| drinker hulič |
ja se přidám z čerstvým výtvorem:
O liberci léta páně 2010 a jiné povídky a krátké útvary
Helmut Miloň
Zajiecz
14.4.
O liberci léta páně 2010
/liberec omyje velká hlava s pěnící pěnou pro děti, co neštípe do očí a žlutou kačenku ze 70. Let. Víš, taková ta která se vyráběla ještě když naší otcové byli moc mladí na to, aby zažili tuhle dobu. Chápeš mě, co ti říkám ty batole na pokraji útesu. Skoč a neposlouchej nikoho na té cestě co přijde. Ona padá a ztrácí se mu v dohledu. Jen malé šplouchnutí na hladinu moře. Odešel a už se tam nikdy nevrátil. Ona padala ještě hodně pod vodu. Náraz ji omráčel a ona ani necítila, že ji voda začíná dusit. Padala tak hluboko a v její hlavě se děly zajímavý pochody. Vzpomínala na něho, na otce a mámu, všechny kamarády. Zapomněla na někoho? Na psa. Měl ji rád a kdyby byl u ní, skočil by s ní. To co On nedokázal. Pak zemřela. Ze tmy hluboké vody plavala nahoru. Vylétla nad hladinu a jako šíp letěla do nebes. Tvrdá rána. Překročila zvukovou bariéru. Záblesk! Překročení rychlosti světla. Pak náraz. Překročila vesmír a za ním nic není. Rozplynula se do tisíce miliónu a tak dál částeček, mikrobů, a tak, že jeden konec její bývalé existence byl miliardy světelných let a přes tři galaxie doleva a rovně je tam a druhej zase na opačný straně. A vesmír, smrt konečno a absolutno všeho, není kulatý. Dva konce se už nesetkají ale vědí o sobě a nikdy se nesetkají proto, že ty malé úlomky prachu duše jsou její hříchy. A utopí je v závratích jen tehdy, když jim najde tu žlutou kachničku ze 70. Let. Hey, teacher, live us kids alone!
Jsi jenom jakákoliv cihle ve Zdi.
Pak přišli komunisti a postavili jim tam zeď ze železobetonu. Pořádně nadupanou zeď. Procházela přes takový městečko, v německu, Berlín, nebo tak. A ten jim rozdělili na západní a východní a na jedné straně byli hodní a na druhé zlí. Nebo tak nás to aspoň učí. Největší smůlu měli ti, co šli zrovna po půlící straně berlína, protože jim to postavili na hlavu. Zeď pak měla nedostatek v tom, že se na určitých místech zdvíhala k hlavám zastavěných němců, Fritzů, že jo Bobe. A byly tam takový ty mezery a těma pak pár němců prolezlo na druhou stranu. Většina na západní, ale pár blbců se vracelo, že si zapomněli kartáček. Pak už se nevrátili, protože kartáček zkonfiskovali a on už neměl proč žít… u zdi s výběžky Fritzů si děti hrávali na schovku. Kde jsi kde jsi? Ááá tam! Zase na západní straně. Kdyby to viděla máma. Když to máma viděla, prolezla taky. Teď je účetní v malé firmičce, co pořádá výlety do kosmu pomocí LSD. Ale teď je někde v Buchenwaldu na zaučení,. Vrátí se za dvacet let a klucí říkali, že bude svítit. Tak nevím. Máma je alergická na světlo. Ale zastavěnci nemohli žít dlouho s tunou železobetonu na hlavě. Ihned se zabořili do země. To co se stalo předtím, to byli jen nanosekundy jednoho okamžiku fungování průlezu mezi východem a západem v berlínské zdi, léta páně něco v šedesátejch letech…
ÜFO je mezi námi!
Když mámu poprvé uneslo UFO, byli jsme všichni vyděšený! Báli jsme se že mámu oplodní a my pak budem žít s nějakou slizkou zrůdou a budem ju muset brát na basket a bejsból a děcka se nám budou smát že máme bráchu zrůdu a ufouna a budou nás mlátit míčkama do hlavy jeho taky a nás bude kapat ten sliz z toho ufona a nepude to umyta celý nás to obalí a my budem taky ufoni a všem se nám budou trefovat míčky do hlavy a do koulí, holkám ne, protože ty žádný nemají a tolik je to nebolí. No a jak nás budou mlátit tak je to taky ostříká a oni se taky stanou ufouny, přejdou na naši stranu a omluví se a my se stanem novýma rychlýma šípama a budem ostříkávat lidi až se ze všech stanou ufouni a budou se trefovat těm neufonům slizem do hlavy. Nebo mámě udělají něco s hlavou a ona už bude mluvit jako digitální telefon a nebude nám dělat snídani ani nás práskat, ale bude chodit mechanicky, dělat umělý jídla jako třeba Mechanickej pomeranč a bude si stěžovat, že jí budou muset brát olej z kolena. Bude to hnus. Budeme mít mámu hospodyni robotku. Ale nechci vidět tátu, jak příjde zhnuseně do práce a tam řekne, chlapi, má stará má novou píču! Motorizovanou! To byla jízda, ale akorát furt volala praskne převodovka, no nevím, ale je to furt ta stará dobrá staré píča stará? Aby to nebyla ufonka! Pak vezme sekyru rozseká ji, ale to už bude pozdě, protože ho si taky vezmou a namontujou mu tenisovej loket a táta už nikdy nebuide hrát šachy loktem a nosem jak to dosud předváděl v cirkuse a živil nás, takže asi zemřeme jako sirotci bez peněz a rodičů a budou si nás muset odvézt ufoni a to je tak asi všechny co bych k tomu měl, jako… jo?
SBĚR třešní v Chadově u prahy s natáčením porna v historickém podzemí.
