez a vysledek je nejisty. Muzes se pouze opit do bezvedomi a rano pak mas jeste poradnou kocovinu a vynalozeny prachy v pr****. Kdyz uz uchlastat, tak nejakou spatne vypalenou 90% slivovici, at mas alespon nejakou malou jistotu.
Nepěstuju jen pro to, abych měl hulení a nehulim jen proto, abych byl zhulenej.
Sinuhet: musis si prostrelit mozkovy kmen, nebo nejlip k tomu jeste nejak pribrat prodlouzenou michu
edit: nejlepsi by to bylo zastrelit se 2 pistolema naraz. jednu z prava namiris na mozkovy kme a druhou zleva na prodlouzenou michu a zmacknes oba kohoutky naraz. to by bylo jiste. ale je to dost morbidni..
X 
07-04-2006 v 01:31 AM
