Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
Nesmírná radost, a ač je zatím jeden , můžu na něm oči nechat. Ani nestojím o to stádo dalších motýlků. Akorát si zbytečně otřou pel. Doufám,že mě po probuzení proletí nad hlavou
Jak obyčejné věci můžou být krásné
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard ) je soustava tři bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za Druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu daleko od všech tehdejších front. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů.
Historie
S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945.
Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výrobu leteckého benzínu pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví.
Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny.
Větší část továrny byla velmi důkladně zaminovaná a ucpaná ostnatým drátem, uvnitř se ještě po nějakou dobu skrývali někteří příslušníci SS. Odminování továrny a odstranění zátarasů bylo zdlouhavé, pracné a ne vždy bezpečné. Navždy neodminované a neotevřené zůstaly pouze dvě chodby, jejichž přesný obsah není dodnes vůbec znám (takže lze jen spekulovat o tom, co je zde patrně na „věčné časy“ ukryto).
Sověti posléze velmi brutálně a primitivně naložili velice přesné a jemné obráběcí stroje (původem patrně ze Švýcarska a z Francie) a naložili je do beden k transportu na východ. Vlak s nákladem se však v poválečném zmatku na několik let ztratil a do Ruska už nikdy nedorazil – rezavé zbytky strojů posléze skončily na šrotišti v ostravských hutích.
Po válce
Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník v Terezíně, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v několika málo chodbách Richardu II. umístěno úložiště nízkoaktivního radioaktivního odpadu (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný.
__________________________________________________________________________________
- K tomu, abys žil svobodne a štastne, musiš obětovat nudu. Neni to vždy snadná obět’-
30-03-2008 v 20:17 PM
