Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
Above the captured cars
beneath the shadowy green
floating Men watch over the stars
kissing them in dreams.
Laughter within thy city
enlightens the church of passion
rolling around thy head witty
as thou see
what they have mentioned
by their holy peace.
The stars shine lidlessly
soft as red birds’ wings
flowering leaves shivering
turn into the sparkling wind.
Who played the first chord
on these unseen strings?
Angličtináři, nekamenujte mě, pokud tam mám nějakou hovadinu (ale klidně mě upozorněte ). "Třpytící se vítr" etc. jsou pouze básnické license, nikoliv moje neznalost angličtiny. Jinak musím říct, že skládat veršíky v angličtině je docela fuška...
Poslední listy již dávno spadly dávný boj,
a slunce vrhá jiskry na sněhové pláně,
když zdáli přišel vítr dujný,
obrátil korouhve,
a na rozlehlé louce zaplál kadeřavý chvoj.
Když jsem psal tohle, tak jsem sotva držel víčka.
A ještě poslední "in high". Víc už jich asi nemám, většinou píšu cestou vlakem (do/z práce apod.), za střízliva:
VYZNÁNÍ
Nestálost v předsálí cest
skrývá se odměna pro chudé
v závějích slunce.
Na pěšině tichých slov
spočívá vyznání
ten sen o rozpuštěných vlasech
a jemném lanoví.
A nad houfy ptáků
komety sklánějí své hlavy
do rozestlaných klasů ječmene.
Stáčím slova něhy
do drobných sklínek Tvých očí
než překryjí je víčka spánku
a letmý dotek vzdušných křídel.
Na udici velkých slov
lovím rybky srdce Tvého
než dosáhnou cíle svého
a otevřou brány domu.
Kdosi napsal na zeď katedrály
co znamená nebýt sám
- pak se zasnil
a jen pár stop zanechal.
A teď jsem si vzpomněl, že jsem mystifikoval - ještě jedna drobotina z letošního silvestra (psaná na účtence z hospody ) tady je:
VARIACE NA JEDNO OLOMOUCKÉ TÉMA
V zámeckém parku
ve stoji spatném
myriády stromů
závidí
lesu jeho vlnitý vlas.
A to je vše, přátele - teď jsem si všechno vyplácal a zas budu muset něco napsat
Graetar:
je to fakt dobry, no ja se muzu jit leda tak klouzat myslim ze rozdil mezi psanim in high a in normal neni velkej, nejde o zhulenost, ale o to jestli je to v tobe. K+
muj prispevecek, co me tak napada:
srabe!
myslím že ti hrabe!
jak v loji na zahradě
leží v trávě hrábě
a někdo na ně určitě
skočí
až rozvlní si slast
v potemnění
dost neurčitě...
The ice age is coming, the sun is zooming in
Engines stop running and the weed is growing thin. -- The Clash
Něco se smýká v průjezdech, zabržděný čas, kdo ho dožene/ kapky kapou ze stromů, napršelo už včera. Světlo proniká tmou a hluk kovu třecího se o sebe je slyšet až sem, prostorem duní motory stroje na štěstí…
Rosemary Black je zpátky
Kovbojka, holka dračice/Rosemary Black. Nebo taky BadMinton. Oblotron. Symptom vodnatého kolena godzillích rozměrů. Mexický občan čeká telefon a jak ho zvedne, je tam jeho otec a říká mu, chlapče miluju tě a on já tebe taky. Pak začali tancovat a tancovat kozáčka a skákat za ruce dohromady a pak se šli slít z roury pod okap do bláta. No jéje, co se to děje?! Nic, jen černá rosemary zlá je za dveřmi a klepe. Už tam stojí rovných deset minut,. Neustále klepe, co si myslí že dělám, na co čeká? Je to je mechanická figura rozmarýny, a pravá rozmářka je už za hranicí únosnosti? No jéje, co se stele? Postel pro Rosemary.
Matka - případ napadení slizkou chorobou
Popis jedné dlouhé krize (nebo revoluce?)
„Kdo nemá vlastní ponožky – nepřežije“ – zpráva posledních dnů, vyvěšená na transparentech po celé zemi. Od doby, co se spotřebovaly průmyslové salámy, nastala ropná krize – nikdo po celém světě neví, jestli vůbec zítra vstanou, nebo je silný magnetismus v jejich střevech přichytí k posteli.
Ministerský předseda přes svinstvo prohlásil, že bez ponožek nemůže nikdy fungovat tržní hospodářství. V baru Maty zabili jeho matku. Leží pod pultem s prostřeleným mozkem. Dosud se neví, zda zemřela na otravu alkoholem, nebo průstřel hlavy, nebo jestli vůbec zemřela. Nešvárem krize je, že bezbranní horníci střílí do mrtvol vzpouzejících se alkoholiků.
Nikdo neví, na čem je. Jestli na koksu, nebo na heráku. Asi na heverech.
Otevřel jsem dveře a viděl matku koksového strýce s půlkou lebky. Ptám se jak se má, a ona že prý centrum řeči má v té ustřelené půlce hlavy. No nic – pozvala mě na kafe, ale motoriku ji taky ustřelili. Chudák ženská. Kolik krizí sakra už zažila! No nespočet.
Básník Fred si vaří párek a říká, že verše se už neprodávají tak dobře jak dřív. Jo, krize je ještě horší než koroze. Fred ví o čem mluví. Naposledy mu zkorodoval kardiostimulátor, a když mu ho vyndali, zjistili, že ho celou dobu nosil na střevech. Fredovi to radši neřekli. Báli se, že už nebude žít. Ale Fred přežil a říká, že i jeho matce se daří docela dobře. Měla štěstí – kulka ji nezasáhla, ale játra ji tíhnou do kolen.
„Separace separatistů je nutná jako oxidace – parašutistů“ ach! Ta krize – motá všem hlavy! Copak nám udělal zmrzlinář? Revoluce pojídá své revoluční zmrzliny a jakmile dojde vanilková, zmrzlináře oběsí. Z davu se vybere další zmrzlinář, ale ten vydrží maximálně týden. Vanilková jde na odbyt.