Známý pornoherec Ronald Reagan má novej průser. Odhalilo se totiž, že spal s Maggie Sheldomptonovou a točil si to na miniDV. Taky se přišlo na to, že to spolu dělali jenom na místech Památkové organizace, nebo DONESCOLU, takže znesvětil třeba zeď nářků, když ji posyflil. Nebo svítící zeď v Jihlavě přestala svíti, protože ji přesvítil a z negativoval silný záblesk z reflektorů pornoštábu. Pornoskriptka dostala za pysky a pornoscénarista nebude fasovat kakao po tři sta let a jeden hašiš.vyhodí je a číslo dodělají v autobuse. Podruhé Ronald Reagan šukal se svojí sekretářkou v oválným oválu v nějaký budově co má uprostřed takovou věžičku jakoby a pak prosil se staženýma kalhotama hlídací službu aby mu dala kazetu z průmyslový kamery a říkal že je na ní ignaurační projev. Prasklo to a on se utopil ve vlastních hříších a to jen těch, které si stačil uvědomit, že provádí právě v té setině chvíle jako takové. Maggie z toho má psotník a to vyvázla celkem dobře. Taky se jí mohla chytit dna na DNA a to by byla v pořádnejch sračkách, protože by jí museli useknou jedno oko a viděla by prý střevem, ale to by viděla hovno. Když to bulvár otiskl poprvé všichni si mysleli že je to jen hruška křížena s žížalou. Ale pak jim došlo že je to telefonní automat. Pár lidí říkalo že ne ale zlynčovali je. Teď jsem v pohodě ale zítra se potopím do bažin černý mysli. Celá příhoda má pojintu v tom, že je to nesmysl. Ronald Reagan přece nebyl milí čtenáři pornoherec ani pornoherečka ale kandovaný zelí. Prosím, omluvte mou mystifikaci a vy historici, běžte do hajzlu, jo? Já sem vám to řek, že kecám doprdele, ale to by poznal i dement, nemyslíte, milí posluchači za štěnicemi? Taky se omlouvám, že jsem udělal dost blbou reklamu zdi nářku i tý podělaný svítící podvodu, ehm tedy podzemí a že to tam prý půjdou vysvětit evangelíci s hadrem a pudrem. Tak to jen tak na okraj. Jo taky, pokud se Megiii urazila že jsem ji nechal šukat s tím starým syfilitikem, co si říká Ronald, tak to se jí omlouvám a při nejbližší příležitosti ti to tam vrazím sám ty dvacítko s trojkama a devadesát šedesát devadesát. Ale o to mi nejde, Ronalde, abych tě posral u lidí, mě de o to, abys konečně někdy přišel a řek mi co si kurva myslíš o těch burzách veřejnýho bordelu, víš, jako ten sajrajt z ulic. Když nebudeš mít čas, dojedu s kýblem zvratků sám a pak si to utři.
Konec
Nemám totiž už vůbec něco psát. Taky nevíte že je to pořádná práce co? To není jen sednout a během pár dnů dopsat román. To je strašná práce. Namáhavá. A taky dost záhul na mozek. To je než něco vymyslíte než něco naplánujete a když už je to naplánovaný tak nevíte jak to má skončit. A když je to dlouhý a už to celý vymyslíte, tak zase zapomenete co bylo na začátku. Je to sranda, ale příště už si to radši budete psát. Pak to rozepíšete. Pak si ale vzpomenete, že jste tam chtěli něco dodat. Ale už není papír. Tak zase. Napsat znova, vynechat místo, a na volný místa dopsat, co jste chtěli. Pak si to přečtete a zjistíte, že volnýho místa je tam až moc. Ale nevíte, co tam ještě dopsat, tak to ukončíte. Ale nevypadá to esteticky hezky, lidi by si mohli myslet že je to konec kapitoly. Takže přepsat. Pak tam sou ale chyby. Přeškrtat. Esteticky nehezké. Přepsat. Špatnej nekvalitní papír. Esteticky nehezké. Přepsat. Pak to nesete vydavateli a on vám to nevydá.\
A to prý od 11.4. 2002 končím s trávou!!!
snad to neni dlouhy... a asi je tam dost chyb, ale to neva. kdyby někdo nechápal o co jde, zahulte :)
|
|
|
| Graetar |
Drinker hulič: Sice jsem to místama nevydejchával (halt nésu zhulené :o ), ale rozhodně je to zajímavý. K4U
Tak taky něco přihodím. Jednu za všechny, takovej kýček - když jsem to psal, byl jsem napadrť. O to víc jsem byl potom překvapenej, jakej to dává smysl. Voila - pondělní chvilka poezie začíná, bom, bom. Ehm, ehm:
VE SNU
Z chmýří stonků motýlích
pohlazená tvář
ležíš pod lampou
co křídlo bílá přikrývka
i postříbřená v okně zář.
Ta je docela krátká, takže ještě jednu a už dám pokoj. Obě věci jsem psal ve vlaku, což je občas docela slušná kovbojka: joint + drncání = místy naprosto nečitelnej rukopis:
OČI
Tulák stojí v dešti
a hledí na hrad
propletený prstenci jarních dubů.
V záchvěvu čirých očí
hledá nachystané knihy
a rozchází se k domovu.
Hodiny večernice odbíjejí vlahým polednem
a kříže stesku
roubí chladné dálavy
coby obraz v zapomnění.
A na dohled postávají
chrámy v dobrém rozmaru
- nasedají do klína něhy
klopí zraky
a spočívají.
Přinášíme bílé květy
v hrstech listů minulých
stavíme z nich okna mysli
a pouštíme je po vlnách.
Svíce starých rukou plápolají
tisknou k hrudi křídla ptáků
dychtivé zvědavostí.
Tulák se diví
- chodí krajem
v dobách dávno po věčnosti
a vede hlídací psy hvězd.
Našlapuje chodbami smíchu
po zádech ho hladí trojice očí.
V nočním městě nastal čas...
Tak, toť vše. Ještě vlastním pár dalších, něco jsem poztrácel. A propos - nezkoušel si někdo z vás dělat zápisky hlášek z vyhuleností? Já jich mám doma plnej šuplík a některý stojej za to :eek: :D
|
|
|
| drinker hulič |
taky pekny - taky pridam karmicku :) ono je fakt nekdy zajimavy si to po sobe precist nezhulenej, je to sranda a uplne neco jinyho nez kdyz to pises za normalu. ja nezhulenej pisu taky takovy divny veci ale chvilku mi trva nez je vymyslim. ted sem jen tak mlatil do klavesnice co me napadlo a plno dobrych veci jsem zatim zapomnel :)
to graetar: postni nejaky ty hlasky, prosiiim! |
|
|
| Graetar |
| Jó, určitě se na to mrknu, ale teď jsem nějakej nachcípnutej, takže se kompu spíš vyhejbám :( Snad zejtra, nebo pozejtří. Ještě to musím taky všechno vyhrabat... |
|
|
| Era |
K4U, Graetar, říkám tomu Fenomen dokumentace :D
Zrovna dnes jsem vypotil ;)
Zítra se bude zelenat háj,
a bude se tančit všude,
Pozítří je první máj, zítra
poslední duben bude!
