Registrován: May 2011
Příspěvků: 38  

ja som sa tiez raz tak skuril, ze som nechcel okusit dlho nic. kupil som gramca ..a mi rozpraval , ze je to tuhe tak polahky si..noo len som ho nepocuvol ..pravdepodobne som to prehnal a veru nebolo mi vsetko jedno... srdce mi slo vyskocit a uplna nevolnost aj som o zachranke rozmyslal... ale nastastie to preslo a ulavilo sa mi. tak poucenie do buducna racej neovereny matros si treba polahky kostovat a neprehanat to

Registrován: Apr 2014
Příspěvků: 28  

som na icelande je to tu asi 5 krat silnejsie ako na Slovensku.. nevetil som tomu tak som si spravil jointa grcal som asi 2 hodiny

2014- Moj prvy grow

Registrován: Feb 2021
Příspěvků: 1 

Raz som si doma cez vaňu a 2 litrovú fľašu natiahol asi 0.3 g slunku z Holandska tvrdá oranžovo zelená šiška rozdrvena na prach dal som to na jedného prda. Po asi 10 minútach som začal byť silno zhuleny trocha nepríjemný pocit tak som sa snažil to predýchať chodil som po byte a sústredil sa na niečo iné aby som nemyslel na to že mi niečo je. A stal som nad svojím psom írsky seter krásna hnedá fenka zlatá povaha. Bola sculena v klbku už mala svoj vek spala. A ako som nad ňou stal tak som z nej cítil teplo nornalne vyžarovalo do diaľky ruku som dal pred seba a silno zreteľne som citill teplo zo psa ako radiátor bol som asi super senzitivny.bolo fakt super zaujimave

Registrován: Jun 2010
Příspěvků: 65  

Nejhorší je, když je trávy dost, ale dojdou papírky.

Registrován: Jan 2021
Příspěvků: 39  

Zvuky okolí

Záseky na hudbě a zvucích sou strašně zajímavý. Vzpomínám si na jeden zážitek po užití fénixových slz. Dal sem si doma kapičku a šel se projít ven – do polí a luk za městem. Jak tak jdu, tak mi to dost slušně najelo a já začal vnímat všechny zvuky. Vítr byl úžasnej, míhal se prostorem, česal trávu a stromy, zesiloval a zeslaboval a já měl pocit, že ke mně promlouvá. Mohl sem se soustředit jen na něj a poslouchat ho jako prostorovej orchestr.

A pak jsem najednou navnímal svůj dech. Vítr naprosto ustoupil do pozadí a já slyšel plíce, jak se nadechují skrze průdušky a vše jede automaticky a plynule. Zvuk mýho dechu bylo v tom okamžiku to jediný, co jsem vnímal. Z toho jsem pochopitelně dostal menší stíhu. Ale i tak to bylo fascinující. Ta dokonalost těla. Snažil jsem se od vnímání dechu odpoutat, a tak přišlo na řadu srdce. Rytmus srdečního svalu se při užvání konopí o něco zrychluje, to je známej fakt. A tenhle známej fakt mi fakt nedělá dobře )))
´
Nemám rád soustředění se na srdce, když sem zmaštěnej. Proto se urychleně snažím obrátit pozornost na něco vnějšího. Můj sluch se zaměřil na zvuk sekačky odněkud ze vzdálených zahrad. A já to najednou uslyšel. Všude kolem mě byly zvuky nějakých lidských činností. I když sem byl daleko za městem. Doprava, stroje a další píčoviny. Naprosto mě to znechutilo. Jakobych nemohl poslouchat jen přírodu, protože všude se mi do toho sralo něco industriálního a umělýho. Zamířil jsem dál do lesa a snažil se najít místo klidu. Bohužel to nešlo. I do hlubokého lesa doléhají zvuky kolikrát nesmyslných lidských aktivit.

Konopí je prostě skvělej zvukovej moderátor a myslím, že nás o zvucích může tahle bylina hodně učit.

čau M.

Registrován: Jan 2021
Příspěvků: 39  

Malá vzpomínka, kterou jsem našel ve starým compu )))))

Poslední beng v životě

Někdy v letech 2000-2001 jsme s kámošema vařívali bengy – konopný mlíko různý síly. A protože se právě síla tohoto nápoje měnila, nedala se moc odhadnout dávka. Takže to samozřejmě hodně lidí včetně mě přehnalo a pak si zažívali různý, většinou ne moc příjemný stavy.

Dobře si pamatuju svůj úplně poslední beng. Uvařili jsme kotel u kamaráda doma a ten vzali ven do parku. Bylo léto, krásný počasí. Postupně se onen zelený nápoj s charakteristickým odérem upíjel a my jsme se sjeli jako hovada. Slunce pálilo, všichni se smáli a mně to začalo.

Najednou mi všichni přišli hnusný, fakt úplně vodporný. Fuj. „Co to tady mezi nima dělám?“ ptal jsem se sám sebe. Kamarád, dej mu pánbů věčnou slávu, se ke mně naklonil a pronesl něco ve smyslu: „Pecky, viď, vole...“ Přišel mi nechutnej, viděl jsem ho trochu makroskopicky, a tak nějak se mi divně hejbal. Ne jako na houbách nebo na tripu, ale rozbředle, trávově. Zvedal se mi kýbl a třásl jsem se po celým těle.

„De to vidět, jak sem v píči?..“ ptal jsem se sám sebe. Zpocenýma rukama jsem křečovitě svíral řidítka svýho kola a asi to nevypadalo ok. „Jsi nějakej zelenej,“ řekl kdosi. Nemohl jsem otevřít pusu, nešlo mluvit. „Musím domů,“ znělo mi v hlavě. A beze slova jsem vrávoravě odjel. „Kam jedeš?“ volali ještě za mnou.

Ani nevim, jak jsem se dostal do baráku, ale vybavuju si, že ležím na koberci ve svým pokoji, v lebce mi hučí vítr jak v lese a já se snad celý věky modlím k Bohu, aby to už skončilo. Jednou za čas těžce vstávám, chci se jít aspoň vyblejt, ale nejde to. A tak znovu uléhám a čekám. Nepamatuju si na co jsem přesně myslel. Člověk to asi následně vytěsní, protože sou to moc bomby. Kdo někdy zažil čekání na to, až takovej podobnej stav odejde, ví, že je to nekonečný.

Ale nakonec dobrý. Neumřel jsem a ani se snad nezbláznil. Jen doznávám, že ještěi dneska po více než dvaceti letech se mi z vůně bengu dělá mírně na zvracení