Poslední poprava zmrzlináře proběhla v pohodě. Zmrzlinář se nezmítal, jen mlel cosi o tom, že v pistácii je budoucnost. Kecá – dívali se do ní a našli jen červi.
Revoluce si hřála na prsou hada! Klubko hadů! Společenský klub vysoce postavených hadů. Hadice. Petlice. Skrýše separatistů byly vykouřeny kvalitním herákem. Po týdnu separatisté vylezli sami se strašným absťákem.
Ty doby! Ty zlatý doby kdy se nám o krizi jen zdáli sladké sny. Jak přáli jsme se mít špatně. Ledničky používat k mlácení sena. O cenách se nám zdálo – že vylétnou tak vysoko, že na mě postupně každý zapomene.
Ale kde končí ty nejkrásnější představy? Tam, odkud se vzali. Z fantazie Blábilů. Blábil – to je ten, co za vše může. Proč nás jen naočkoval revolucí. Proč musí naše matky trpět alkoholem?
„Kdo nevaří s námi, vaří proti nám!“ – „Vymeteme vás jako nové pometlo!“ – „Nové pometlo dobře mete, starší už o trochu hůře!“ – „Pometlo se nám popletlo, chudino!“ – „Lide! Krize má vize! Že prý do roka a do dne přijde Mesiáš! Hrát mariáš!“
Kdo by však věřil laciným heslům z výprodeje. Tu agenturu, u které revoluce sfárala by měli zavřít. Heslo – to je to co z revoluce přežije. Než je někdo sundá ze zdi. Chudino! Copak věříš oprášeným heslům?
Nemocnice se plní lidmi s dotazníky. Statistika se nemýlí – lidé ruce nikdy nemyli a převléct se – to jediné jim jde dobře. Má matka říkala, revoluce na základě prohnilých základů padne – a jak na potvoru padne do čerstvě vyšmeleného dortu.
Poslední dobou jde na odbyt denaturák. To co, Revoluce, napliveš, to slížu, jen když se dostanu k lizu, prosím! Už nechci být jen synem matky, co přežila průstřel mozku! Chci být máslo, postupně roztavené a slité do jednoho.
Vývoj krize si nepamatují ani mí nejstarší předci. Podle análů začala hodně dlouho dozadu, podle mého análu také, protože kloudné, vyživené hovno nepamatuji. Podle propočtů hvězdářů se Krize přetransformovala nejdřív do Revoluce, a potom Revoluce do Krize. Následkem toho jen génius dokáže rozpoznat, jestli vládne Krize nebo Revoluce. Jedno je jisté. Že ty matky by se měly řešit.
Poslední sjezd Revolučního výboru se usnesl takto: 1. Zabránit pouliční krádeži ostnatého drátu za účelem výroby univerzálního drbadla. 2. Všude musí být zhasnuto z důvodu šetření elektrickým proudem. Poté, co jím budeme šetřit tak, že ho nebudeme potřebovat, sám se s prosíkem vrátí (ta Revoluce, myslí že přechytračí Krizi tak laciným trikem? Elektřina není blbá. Nebo je to jen intrika krize, jak prohloubit revoluci? Nový pakt? Spojenectví? Tajemná práce separatistů?) 3. Vynášet smetí na hromadu, tu poté kyblíkem roznést zpět (takto se lidé naučí nevyrábět nový sajrajt – hrozí hromadění u nich doma – čistá společnost bezsajrajtní) 4.Každý musí zavařit alespoň pětinu toho co má (kdo nemá ovoce, může zavařit nábytek. Géniové i mozek, traktoristé traktor, ale jen na štempl) 5. Kdo se tímto usnesením nebude řídit, na toho si osobně dohlédnu pedálem! 6. Každý nechá na pokoji matku svého souseda i přespolního, i když mu závidí lepší průstřel. Výměna matek za účelem vyšmelení je zakázána a trestá se provazem. Ať žije Revoluce! Buďme svorni! Žlutá je jen barva mých zvratků.
„Kdo se spolčí se separatisty, nebo je sám separatista, nebo karatista, nebo statista, pianista, šachista, parašutista, fotbalista, trockista, kytarista, metalista, nebo kdo si jen tak píská, bude neodkladně odsouzen Revolučním soudem (ve kterém se nesmí vyskytovat žádný hudebník, kokotík, zpěvník, masér nebo pikolík) k týdnu nebo déle nucených prací na pískovišti – ve vážných případech dostane provaz nebo kyblík!“ Heslo týdne je „Toto je univerzální heslo týdne: Pryč s Krizí! Ať žije Revoluce!“
Zeptal jsem se matky, proč nikdy nebyla revolucionářka. Říká, že má průstřel hlavy a proto je krizařka. Její otec byl krysař a jeho otec krysa. Nechápal jsem a tak mi nechala kápnout kus šedé kůry mozkové na hruď. Teď budu muset prát.
Vývoj situace mě mate – je lepší černý čaj nebo maté? Zkusím to o páté a pak skáknu na Výbor revoluce, jestli by mě nevzali mezi sebe do města. Pěšky se mě nechce.
Už mě nic nemate, nejlepší je maté, ale pak srát chcete.
Být revolucionář není lehké. Hodinu jsem seděl na přednášce o zateplování mís na záchodech a pak jsem dostal 526 papírů s otázkami. Měl jsem hodinu čas. Hodina času – čas od času člověk bloumá a neví, kde se zastavit. Je to těžké a já se tam chci tak dostat! Tak třeba: „kdy jste se přestal počůrávat? Zakroužkujte správnou odpověď: o Do dvou let o Do tří o Do čtyř o Do teď – ale kde je, že nikdy? Správný revolucionář nelže. Pouze mlží. Tak napíšu do teď a zkusím to vydržet.