Může to být i Vaše dítě, které vezme drogu,
A jestli to s ním taky nezkusíte, máte věčnou škodu!
[Edited by Era on 17-04-2002 at 01:52 AM] |
|
|
| Graetar |
| Tak už jsem docela zdravej, sice ještě na neschopence, ale už se hejbu. Už jsem našel prakticky všechny dokumenty vyhuleností, ale nejdřív musím je trošku profiltrovat, protože se jich za nějaký tři nebo čtyři roky systematickýho psaní nashromáždilo hafo. Nejdřív však musím zaopatřit nebožátka kytičky :) BTW: Ty vyhulený fenomény jsou geniální. Už jsem je okarmoval (aspoň doufám). |
|
|
| koles |
Odešla Zima a byl čas jara
lidé konopí sázeli
přicházeli každičkého rána
a kytičky své zalévali
i zželelo se Přírodě jejich pýle
a vůle její se plnila
dala kytkám vyrůst závratné výše
a stonky paličkami pokryla |
|
|
| drinker hulič |
novej prispevecek :smoker:
Vlivní lidé z velkých mrakodrapů.
Představujte si se mnou. Velká prosklená budova, jejíž vrchol neuvidí nikdo, kdo má víc než jednu dioptrií na levý oko. Pravý vám vypíchnou na počkání, hnedka vedle toho obchoďáku. Vevnitř v hale mramorové zdi a vše ze skla nebo naleštěnýho kovu. A výtahy, tisíce výtahů, jezdících nahoru, místy i diagonálně. U každého poslíček, který na požádání kope pány do kulí. Ale pokud řeknete syklice a plisice v Lisabonu, usekne mu to hlavu. Bacha na bílý lázeňský šortky. Pak se můžete vozit nahoru a dolů a klidně tisíckrát. Vevnitř je neomezeně m2 na x osob. Za x dosaď personifikovanou lžičku s pizzou od včerejšího roku na entou. A taky je tam pár křesel a biliárových stolů a je tam hodně děvek. Taky jsou tam ibišky a péra a všechny ty děvky chodí málo oblečené, ale musíte strpět gumotextilový kopačky. Jedna z nich má železnou botu a tou když chce, ukopne Krakonošovi kulky. Krakonoš je místní blázen co si myslí, že vládne horám a má mluvící sojku. Ta kurva mě práskla že jsem nebyl na týdenním výročním zasedání naší banánové společnosti. Místo toho jsem se nalýval u jednookýho jima a viděl mě tam Dale Cooper a pak mě řekl, že se mám ještě ozvat. Chce,a bych mu skácel jednu Douglesovu jedli. Pak je tam taky Krakonoš a lyžníci, tam se lížou děvkám bobři. Koušou a Krakonoš je chrání. Krakonoš je místní pedofil, co ošahává stařeny na cestě do penzionu Báby vyližte si je navzájem. Je mu 120 let a pořád mu stojí. Ale poslední dobou se říká, že je to jeho hůl. No, něco na tom bude, tak zahlýho ho nikdo nemá. A pak se tam občas povalujou krysy. A to je ten výtah. Ještě se tam taky rekreuje pultík na kterej musíte naťukat kam jedete, ale pokud víc lidí bude chtít jet vejš nebo nějž, tak vás budou moci ubodat. Ale poslední minutu to prej zrušili, malý kšefty k nim nechtěli chodit. Pak si bliknete třeba hulvátský patro. Tam vás to vyveze a vy se nalézáte v nekonečné kanceláří s y boxy s počítači a všude to ťuká a bzučí jak v úlu. Všude jsou tasmánští čerti a jezdí na mopedech a povalujou se v bufetech na konzervy. A pak, jak tam tak stojíte, dole, chodí kolem vás kravaťáci a někteří z nich jsou masoví vrazi a jiní zase burzovní zabijáci a taky jsou tam trhači muších křídel a kobylčiných nožiček. Dělá jim to dobře a pak stříkaj jak požární hadice. Většinou umírají na dehydrataci a schází se v klubu Jepice s vodnatou hlavou. Někdy proběhne celebrita, co jde za svým právníkem a občas tama prolítne letadlo. Ale jinak je to supr barák, ale můj hypochondrický psychiatr mi doporučil, abych se šel válet na koleje. Franz kafka se tomu směje.