Pakl papírů pak nesli strašně moc dlouho do schodů, který nikam nevedli, jen do takové místnosti, kde toho bylo strašně moc najednou, hodně různých věcí, no myslím že ani ten malý tlustý pán nevěděl, co vše tam má. Pakl mu dali na stůl, chvíli něco študovat a pak řekl že ne. Má máma je krizařka. To by prý nějak šlo zařídit, ale jelikož se prý ještě počůrává, tak to by už bylo moc. Cinkl na zvoneček a za půl dne se nahoru vyšplhali mongoloidi. Jeden měl žertovnou čepičku, druhý místo jazyka vidličku a třetí už ani neměl oči. Všichni měli modrý teplák s nášivkou – je ukrutná zima – ta krize – není uhlí na topení – a pak mě chytli a půl dne mě táhli dolů a dalšího půldne někam do sklepa. Tam jsme další dva dny hledali správnou místnost a další týden jsme ji odemykali. Vevnitř mě řekli, že jsem teď dlouho nebyl venku.
Vše se prý změnilo! Revoluce padla a změnila se v Krizi! Krize je teď Revolucí! Já jsem prý revolucionář –krizař– a proto mě krizaři –revolucionáři– musí zabít. Je tu i pár separatistů. Nejsem matkou.
Mě průstřel na jistotu zabije…
Úvaha o právech trestu smrti pro červotoče
Ta sukně, visící na šňůře, kdo se na ní oběsí příště? Motýl, co léta po pokoji, zabloudil a přes zaletované okna ven se už nedostane. Zločin a trest. Ale co probůh udělal motýl?
Nebo může být motýl vrah? Připisujeme klad a negativnost jen člověku? Připisujeme, možná neprávem, proč by střevlík nemohl znásilnit samičku a trestem jeho stihnout mohl by ho věčný mráz krovek? Nechápeme, že larva může být stejně zvrhlá jako kurva.
Člověk není nadřazený. Ještě je mnohem více věcí, co ho dokáží zabít. Ne vyhladit, ale zabít jednotlivce. Jeden na jednoho, žádná pomoc. Je jich víc, člověk jen děkuje přírodě že ještě přežil.
Proč ale příroda vydržuje člověka? Copak ji neuškodil už tolik, že by nás právem mohla odsoudit ke genocidě lidského druhu? Spravedlnost je slepá, ale vyvinuté oči nemáme jen my…
Plno lidí se bojí hmyzu. Hmyz je hnus. Když je malý, je většinou neškodný, běžně se zabíjí plácačkou. Kdyby byl stejně velký jako člověk, kdo by vyhrál? Že hmyz? Omyl, strach!
Někomu to zde málo myslí. Možná že myslet – to můžeme opravdu jen my. A logiku to vážně postrádá…
Světem obchází strašidlo komunismu
Byl leden, den svatého Mikuláše a Goxley opravdu nebyl hodný. Neustále si rval vlasy, strkal dráty do zásuvky a kouřil otcovy doutníky. Nebylo se tedy čemu divit, když se ozval zvonek a pro Goxleyova otce si přišlo gestapo.
Goxleyův otec byl hned za rohem popraven a zmixován na přídělové lístky. Šťavnatý mozek vyčpělého intelektuála zakonzervovali do koncertů a poslali doporučeně zpět.
Goxleyova matka přišla z práce a malý Goxley právě psal krátkou stať do školy „Co pěkného mi Fuhrer nadělí pod stromeček.“ Práce to byla opravdu zdařilá a matka hned Goxleyovy ukousla ucho.
Fuhrer mi dává pocit jistoty a bezpečí před pavouky. Když je se mnou Fuhrer, tak si na mě žádná nepřijde. Mouku, chléb a zasraný chlév to všechno díky Fuhrerovi máme. Ó my se máme. Saláme, slyšíš?! My tě nepotřebujeme. Máme svého Fuhrera. Fuhrer si rád zpívá ve vaně a Eva mu drhne záda. Potom oba vyskočí dva metry do vzduchu a tam stráví odpoledne. Můj Fuhrere, ještě jednou tě nachytám v posteli se svou mátí, tak přísahám že ti rozbiju nos. Tvůj Goxley, Royal Imperial Post.
Na to zazvonil zvonek a Winston Churchill stál za dveřmi. Hodně naléhavě se ptal jestli mají zrovna volno. Obsazeno, zněla odpověď a Winston Churchill se na místě pomočil.
Válka je krutá a nelítostná. Koho načapá, že nepapá, tak ten dostane vynadáno. Minomety střílí své hlavice naplněné heliem a spojenci si je vdechují do plic a pak před velitelem mluví žertovným hlasem.
čau veliteli, na frontě nic zajímavýho, dneska se stojí na banány a těch máme ještě dost. píše vám žena, že je jí po vás smutno. veliteli, neříkal jste že jestli vám ještě jednou napíše, tak na váš dům zaměříte jadernou pumu? veliteli, myslím že až přijdete domů, tak byste měl zavolat a my to spustíme. že nechcete? ale to je jedno. my to stejně uděláme.
Bylo pondělí a malý Goxley který se přes noc proměnil v ženu musel do školy. Dostal svačinu se švábem, klaunskou čepičku a rozkaz nevracet se před půlnocí. Goxley se ještě naposledy zeptal, jestli platí plán B a máma mu řekla, že jestli za ní dnes nepřijde na večeři Heinz, tak jo.
Goxley nesnášel Heinze. Byl to odporný skopčák s levandulí místo nosu a místo zbraně nosil karafiát. Páchl jak týden nahnilé rajče a neustále zpíval Ó, Ardeny, ó Ardeny. Goxleyho matka ho přesto dokázala milovat a překousla i jeho lámanou polštinu.
Agniezska, ja wam powiem anekdótu o Malinowskich. Tož prikwaczi stary Malinowskij do gucze a keruje choť: choť, kak ty skazala skočka? – mezska to, baran chujsky!: chachacha, to je prdow, czo Agniezska? Kaku umite povedať vy? Žadnu? – ty kurva stara, na faranie kopjat s tebu, ty piczo!
Goxley se ze školy vrátil až o půl druhé ráno a ve vchodu akorát potkal Heinze. „Ein reich, Heinz?“ – „Nicht, ein Wolk, du geritzen mach freien achen wald!“ – „kak bylo v Buchenwald?“ – „O govnu, ani voda im nětekla, mrzakov skopczackym…“ – „ach, das ist bedauerlich“ – „co to meleš ty hajzle malej? Poťsi pro ranu!“ – „Mamíííííí, heinz mě mlátí!“ – „Heinz, czo mu robisz?“ – „Czo, czo, sa ti tu potulujů cizi ogari, tak potom áno!“ – „ale to je můj syn!“ – „Was? Das ist himmelweit Neffe!“ – „Really? I don´t think so?“ – „Čo to melesz, ty picza czeska!“
S radostí v hlase vám oznamuji, že přesně před pěti minutami skončila válka. Nyní začíná přestávka. Ale do čtvrt hodiny ať ste všichni na flecích, jasný? Gott in Himreel . . .
The ice age is coming, the sun is zooming in
Engines stop running and the weed is growing thin. -- The Clash
Psát tenhle minideník mě úplně poprvé napadlo zmaštěného dne prvního zápisu. S kámošema a mnou, jsme byli hulit na Ježkovi, a tam nás to tak dohromady napadlo. No a den druhého zápisu, to sem jel v pohodičce domu, jsem to blíž vymyslel a rychle si zapsal do mobilu (uložená SMS vypadala takhle: „CHCI PSAT DENIK O TOM JAK JSME HULILI A CHLASTALI ALE I NORMALNE, JAK MLADI V HAJZLU, NOSIL BYCH ZAPISNICEK.“ Poznámka „Mládí v hajzlu“ je inspirací podle stejnojmenného čtyřdílného románu od C.D. Payne).
No a hle, jen co jsem dojel domu, vytřel hajzl (fůůůj strašná práce já bych se na to vysral), a umyl nádobí (ani sem se nenažral, to byl pech), tak sem pustil kompa, a udělal tam tenhle soubor.
Jestli se vám to bude líbit, tak to nevim, ledaže byste si pěkně uváleli brčko a pohodičku si vychutnali sami ;o) No tak se do toho pustíme, snad to bude o něco záživnější než celý tenhle úvod…
-------------------------------------------------------
...kámoš odpálil, posílal dál, až to došlo ke mě - potáh sem si dvakrát a měl fajn pocit. Dal jsem si teda ještě dva prdy a podával Vojtovi. Pak šlo další kolečko, a bylo to husté )) Rozdali se shoty a už to najíždělo. Čuměli jsme přímo na měsíc, zářil jako svině, a to duhové světlo se pořád metamorfovalo do křížů a hvězdic a tak dokola, protože se celý vesmír pohyboval blíž a zase dál, tak se to světlo divně měnilo, prostě hustý. No a pak sme zjistili, že ten měsíc byl žluto-oranžovej! A viděli sme to všichni, takže to nemohla bejt haluška...
------------------------------------------------------------
...No a pak jsme se zase smáli jak idioti, a pak jsme šli před zimák (Martin šel na bruslák). Od zastávky jsme šli asi 2 minuty, a najednou Martin povídá: „Hele, nezdá se vám že dem nějak dlouho?“ A mě i Matějovi se nám zdálo taky, že jdeme nějak dlouho. Tak povídáme: „My jdeme už dost dlouho!“ Tak jsme se podivovali, jaktože jedem tak dlouho, až jsme to zapomněli, a tak mě napadlo, že kdyby měl Matěj 3330, tak má Nokii 3330, ale kdyby si koupil dvě 3330, tak má vlastně 6660! To byl objev jako svině, tak jsme začli zkoumat, kolik jakejch mobilů by si mohl koupit, než by se úplně vyčerpala ta kombinace danejch 4 čísel. No a pak vystrčil Martin ruku, natáh čtyři prsty a řek: „Takže když máš 4 čísla…“ Chvíli se zamyslel a pak řekl: „Hele jak sem si v Neštěmicích zadřel škváru!“ Hehe takže já jako první sem si všim jak zakecal ty čtyři čísla protože to zapomněl a nevěděl odpověď, tak sem se začal tlemit a pak sem jim to řekl a všichni jsme z toho byli vyplesklý až jsme si všimli že dem nějak dlouho a tak jsme povídali: „Hej taky vám příde že dem nějak dlouho?“ A pak jsme si vzpoměli, že vlastně už jsme to jednou řešili, ale stejně jsme zapomněli, jak jsme to vyřešili, tak jsme se na to vysrali a hotovo ) No a pak jsme došli k zimáku...
---------
uff, to sem fakt psal?
"mily denicku, dneska jsem potkala booooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
ooooooooziho kluka..."
he he he.
nic ve zlym, pekny, ale mladi v hajzlu to byla jina sranda... kdyz si vzpomenu, nektery veci byly fakt dobry... dik zesto pripomenul, zavzpominal sem na stary casy...
The ice age is coming, the sun is zooming in
Engines stop running and the weed is growing thin. -- The Clash
Několik neuspořádanejch dojmů z jednoho letně - jarního dne kdesi v Olomouci přibližně tři minuty po jedné hodině odpolední
Blankytně modrý nebe
pár vrabců a racků vod řeky
všechno v tom kýčovitym svitu slunce
jak z vobrázku co ho koupíš za pětikilo na Karlově Mostě
A spousta hloubavejch pomyšlení
na Tvoje oči
na Tvoje ústa
na Tvoje vlasy
na Tebe
celou
celičkou
překrásnou
nedostižitelnou
Slepej prodavač Novýho Prostoru mě vidí
vidí mě jak chodim v bludnym kruhu
zamotanej do svý vlastní neschopnosti něco změnit
Tramvaj prosvištěla bezohledně kolem
davu důchodkyň čekajícíh na levný rajčata
stejně budou plesnivý jako minule
ale vony to nevěděj
taky jsou nepoučitelný
A zvuky vzdálenýho piána vzdálenýho hlasu
vysokýho stromu
spousta podobností
Zase jsi to Ty
vzdálená
a přesto pořád se mnou
ve mně
nebo možná úplně někde jinde
co já vím ???