:smoker:
|
|
|
| drinker hulič |
mensi parafraze na kafku:
Popis jedné cesty – Franz Kafka (črty, popisy, a párky v bufetu)
Hmz
Jezdím takhle už hodně dlouhou dobu a nikdy se mi ještě nestalo že by tramvaj byla tak nacpaná. Sotva už od zastávky vyrazila, už předtím byla plná nějakých zamrzlých krabic u náklaďáků někde v Grónsku a kolem plno eskymáků, v šortkách jak si pinkají míčem na krásné slunečné pláži. Ale pak na ně začnou padat kameny a oni si uvědomí že jsou v pískárně, odejdou do šedého, odpudivého socialismu/ Dnešní ráno mi tramvaj zastavila přímo před domem. Nikdy tam vlastně tramvaj ani nejezdila. Milé od mhd, ale já jim stejně neplatím/utopím se ve vývodu olejů z nějaké staré budovy. Kolem budou chodit britští elegantní gentlemani a bude pršet a oni budou mít deštníky a ve stínu černé bezejmenné povahy. Já tam budu pouze nahý, promrzlý a ještě mi poteče sádlo na hlavu. Bude to takový bílý proud mazlavého bílého stříbřitého plazmatu, ne plazmatu, takové tukovité řečiště ucelené do řeky poteče na mě a pak do ulic. Bude se gentlemanům otírat o nohy a oni přijdou domů a řeknou ´marge, ty máš ale krásný kozy! – ach roberte, to jsi mi ještě nikdy neřekl! – však jsem také neměl to správný pocit, že to už mám vyslovit! Až dneska jdu po ulici a tam jde malý černý chlapec a řekne mi pane já mám aids a já mu řeknu no to máš ale blbý chlape a on se rozbrečí vyroste do závratných výšek a změní se na draka a svět se setmí, jako když někdo zakryje záclony a ten někdo je ve starém ale ve své době novém žloutnoucím pokoji a tam bude nafukovací služka jako z kreslených příběhu a ta se bude snažit zatáhnout záclony aby už tony nebrečel že ho odkopla/Hony už hraje! Má trubku a za sebou si vláčí celej orchestr. Ten orchestr ale vůbec nehraje pouze dělá lehy sedy a jak funí on se zmítá jako fakír a proplítá si tak ty ruce a najednou se mu plní sem je jako indická princezna někdy v mahabharatovském období kolem jsou eunuši s pavími pery a celkově je to jak u Eufrat a Tigris. A ona se obrátí ke svýmu lidu a řekne ´nejsem princeznou ani pět minut, ale už mě škrábe bobr´´/a to ježíš promluví ke svému lidu a vzadu už bude sázková kancelář vybírat sázky jestli se zachariášovi podaří porazit dětského vykosťovače. A všude se povalujou papíry všechno je to v přítmí, jen úzké přesné paprsky ze zapadajícího slunce, přesně rozřezaný roletama. Ty papíry mají otrhané a vykousané kraje. Jsou z trhacího sešitu. Přijde detektiv sandys farateklius a řekne: moje máti mě nikdy neměla ráda. A rázem je na floridě u svý mámy. Orá pole a vedle se koupe robert reagan kříženec celebrit a pak trhá kokos z lampy a strčí si ruku do krku vystrčí ji zadkem pak si ji zlomí a jak začne řvát tak se udusí a protrhne si bránici/heroické výkony Westley Abbey Road teamu z východního Walesu se utkalo s týmem západního Baltimoru v kopané. 14. dubna 1921. -Tku- pod maskou rutinního zápasu 3. župní ligy se utkali dva supertýmy Birminghamského okresu. WAR proti Baltimor Tygers! Zápas vykopl WARský Jim Mc´Leary a rozehrál ihned dozadu. Než se ovšem Tigers poděli, už tu byla první akce zápasu a Vaughley nádherným centrem na pravou stranu u vápna na Gregory Pucka a ten obratem poslal nádherný skákavý pas po zemi k desítce, kde se na nádherný volej nabízel Tictert. Prudká volejová rána by jistě rozmetala síť, jenže Tictert si míč zastavil a – odešel na pivo/nutno dodat milý čtenáři: Nechápej pointu špatně: v době Tictertova odchodu se už na hřišti nacházel pouze on, Vaughley, Thomas a rozhodčí./
|
|
|
| drinker hulič |
no, tak jen piste, piste, piste!
mozna by to pak stalo za to vydat knizne: Zhulene povidky, kolektiv autoru :)
|
|
|
| LeTman |
| sem schopnej napsat vsechno, co bych jinak nenapsal :) |
|
|
| drinker hulič |
novinka:
Močovodní trubice a filozofie, dramatika
Močovodní trubice, když maj špatný odvodní úřady, tak se nikam nedohrabou, protože dnešní doba je tak strašně nebezpečná. Nikdy nevíš, na koho kápneš. Jednou je to dobrák jindy si to na dobráka jenom hraje a to pak není dobrý protože nemůžete chodit do zakázaných území a vůbec je to takový špatný, už jenom z principu.a pak se někdo třeba nakazí syflikou. Je to taky blbý ale neumírá se na to většinou teda copak já aspoň vím že. Odvodní trubice jsou dobrý na plíce, odvedou kouř do kriminálu a už ho neuvidíte a v tom kriminále začne vzpoura. A ty to cítíš jak se ti v ní všechno motá. To kouř prolomil mříže a rozlýzá se ti po mozku a tvá šedá kůra už je skoro celá šedá. A jak ripley se diví že mu nerostou begonie. Amerika 1950. Zatímco ve vietnamu budou umírat jejich synové, přesto jsou na slunné kalifornii a slunce je takové že dělá oblohu nádherně tmavě modrou a strýček jim je menší, má černý jižanský vlasy a brejličky. Italský typ a má v ruce vidle. V puse doutník a kouká na mraka a říká si že je to všechno na hovno. Pak se sesype a obloha se mu rozpadne a vidí z ní jen střípky. To kouř už mu leze před oči. To co vidí to je něco jinýho než je a co vidí, kosmus nebo hyperprostor. Je to bad trip jak cyp a on se motá, kéž by věděl kde je jeho zem a o co se má opřít. Opřel se o okolo letící zastávku autobusu a ocitl se v zoo. Uprostřed neuvěřitelně velké klece s mřížemi tak tlustými, že mezerou by prošli všichni číňani, ale on nemlže zdrhnout, protože než by tu díru našel, byl by dávno mrtev. Dívá se na horu, vidí jen oblak páry z úst mamutů, co stojí nad ním. Ne to tlusté to nejsou mříže, to jsou párky a jdou se jim nakrmit.. mamuti začnou řvát a foukat a všechno zdvíhá vír i jeho žaludek. Jimi, strýček Fez leží v příkopu, oblézají ho červi velcí jak dlaň a ukusují mu jeho rozložené tělo…
|
|
|
| drinker hulič |
a ted ta dramatika:
Krátká hra o tom co se stane když vás pohřbívají zaživa
Postavy: Hrobník, Úmrtník, synovec (H, U, S)
Na scéně je u vykopané díry hrobník, s lopatou, kterou odhodí. Vedle něj v přítmí ve svitu pouhých svíček. Otevřená rakev a v ní nebožtík sám. Už se chystá hrobník zavřít víko a zpustit ho do hrobu. Ale zvedne se ruka a hrobník s úlekem prkno odhodí. U se odvalí z rakve, na znak na zem. Pak vyskočí a začne se škubat, chovat se jako by měl náhle zkrácené, ale gumové svaly. Jak je někde natáhne, jide se smrští. Má taky deformovanou pusu. Hrobník vyděšen zavolá jeho synovce a zatímco se U škube, H vysvětluje S, co se stalo.