Jdu se dál koukat na to blankytně modrý nebe
s těma ptákama
co ho koupíš na Karlově Mostě za pětikilo
(jestli nezdražili)
Kráčel po ulici
v ruce flašku červenýho
v druhý cigáro
a ptal se
Na cestu
do prava
rovně
doleva ?
Zněla hudba
fakt miloval hudbu
hrozně ji miloval
ale ne víc jak...
Celý to ještě
opakoval
aby se neřeklo
třistatisíckrát
Holka máš
chvilku čas
ukážu Ti
osmej div světa
To řikal
takovej divnej
chlapík
v šedivym hábitu
Se na
něj chvilku díval
dal mu dvacku
prej na vlak
Jasně že na pivo
nedělej ze mě
blba
nemám to rád
Nech si jí
seš ale
mrcha
nenažraná neupřímná
Posloucháte
všichni ten šum
listů
ve vysokejch větvích ?
Ten prapodivnej
soubor
všech
divnejch zvuků
Pojďte se
milovat
tady pod svitem
bílýho měsíce
Nepudeš
zeptal
se možná příliš
dychtivě
Homosexuál
nervózně
postávající
opodál
Nešel
vlastně by
šel
kdyby se zeptala
Nějaká
šišlavá
když byla malá
holka
A von na
ní tak moc
myslel
moc moc moc
Dlouhá noc
poslouchá
zas nějakou
hudbu
Džima
měl rád
zvlášť
to vzrůstající osobní kouzlo
Řval
řval
řval
řval
Tak zoufale řval po tý svý jediný milovaný holce která ho asi nechtěla a von jí chtěl dát všechno milovat se s ní na tý rozkvetlý louce jak jí řikal a Džim se jenom usmíval ze svýho francouzkýho hrobečku...
Byl horzně vyčerpanej
takovej
vobyčejnej
ŠMÍRÁK
A TRAPNEJ
strašně
TRAPNEJ
ŠMÍRÁK
Pa broučku
kytičku *->-
Ti posílám
řekl
Když vydechl
zoufalej kouř
ze zoufale
prokouřenejch plic...
A schylovalo se
ke krutě
nepříjemnýmu
s v í t á n í
***
Tmo...
Tmo stínem opuštěná
omámená večerem
sviť dál
do černých
dnů
a probuď
slunce
v závoji
kvítků
z růže spadlých
Tmo krásou zahalená
bledneš
v cizích rukách
lehce pohlazená
schoulená
blízko prsteníčku
trapan smirak: gooood, k+ uz tam doletela.
los muchachos: to je cely
Depresivni#1
posloucham zase svou kolekci/
depresivnich desek/
procitam zase ty tuny/
zoufalych esemesek/
co poslal sem do nikam/
zpet doslo jen nedoruceno/
sedim zase zavrenej/
ve svym malym byte/
a ptam se
kam vlastne unikam.../
Depresivni#2
zavrel jsem se do telefonni budky pocitu/
volal ji a ptal: proc nejsi tu?/
jsem sam/
tak vylez sem z budky
a sel hledat jinou/
tenhle pocit uz totiz davno znam.../
Vrahem je vždy zahradník
Johny Eastbruck, lokální soukromý očko, pronásledovatel zahýbačných manželek, postrach bohatých pánů a ras zběhlých psů. Johny Eastbruck, to byl ve městě někdo.
Pozdní odpoledne, Johny sedí za stolem, pokuřujíc havana a jen tak na půl ucha poslouchá místní rozhlas. Ubité dívky v příkopech, zavraždění magnáti, pokles ceny dřeva…
Zaklepání.
“Jo!?“ houkne Johny ke dveřím. Dveře se otevřou a dovnitř vchází zcela zoufalá, zjevně bohatá žena.
„Johny Eastbruck?“
„Jo, to sem já. Kdo ste vy?“
„Madam, Gladstoneová. Musel jste o mě už slyšet.“
„Až dnes, madam. O co de?“
„Můj muž! Dnes ráno ho našli zavražděného!“
„Opravdu? Jste si jistá?“
„Doktoři to říkali a u snídaně vůbec nejedl…“
„A co policie, slečno?“
„Policie si neví rady… prosím pomozte!“
„A co konkrétně ode mě chcete?“
„Najít vraha!“
„Vrahem je zahradník.“
„Johny, vy jste génius!“
“Jo, říkaj to o mě…“
Madam Gladstoneová položila na stůl obálku a spokojeně odešla. A Johny Eastbruck, ten postrach zločinu, se ještě pohodlněji usadil v koženém křesle a slastně, hluboce potáhl…
The ice age is coming, the sun is zooming in
Engines stop running and the weed is growing thin. -- The Clash
No nevim jestli sem tohle tak uplně patří ale to je jedno. Nenapsal sem to já zkouřenej, ale napsal to můj bratr (nezkouřenej-nekouří-zatim) ve svejch 14-ti letech (teď je mu 15) a na to je to podle mě docela hustý.Asi to ani nebude taky uplně správně anglicky (angličtináři se kdyžtak ozvěte) no ale prostě mě napadlo že bych to sem moh´ dát.
Evil Dead
Kiss your body
Eat your soul
I´m hidden evil
In the hole
Insert this letter
To your tome
I´m your nightmare
In the home
Now i´m coming
You must pray
You never see
The light of day
Kiss your body
Eat your soul
I´m your hidden
Evil ghoul
The circle is closed
And you are in
I´m prepared
For the biggest sin
We are like angels
Falling down
It is my deadly
Poison town
In your prison
Eat last bread
Now you get the
Evil Dead
This story is cruel
And skull is nice
The people are chosen
For sacrefice
Obyčejné odpoledne na vesnici, ucpaná dálnice, kanárek ulétl jedné staré paní a ulítl si na zobu. Paní přišla domů ze schůze Důchodci proti drogám a ptala se: „kde mám kanárka? – asi už je zas někde v prdeli,“ nasypala mu ptačí zob do klece a nejsladší zrníčko dala na pastičku na myši.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Zatímco kanárek bezelstně kroužil nad městem, sedal na čelní skla Boeingů a občas se někomu jen tak z nudy snažil vysrat na hlavu, babička seděla s nabitou vzduchovkou za pohovkou a celé odpoledne mířila na jedno místo.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Kanárek však stále nikde. Stará paní odešla pro svůj příděl morfia. Sama o tom říká:
„Přešla jsem na to z Rohypnolu a můžu říct, že Rohypnol je jasně přestupní drogou na morfin. A například musím přestat pít to kafe, už to není co bejvávalo. Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře! (zpívá). Asi začnu kouřit jointy! Ale bože jak bych to skončila, kamarádka Áňa začala po jointech sjíždět lajny kokainu, no – přece se ovládám, snad ne?…“
Babička vyštrachala z komory staré jointy a do jednoho z nich ubalila travku a celé to zasypala pěti gramy prvotřídního heroinu. Joint dala do klícky, k němu svíčku, aby si mohl kanárek připálit.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Kanárek však stále nikde.
Kanárek prožíval svou první noc mimo domov u babičky velmi krušně. Obešel všechny hospody a nonstopáče v okolí. Nikde ale nemohl dokázat že už mu je osumnáct.
„Už se holíš, ptáku?“
“Ukaž občanku, brko!“
„Pudeš do polívky!“
Babička se vrátila dalšího dne velmi brzo z pošty a dala do klícky veškerý svůj důchod. Peníze ale chytře navlékla na provázek, ten spojila i s dvířky klícky a vlezla za pohovku, odkud číhala.
„Bude pykat, ty hajzle.“
Kdepak peníze na kanárka! Ten si zatím sedí na střeše cikánského domu a rekapituluje.
„Možná jsem měl zůstat u babičky. Ale to bych zase necítil tu svobodu pohybu. A taky babička chrápe a smrdí jí z držky, takže když mě celý odpoledne vypráví ty svý problémy, to si člověk musí dávat sakra pozor, aby jí to nevrhl přímo do ksichta!“
Ubohá stará babička zatím doma vytáhla z knihovny velkou tlustou knihu „Jak chytat ty bastardy kanárky“ od Emileje Blažeje Komínského a „Kanárek na sto dvacet způsobů“ od Elišky krásnohorské.
„Kanárek je sám geneticky upraven na to, aby vyhledal lidskou společnost, se kterou by si mohl popovídat a případně zajít na kafe. Rozvěste plakáty s odměnou pro nálezce (kterou pod pohrůžkou podání trestního oznámení na specifikovaného pachatele za únos kanárka a týrání zvěře nedáte) a za chvíli máte kanárka doma v železech!“
„Kanárek je geneticky upraven tak, aby byl zcela nepřekonatelný na smetaně!“
Babička si našla staré papíry na které napsala: „Hledám ztraceného kanárka. Odměna 100 000,- Kč. Hraběnka Lesbickowiczová, první teplá manželka bývalé manželky bývalého prezidenta USA Richarda Nixona, bývalého milence mé tety.“ A telefonní číslo s adresou.
Plakáty tisíckrát rozmnožila a vyvěsila po městě.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Poté odešla rozpékat troubu.
Za málo chvil už u ní bylo několik zájemců o odměnu s kanárkem, všechny kanárky si vzala, odměnu nikomu nedalo a všechny ty žlutý lítací zmije snědla. Pravý kanárčí úlet však mezi nimi nebyl. Přísahala, že by tu potvoru poznala. Babička zoufala, střídavě zuřila a dostávala záchvaty myokardu. Všechny přežila, ale zjistila že je na ni už moc pozdě a odešla spát. Před usnutím si ještě pročetla Vlastu, kde zjistiv že ji otiskli dopis „Vlídné slovo potěší“, rozesmála se svým stařeckým hlasem na celé kolo a k sousedům. Ti bušili na stěnu. Babička si však myslic že sousedí jsou opět la pozicione šukajíc, smála se dál… pak vytvrdla a soused se asi udělal.
Kanárek se ale opravdu cítil sám a snažil se vyhledat společnost. Brzy se cítil zase zhrzen, když s ním žádná roštěnka nechtěla tancovat. Prej má něco malýho. Asi křídla, pomyslel si kanárek a opravdu zjistil že jeho křídla jsou přece jenom podprůměr. To babička, ta mi je zastřihávala, komentujíc to: „já ti přistřihnu křidýlka, ty hajzle.“ seděl tak sám na střeše nějakého domu, byl úzkostlivý a pak se znenadání přiblížil jeho budoucí přítel. Kanárek se nejdřív hodně vylekal, že bude uloven dravcem, ale pak zjistil že sup je velmi přátelský.
Dali se dohromady. Kanárek mu vyprávěl svůj příběh jak utekl od strašné staré paní, sup si zase naříkal že tady ve měste si už dokonce lidi zamykají i márnice a hrabat se po zahradách a hledat zakopané kočky (nebo manželky) už ho taky nebaví. Dohodli se, že to potáhnou spolu. Pak kanárek navrhl, že by se spolu mohli podívat k němu domů a kdyžtak se domluvit s babičkou.
Když přilétli k otevřenému oknu babičiniho bytu, byla už hluboká noc. Kanárek vlétl do pokoje a rozsvítil lampičku. Ale zděsil se! To co viděl, nebyl jeho pokoj, na který byl zvyklý. Po zemi rozházené knihy o lovení kanárků, pouta, provizorní šibenice s podezřele malou oprátkou, gilotinka do peněženky, po zemi pasti a ve vzduchu plno kanárkolapek. Jen tak tak se jim ve tmě vyhnul.