H: dneska teď jsem ho chtěl pohřbít! Ale on ožil! Váš strýc je naživu! I když poněkud…
S: ach ano, syndrom náhlého úmrtí. Vyskytuje se většinou u kojenců, ale taky i u hodně starých osob. Pokud vím, můj strýc byl hodně starý. Věděl, že už to na něj přijde. A přišlo. Říkal, nechce, aby ho pitvali, ale když nám za jeho tělo nabízela nemocnice tolik peněz, nemohli jsme odmítnout. Vzali mu skoro všechny orgány z těla a dali je do lihu.
U strašlivě zařve, svalí se na zem a začne se cukat na zemi.
S: nemohli jsme vědět že to takhle skončí a strýc se vrátí. Teď, když vidím, že strýc je zpátky, začínám toho přeci jen litovat! A myslím si, že až si pro ně dojde a nasadí si mozek, nebude na mě asi dost naštvanej, že?
H: No, já si myslím, že radost ze života se mu vrátí a…
S: Po padesáti letech? Strýce opustila už ve dvaceti. Celkem to chtěl skoncovat 9854775152krát, co že na každý den průměrně dva pokusy o sebevraždu! Po celých padesát let! Ale poučoval sem ho, a na starý kolena šel k psychologovi! Předevčírem jsme oslavovali první den kdy se o sebevraždu nepokusil, on spokojen ulehl, a už se neprobral… bylo to strašný! Ale byli jsme rádi, že si to strýc už neuvědomil. Jak by to nesl, tolik pokusů a pak chcípne ve spánku jak idiot! To až napíšeme do časopisu Zdraví!
Další mohutný řev.
H: Myslím, že by si to nepřál…
S: Copak, vy mu rozumíte?
H: Ano, celkem srozumitelně!
S: A co chce říct?
Hrobník si k němu klekne a snaží se z jeho neartikulované řeči něco přeložit.
S: Co říká?
H: Kde jsou moje ledviny! Kde? Vraťte mi můj močák! Už to nemůžu vydržet. Ty svině! Ty magore! Co je toto za pohřeb! Boha jeho, kde mám plíce? A srdce, já nic nechápu, kde mám mozek!
S: a myslíte, že chápe, co mu říkáme?
H: Já myslím že jo…
S: Strýci! Kolik že je váš majetek, který mám společně se starou máti zdědit?
H: (uaaaa) říká že tak osm set tisíc.
S: A kolik stojí novej mozek, hrtan, hltan, jícen, průdušnice, plíce, aorta, ledviny, játra, střeva, žaludek, sliznice, varlata a hafo dalších věcí co vám chybí a neprospívá životu?
H: říká, že osm set tisíc.
S: Aha, a kolikpak by ti zbylo? Co bychom potom jedli?
H: Říká, že nic.
S: A kolikpak že chci dědit?
H: Říká, že osm set tisíc.
S: Tak vidíš, strýci. Ty se teď poslušně vrátíš do rakve, pak hrobník tě přibije, hodí do jámy a zahrabe. Já pak zajdu za panem notářem a do dalšího dne se mi na kontě objeví osm set tisíc. Stará máti, zdá se, dnes bohužel, také odejde. Obsah bromu v jejím čaji byl poměrně větší než bývá zvyklá.
H: Ale on říká, že všechno odkázal mě!
S: Ale jakto, vždyť vy se znáte?
H: Tady mi to už podepsal. (ukáže papír)
S: Takže já zůstanu pořád bez těch osmi set tisíc?
H: Myslím, že ano! Budou patřit mě!
S: Mě!
S vytáhne pistoli a namíří jí na H. Ten vytáhne svoji a namíří ji na S. Chvíli vyčkávají a míří na sebe, pomalu našlapují a chodí do kola. S se zastaví před U a namíří pistoli přímo, s úmyslem zabít.H Pozici opětuje. Ale to si toho všimne U, připlazí se k S a kousne ji do nohy. Ten se skácí, vystřelí do vzduchu. Do zhrouceného křičícího S, vystřílí zásobník H. U začne nadšeně hopsat a už mluví celkem srozumitelně.
U: Díky, díky, za záchranu života!
H: Není zač… (strčí pistoli za pas a začne pokuřovat doutník. Když už slastně tahá, strýc řekne:)
U: A o těch osm set tisíc se určitě rozdělíme.
Hrobník vyprskne, rychle vytáhne pistoli a střelí dědka do hlavy. Ten přestane klást jakýkoliv dotěr na hrobníka. Ještě chvilku pokuřuje, pak doutník odhodí do hrobu (propadla), stejně skončí i těla obou mrtvých. Ze stolku v pozadí vezme lahvičku lihu, vylije ji do hrobu. Pak tam pro jistotu vylije celý kanystr benzínu. Pak vezme solničku, osolí hrob a vhodí tam sirku. Zapomněl ji však zapálit, škrtá tedy sirku a hází ji do hrobu. Propadlo se zavírá, scéna se stmívá. Jen reflektor zabírá hlavu Hrobníka. Cítí se neurčitě, pak odejde za scénu! Konec.
|
|
|
| jjja |
Sedim na lavičce, a kolem proletí ušlechtilá sestra noci.
Tleská mi, sebral sem odvahu postavit se ti.
Už přicházíš, nemoc mě spalující, krev v mně kolující
Pohlazení noci mizí v dáli. Konečně tě mohu vnímat taková jaká jsi.
Pomalu se ke mně blížíš, a přesto tě mám.Všude.
Lahodné housle hrají.Hudebník nikde.
Snad jen vdova poslouchá svůj džez linoucí se jako vůně Kali.
Hladí mě takovou silou, že sklesám na kolena.
Začíná mi být z tebe úzko, jak sedíš a vypouštíš z úst hesla.
Co říkáš nerozumím ti.