„Koukám že babička se mě rozhodla sejmout! – Supe, jsi se ochotnej dohodnout se?“
„Si kuř, brácho.“
„tak jo, ale neříkej mě brácho, by si mohli myslet že naše matka je nějaká děvka.“
„naše máma je děvka?“
„Sorry, brácho, ale je to tak.“
„aha.“
„tak hele – já ti obstarám byt, stravu a ty mě budeš chránit a dělat mi společnost, platí?
„Platí.“
„dobrý, ustel si kde chceš a teď potrava. Leží vedle v pokoji. Doufám že ti nevadí, že není dokonale mrtvá, i když spí jak zabitá?“
„V pohodě. Dnešní supi už stejně nejsou jak bývali. Plno z nás se dalo z nouze na fet a mnozí už žerou jenom zaživa. Doba je zlá, doba je zlá…“
“To jo. Teď akce!“
Kanárek a sup vzlétli, proklestily si cestu do ložnice, a usedli na rám babiččiny postele.
„Už teď cintám jak pes.“
„Nebuď nechutný, supí, ano?“
A pak sup akorát třikrát klovl a vysál babičce její mozek. a babička, i přes setiny chvil co zůstala živa, byla přesvědčena že to co slyšela těsně před smrtí bylo:
„A budeš pykat, ty starej hajzle.“
The ice age is coming, the sun is zooming in
Engines stop running and the weed is growing thin. -- The Clash
„Pane, neviděl jste poslední dobou sekretáře McStonea?“ otázal se komorník uctivě šéfa oddělení pro vývoj nukleárních zbraní Johna Krasnowa. „Od minulého týdne nepřišel do práce. Nevíte, jestli nepodal výpověď?“
„Řek bych že ani ne,“ odvětil Krasnow. A sakra, tak už si toho asi všimli, že starej McStone zmizel. Bodejť by nezmizel, vždyť jsem ho sám minulej čtvrtek utřískal psacím strojem a odvez hodně daleko do lesa. Aspoň že ho ještě nenašli, pomyslel si. A to samý bych udělal s každým dalším imbecilem, kterej mi bude tvrdit, že plutonium 235 není radioaktivní. Jestli to teda byl vtip, moc jsem se nesmál, ale zato potom jo…
„Hawlesi, odepište ho. A dejte vědět na úřad práce, že máme volný místo sekretáře. Mám dojem, že se McStone u nás už neobjeví.“
„Ano, pane. Mám zařídit, aby McStoneovo žena dostala nějaké odškodné?“
„Ale Hawlesi, vždyť to nebyl pracovní úraz. Odbory by z nás stáhly kůži. Možná to s ní později urovnám sám,“ odvětil Krasnow, před očima vizi příjemně stráveného večera s tou McStoneovou buchtou. Otrava ale bude, jestli bude chtít zase celej večer prožvanit o svým úžasným bratránkovi nebo bráchovi, Billovi Skinheadovi nebo jak se k sakru ten její příbuznej jmenuje… Doufal, že k tomu nedojde, dneska přece měli co slavit. Vždyť mu McStoneová už delší čas nenápadně naznačovala, jak jí její starej nudí. Vlastně ho umlátil tim strojem trochu i pro ní…
Nad nevadskou pouští se mihotal rozpálený vzduch. Bylo vedro jako v pekle, ale nikdo z přítomných na stanovišti A-46 to nevnímal. Vzrušení dosahovalo maximálních mezí. Pět techniků obsluhovalo malý přenosný pultík s krásně namalovaným atomovým hřibem, kde se na displejích vesele proháněly číslice. Okolo se pohybovalo dalších dvacet velmi důležitě se tvářících lidí, a pokřikovali na techniky různé parametry, čísla a žádosti o kolu. Občas někdo zakopl o stativy s upevněnými mohutnými dalekohledy s černými filtry. Kolem toho zmatku stál rozmístěný prapor vojáků se samopaly a neprůstřelnými vestami, čítající asi čtyři sta mužů. John Krasnow je s oblibou nazýval jako „mých pár gorilek“.
Na jednom místě se vojáci rozestoupili, a vzniklým koridorem vjel na stanoviště terénní vůz. Vystoupil z něj nenápadný člověk, oblečený do azbestového skafandru.
„Rád tě vidím, Johne,“ podal si pokrytecky ruku s Krasnowem. „Tak jak to vidíš, doufám že se dneska neusmažím? To víš, byl bych nerad, aby se mi dneska něco stalo, vždyť jdu zejtra konečně do důchodu.“ A konečně od tebe, ty hnusnej slizskej bastarde, budu mít pokoj, nedořekl. Doufám, že tě lidi z odborů jednou uvaří zaživa a pěkně z tebe stáhnou kůži. A ty fotky z Arkansasu ti doufám taky pořádně zavaří.
„Kdybys pořád tolik nepřeháněl, Paule. To víš, zima ti nebude… Zezačátku tam dáme přibližně osm nebo devět kilotun, no a když to bude málo, přihodíme asi tak další čtyři meg- teda co kecám, kilotuny, samozřejmě.“ Krasnow se usmíval, ale v duchu si pořádně nadával. Málem chudákovi Paulovi vykecal, že dneska to bude mít opravdu z první ruky. Ale dobře mu tak, hajzlovi. Neměl na mě pořád psát udání, že nedávám zaměstnancům radiační kontroly. Jenže většina z nich už je stejně nepotřebovala, podle toho jak ten patolog tenkrát křičel, že mu ty mrtvoly v lednici svítí… A ty fotky novorozenců z Arkansasu, který měli digitální tělíčko, nebo pět nohou a dvě hlavy, těm John beztak nevěřil, ale ten práskač Paul ano, a to byl už vrchol Johnovy trpělivosti. Byl čas jednat.
„Důvěřuj mi, Paule. Neděláme tohle přece poprvé.“ Ale toho terénního auťáku mi je líto. Škoda že se taky vypaří.
„OK, beru tě Johne za slovo… Tak já jedu.“
„V pohodě, Paule, jen klid…“ John ho poplácal po zádech.
Teréňák odjel do pouště. Good bye Paule. Uvidíme se v pekle.
„Tak lidi, začínáme v čase T plus dvacet sekund. Začněte kontroly.“
„Alfa záření – tři sta nad normálem.“
„OK!“
„Beta částice – tisíc osm set šedesát nad normou.“
„OK!“
„Gama záření – sedm tisíc devět set nad normou.“
„OK!“
„Mám děsnou žízeň – doneste něco k pití!“
„Pivo?“
„OK. Začněte hlavní odpočítávání.“ John otevřel plechovku piva, nasadil si černé brýle a uvelebil se do křesílka. Bude ti teplíčko, Paule, neboj se… Chvíli se zaobíral krásnou představou, jak bude Paul v poslední milisekundě překvapivě zírat a pak se vypaří… ale teď byl čas na práci. Technik ohlásil čas T. Od teď za dvacet vteřin vypukne nad pouští houbařský ohňostroj. Všichni ztichli a napjatě přes černé brýle pozorovali vzdálený horizont. V čase T plus dvacet nebe ztmavlo a nad pouští se přehnal oslnivý záblek. Za pár minut uslyšeli vzdálené zahřmění. Nad kontinentem se formoval veselý obláček. Technici jeden přes druhého Johnovi gratulovali, tleskali a smáli se. Bouchaly zátky od šampaňského. Skutečnost, že nálož byla o čtyři tisíce kilotun silnější než měla být, celkem nikomu nedělala těžkou hlavu.
„Paní McStoneová, mé jméno je John Krasnow, a pracuji jako vedoucí oddělení, kde byl zaměstnán i váš manžel. Dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast.“ John měl co dělat, aby se udržel. Tyhle předepsané oficiální fráze, které musel používat zdaleka nejčastěji, ho nechutně nudily. Stejně se spolu dávno znali - Kelly McStoneová byla opravdová kočka. Hlavně teď, když na sobě měla ty černý smuteční šaty… John se už v duchu viděl, jak zkoumá to, co je pod nimi.
„Ach děkuji, pane Krasnowe, jste velmi laskav… pojďte prosím dál.“
John vešel do krásně zařízeného bytu, udiveně se rozhlížel. Na to, jak byl McStone schopnej bytovej architekt, tak dost blbě rozuměl plutoniu. No co, jeho chyba.
„Dovolte mi, abych vám pane Krasnowe představila svého nového manžela,“ řekla Kelly, když do předsíně vstoupil cizí člověk. Johnovi chvíli trvalo, než mu to došlo. V hlavě měl zmatek, ale jednu věc věděl jistě – ten šmejd bude muset z kola ven, a to rychle.
Cizí muž si s ním potřásl rukou.
„Těší mne, že vás poznávám, Johne. Já jsem Bill Skinner. Nechám vás teď s Kelly o samotě, ale doufám, že si pak se mnou dáte jedno. Zapijeme starouše.“ Obrátil se na Kelly. „Musím si ještě něco zařídit na matrice, zatím se měj. Přijedu tak za hodinu.“
John jenom lapal po dechu. Tak tohle bylo i na něj trochu moc. Zřetelně cítil, jak se mu podlamují nohy. Kelly ho zachytila. „No tak Johne, neslož se mi tu. Nevím, proč jsi teď tak překvapený, vždyť jsem ti už o Billovi mockrát vyprávěla?“
„Panebože, vždyť to je ten tvůj bratranec,“ zachrčel John.
„Je to můj bratr. A teď už vlastně víc než to,“ zasněně odvětila Kelly.
„Kelly… tomu nevěřím… teď už mi jenom řekni, že tvůj bejvalej byl tvůj táta…“
„No… táta ne, ten si vzal mojí sestru Bessy, ale byl to můj strýček…“
John se poblil. Kelly trpělivě utírala zvratky: „Víš, u nás v Arkansasu to nebylo nic neobvyklého. Tam se brali všichni.“ Nestráveného jídla na podlaze ještě o něco přibylo.
„Takže ty fotky těch divnejch dětí…“ John nedořekl. Tohle nechtěl ani domyslet. Takže jeho pokusy vlastně za nic nemohly. Paul se vypařil zbytečně. Tohle bylo teda terno. Poprosil o panáka whisky a bleskově ho do sebe otočil. Žaludek se uklidnil. Teď měl chuť vzít psacím strojem po hlavě celou tuhle podivnou famílii.
Namáhavě se zvedl a odpotácel se ke dveřím.
„Johne – nechtěl bys přijet příští týden k nám do Arkansasu? Sejde se tam celá naše rodina, ráda bych jim tě představila.“
„Řek bych, že příští týden mám práci, ale zkusím to. Kde to bude?“
„Ve Wankeru.“
„OK, budu tam. Sbohem.“
V autě John vytáhl z kapsy zápisník s datumy zkoušek. Na příští týden si napsal Wanker, Arkansas.
17-06-2002 v 07:13 AM
). "Třpytící se vítr" etc. jsou pouze básnické license, nikoliv moje neznalost angličtiny. Jinak musím říct, že skládat veršíky v angličtině je docela fuška... 
)) Rozdali se shoty a už to najíždělo. Čuměli jsme přímo na měsíc, zářil jako svině, a to duhové světlo se pořád metamorfovalo do křížů a hvězdic a tak dokola, protože se celý vesmír pohyboval blíž a zase dál, tak se to světlo divně měnilo, prostě hustý. No a pak sme zjistili, že ten měsíc byl žluto-oranžovej! A viděli sme to všichni, takže to nemohla bejt haluška...
LIVE IN PEACE
Co jsem napsal zčazenej...