A přesto si ve mně.
jjja
ps: autor si preje zustat v anonymitě |
|
|
| TheHempCultivator |
No já vždycky když pokouřim tak mám spustu strašně zajímavejch(aspoŇ mi to v tu chvíli tak připadá) nápadů,příběhů,básní a tak. Bohužel ale většinu z nich hned zapomenu a tak.Ale dvě sem si napsal.Psal sem to moooc zhulenej a přišlo mi to fakt skvělý normálně to asi tak super nebude ale spoŇ se podívejte co mě napadá i HIGH :
jednou sem ňák přemejšlel vo tom jaký by to bylo kdyby na světě nebyly jenom zvířata a kytky jako voddělený druhy ale kdyby se to třeba i různě prolínalo.
FAUNOFLORA
Kočka Je Pes
Pes Je Kočka
Kolem Krouží Supobabočka
V Tůni Hýká Kozoštika
V Květináči Roste Pštrosopaprika
Jednou sem byl se školou na Šumavě.Tam sme si sedli na takovou tu horskou louku a dali bré(jointa-brčko-bré)
Kolem se všude pásli krávy no a my sme na ně troubili dýdžeridou(snad se to tak píše no aspoň foneticky)
Fakt na to reagovaly.Byl to fakt největší ůlet No a tak mě tam napadla taková další báseň.Je krátká ale ůderná. Jo a eště sme přišli pod takovej strom a mě hned napadlo že je to FrŇákovník- takovej starej,zkroucenej.A vostatní si to mysleli taky(že je to FrŇákovník)
Kráva a prase
BáseŇ psaná pod vlivem THC 6.kvetna 2002
na jedné Šumavské louce pod stromem jménem Frňákovník
Kráva je prase
Když v lese se pase
Když pase se v leže
Tak našel jsem plže
P.S.Eště možná je to jenom můj pocit ale nezdá se vám že se vždycky nejvíc zkouří sám pěstitel svym vlastnim kouřenim?Já když sem to kouřil s různejma lidma tak sem se zkouřil vždy nejvíc.Napadlo mě jestli to neni třeba tim že sem s těma kýŤama udžoval psychyckej kontakt vod semínek a hezky sem se vo ně staral a voni se mi teď takhle odvděčily. |
|
|
| HoPe |
Tohle ze mě vylezlo minulý pátek po kouření nějakýho Čendistánu (Albánie).
Touha
Život je touha,
která nepřestává,
když se ti o něčem,
pořád zdává.
Touha je žízeň,
co tě pálí v hlavě,
a ubíjí tě,
stejně hravě.
Ničí ti všechno,
cos vždycky chtěl,
a za součásti,
v duši měl.
Bolest nikdy nepoleví,
dokud touha žije,
myšlenky zas zabíjejí,
jen samota tě kryje.
Smýt ze sebe všechno chtění,
a žít jenom ze sebe,
není větší zalíbení,
pro mě, ani pro tebe.
Víš,
už nejsi ty,
a nejsem ani já,
teď tu nejsme oba dva.
Jen ono to žije stále,
je v tobě a je i ve mně,
stačí abys zapomněl,
a ono přišlo k v sobě. |
|
|
| Spalodrontix |
Otesánek
Obcházení Obtloustlého Objemného Otesánka Obřím Obloukem Ochudilo Občana O OO,
Ostudně Oproštěný O Obsah Opožděně Otírá Obnažené Oudy.
„Odrovnám Onu Odpornou Obludu“ Ohlašuje Od Odpadu.
Otesánek Obvykle Okusující O Odpoledních Okolní Omítku Otírá Opocené Obroučky Okulárů,
Opatrně Ochutnává Ostravskými Ogary Odfárané Odumřelé Organismy.
„Ó´,O´,O´ Ok“. Ohlašuje Od Oběda.
Opatovická Opora Opět Odstavila - Odcizený Otop.
Obžírka Očividně Okřál.Ohmeingott.
Odcizené Ohmy Odstartovaly Obrovský Odpor Odběratelů.
Občané Osnují Odboj.
Otesánek Otvírá Oralní Otvor, Okamžitě Okusuje Odporující Občany.
Odvažný, O OO Ochuzený, Občan Ovšem Obíhá Osmimetrového Otesánka.
Obratem Ořeže Oj Otesánkem Ožraného Osmikoláku.
Obrobený Oštěp Odlétá Od Odvažlivce.
Otesánkovo Okolo Okounějící Oko Okamžitě Odkapává.Ohavné.
Onoho Okamžiku, Odkudsi Odporný Odér. Oh, Otesánek Odpouští.
Oním Ožiráním Okolních Organismů Ohavný, Opocený Obr Opoměl Odplynovat.
Opakovaný Otesankův Odstřel Odrovnal Osm Okresů.
Ostatní Okresy Obvolavají Ozbrojené Oddíly. Odboj Ožívá.
Otesánek Odfukuje, Odpočívá.
Ozbrojenci Obkličili Objekt Operace.
OK.Otesánek Okusil Olovo.
Objekt Out, Ohlašují Osvoboditelé.
Občané Oslavují,Okusují Opečeného Otesánka,
OO Opět Open.
|
|
|
| Graetar |
THE THEORY OF SUPER-STRINGS
Above the captured cars
beneath the shadowy green
floating Men watch over the stars
kissing them in dreams.
Laughter within thy city
enlightens the church of passion
rolling around thy head witty
as thou see
what they have mentioned
by their holy peace.
The stars shine lidlessly
soft as red birds’ wings
flowering leaves shivering
turn into the sparkling wind.
Who played the first chord
on these unseen strings?
Angličtináři, nekamenujte mě, pokud tam mám nějakou hovadinu (ale klidně mě upozorněte ;)). "Třpytící se vítr" etc. jsou pouze básnické license, nikoliv moje neznalost angličtiny. Jinak musím říct, že skládat veršíky v angličtině je docela fuška... :)
|
|
|
| Graetar |
CHVOJE LISTY
Poslední listy již dávno spadly dávný boj,
a slunce vrhá jiskry na sněhové pláně,
když zdáli přišel vítr dujný,
obrátil korouhve,
a na rozlehlé louce zaplál kadeřavý chvoj.
Když jsem psal tohle, tak jsem sotva držel víčka. :D :smoker:
A ještě poslední "in high". Víc už jich asi nemám, většinou píšu cestou vlakem (do/z práce apod.), za střízliva:
VYZNÁNÍ
Nestálost v předsálí cest
skrývá se odměna pro chudé
v závějích slunce.
Na pěšině tichých slov
spočívá vyznání
ten sen o rozpuštěných vlasech
a jemném lanoví.
A nad houfy ptáků
komety sklánějí své hlavy
do rozestlaných klasů ječmene.
Stáčím slova něhy
do drobných sklínek Tvých očí
než překryjí je víčka spánku
a letmý dotek vzdušných křídel.
Na udici velkých slov
lovím rybky srdce Tvého
než dosáhnou cíle svého
a otevřou brány domu.
Kdosi napsal na zeď katedrály
co znamená nebýt sám
- pak se zasnil
a jen pár stop zanechal.
A teď jsem si vzpomněl, že jsem mystifikoval - ještě jedna drobotina z letošního silvestra (psaná na účtence z hospody :)) tady je:
VARIACE NA JEDNO OLOMOUCKÉ TÉMA
V zámeckém parku
ve stoji spatném
myriády stromů
závidí
lesu jeho vlnitý vlas.
A to je vše, přátele - teď jsem si všechno vyplácal a zas budu muset něco napsat :)
|
|
|
| drinker hulič |
Graetar:
je to fakt dobry, no ja se muzu jit leda tak klouzat :) myslim ze rozdil mezi psanim in high a in normal neni velkej, nejde o zhulenost, ale o to jestli je to v tobe. K+
muj prispevecek, co me tak napada:
srabe!
myslím že ti hrabe!
jak v loji na zahradě
leží v trávě hrábě
a někdo na ně určitě
skočí
až rozvlní si slast
v potemnění
dost neurčitě... |
|
|
| drinker hulič |
novinky, at to trochu obzivne:
Stroj na štěstí
Něco se smýká v průjezdech, zabržděný čas, kdo ho dožene/ kapky kapou ze stromů, napršelo už včera. Světlo proniká tmou a hluk kovu třecího se o sebe je slyšet až sem, prostorem duní motory stroje na štěstí…
Rosemary Black je zpátky
Kovbojka, holka dračice/Rosemary Black. Nebo taky BadMinton. Oblotron. Symptom vodnatého kolena godzillích rozměrů. Mexický občan čeká telefon a jak ho zvedne, je tam jeho otec a říká mu, chlapče miluju tě a on já tebe taky. Pak začali tancovat a tancovat kozáčka a skákat za ruce dohromady a pak se šli slít z roury pod okap do bláta. No jéje, co se to děje?! Nic, jen černá rosemary zlá je za dveřmi a klepe. Už tam stojí rovných deset minut,. Neustále klepe, co si myslí že dělám, na co čeká? Je to je mechanická figura rozmarýny, a pravá rozmářka je už za hranicí únosnosti? No jéje, co se stele? Postel pro Rosemary.
Matka - případ napadení slizkou chorobou
Popis jedné dlouhé krize (nebo revoluce?)
„Kdo nemá vlastní ponožky – nepřežije“ – zpráva posledních dnů, vyvěšená na transparentech po celé zemi. Od doby, co se spotřebovaly průmyslové salámy, nastala ropná krize – nikdo po celém světě neví, jestli vůbec zítra vstanou, nebo je silný magnetismus v jejich střevech přichytí k posteli.
Ministerský předseda přes svinstvo prohlásil, že bez ponožek nemůže nikdy fungovat tržní hospodářství. V baru Maty zabili jeho matku. Leží pod pultem s prostřeleným mozkem. Dosud se neví, zda zemřela na otravu alkoholem, nebo průstřel hlavy, nebo jestli vůbec zemřela. Nešvárem krize je, že bezbranní horníci střílí do mrtvol vzpouzejících se alkoholiků.
Nikdo neví, na čem je. Jestli na koksu, nebo na heráku. Asi na heverech.
Otevřel jsem dveře a viděl matku koksového strýce s půlkou lebky. Ptám se jak se má, a ona že prý centrum řeči má v té ustřelené půlce hlavy. No nic – pozvala mě na kafe, ale motoriku ji taky ustřelili. Chudák ženská. Kolik krizí sakra už zažila! No nespočet.
Básník Fred si vaří párek a říká, že verše se už neprodávají tak dobře jak dřív. Jo, krize je ještě horší než koroze. Fred ví o čem mluví. Naposledy mu zkorodoval kardiostimulátor, a když mu ho vyndali, zjistili, že ho celou dobu nosil na střevech. Fredovi to radši neřekli. Báli se, že už nebude žít. Ale Fred přežil a říká, že i jeho matce se daří docela dobře. Měla štěstí – kulka ji nezasáhla, ale játra ji tíhnou do kolen.
„Separace separatistů je nutná jako oxidace – parašutistů“ ach! Ta krize – motá všem hlavy! Copak nám udělal zmrzlinář? Revoluce pojídá své revoluční zmrzliny a jakmile dojde vanilková, zmrzlináře oběsí. Z davu se vybere další zmrzlinář, ale ten vydrží maximálně týden. Vanilková jde na odbyt.
Poslední poprava zmrzlináře proběhla v pohodě. Zmrzlinář se nezmítal, jen mlel cosi o tom, že v pistácii je budoucnost. Kecá – dívali se do ní a našli jen červi.
Revoluce si hřála na prsou hada! Klubko hadů! Společenský klub vysoce postavených hadů. Hadice. Petlice. Skrýše separatistů byly vykouřeny kvalitním herákem. Po týdnu separatisté vylezli sami se strašným absťákem.
Ty doby! Ty zlatý doby kdy se nám o krizi jen zdáli sladké sny. Jak přáli jsme se mít špatně. Ledničky používat k mlácení sena. O cenách se nám zdálo – že vylétnou tak vysoko, že na mě postupně každý zapomene.
Ale kde končí ty nejkrásnější představy? Tam, odkud se vzali. Z fantazie Blábilů. Blábil – to je ten, co za vše může. Proč nás jen naočkoval revolucí. Proč musí naše matky trpět alkoholem?
„Kdo nevaří s námi, vaří proti nám!“ – „Vymeteme vás jako nové pometlo!“ – „Nové pometlo dobře mete, starší už o trochu hůře!“ – „Pometlo se nám popletlo, chudino!“ – „Lide! Krize má vize! Že prý do roka a do dne přijde Mesiáš! Hrát mariáš!“
Kdo by však věřil laciným heslům z výprodeje. Tu agenturu, u které revoluce sfárala by měli zavřít. Heslo – to je to co z revoluce přežije. Než je někdo sundá ze zdi. Chudino! Copak věříš oprášeným heslům?
Nemocnice se plní lidmi s dotazníky. Statistika se nemýlí – lidé ruce nikdy nemyli a převléct se – to jediné jim jde dobře. Má matka říkala, revoluce na základě prohnilých základů padne – a jak na potvoru padne do čerstvě vyšmeleného dortu.
Poslední dobou jde na odbyt denaturák. To co, Revoluce, napliveš, to slížu, jen když se dostanu k lizu, prosím! Už nechci být jen synem matky, co přežila průstřel mozku! Chci být máslo, postupně roztavené a slité do jednoho.
Vývoj krize si nepamatují ani mí nejstarší předci. Podle análů začala hodně dlouho dozadu, podle mého análu také, protože kloudné, vyživené hovno nepamatuji. Podle propočtů hvězdářů se Krize přetransformovala nejdřív do Revoluce, a potom Revoluce do Krize. Následkem toho jen génius dokáže rozpoznat, jestli vládne Krize nebo Revoluce. Jedno je jisté. Že ty matky by se měly řešit.
Poslední sjezd Revolučního výboru se usnesl takto: 1. Zabránit pouliční krádeži ostnatého drátu za účelem výroby univerzálního drbadla. 2. Všude musí být zhasnuto z důvodu šetření elektrickým proudem. Poté, co jím budeme šetřit tak, že ho nebudeme potřebovat, sám se s prosíkem vrátí (ta Revoluce, myslí že přechytračí Krizi tak laciným trikem? Elektřina není blbá. Nebo je to jen intrika krize, jak prohloubit revoluci? Nový pakt? Spojenectví? Tajemná práce separatistů?) 3. Vynášet smetí na hromadu, tu poté kyblíkem roznést zpět (takto se lidé naučí nevyrábět nový sajrajt – hrozí hromadění u nich doma – čistá společnost bezsajrajtní) 4.Každý musí zavařit alespoň pětinu toho co má (kdo nemá ovoce, může zavařit nábytek. Géniové i mozek, traktoristé traktor, ale jen na štempl) 5. Kdo se tímto usnesením nebude řídit, na toho si osobně dohlédnu pedálem! 6. Každý nechá na pokoji matku svého souseda i přespolního, i když mu závidí lepší průstřel. Výměna matek za účelem vyšmelení je zakázána a trestá se provazem. Ať žije Revoluce! Buďme svorni! Žlutá je jen barva mých zvratků.
„Kdo se spolčí se separatisty, nebo je sám separatista, nebo karatista, nebo statista, pianista, šachista, parašutista, fotbalista, trockista, kytarista, metalista, nebo kdo si jen tak píská, bude neodkladně odsouzen Revolučním soudem (ve kterém se nesmí vyskytovat žádný hudebník, kokotík, zpěvník, masér nebo pikolík) k týdnu nebo déle nucených prací na pískovišti – ve vážných případech dostane provaz nebo kyblík!“ Heslo týdne je „Toto je univerzální heslo týdne: Pryč s Krizí! Ať žije Revoluce!“
Zeptal jsem se matky, proč nikdy nebyla revolucionářka. Říká, že má průstřel hlavy a proto je krizařka. Její otec byl krysař a jeho otec krysa. Nechápal jsem a tak mi nechala kápnout kus šedé kůry mozkové na hruď. Teď budu muset prát.
Vývoj situace mě mate – je lepší černý čaj nebo maté? Zkusím to o páté a pak skáknu na Výbor revoluce, jestli by mě nevzali mezi sebe do města. Pěšky se mě nechce.
Už mě nic nemate, nejlepší je maté, ale pak srát chcete.
Být revolucionář není lehké. Hodinu jsem seděl na přednášce o zateplování mís na záchodech a pak jsem dostal 526 papírů s otázkami. Měl jsem hodinu čas. Hodina času – čas od času člověk bloumá a neví, kde se zastavit. Je to těžké a já se tam chci tak dostat! Tak třeba: „kdy jste se přestal počůrávat? Zakroužkujte správnou odpověď: o Do dvou let o Do tří o Do čtyř o Do teď – ale kde je, že nikdy? Správný revolucionář nelže. Pouze mlží. Tak napíšu do teď a zkusím to vydržet.
Pakl papírů pak nesli strašně moc dlouho do schodů, který nikam nevedli, jen do takové místnosti, kde toho bylo strašně moc najednou, hodně různých věcí, no myslím že ani ten malý tlustý pán nevěděl, co vše tam má. Pakl mu dali na stůl, chvíli něco študovat a pak řekl že ne. Má máma je krizařka. To by prý nějak šlo zařídit, ale jelikož se prý ještě počůrává, tak to by už bylo moc. Cinkl na zvoneček a za půl dne se nahoru vyšplhali mongoloidi. Jeden měl žertovnou čepičku, druhý místo jazyka vidličku a třetí už ani neměl oči. Všichni měli modrý teplák s nášivkou – je ukrutná zima – ta krize – není uhlí na topení – a pak mě chytli a půl dne mě táhli dolů a dalšího půldne někam do sklepa. Tam jsme další dva dny hledali správnou místnost a další týden jsme ji odemykali. Vevnitř mě řekli, že jsem teď dlouho nebyl venku.
Vše se prý změnilo! Revoluce padla a změnila se v Krizi! Krize je teď Revolucí! Já jsem prý revolucionář –krizař– a proto mě krizaři –revolucionáři– musí zabít. Je tu i pár separatistů. Nejsem matkou.
Mě průstřel na jistotu zabije…
Úvaha o právech trestu smrti pro červotoče
Ta sukně, visící na šňůře, kdo se na ní oběsí příště? Motýl, co léta po pokoji, zabloudil a přes zaletované okna ven se už nedostane. Zločin a trest. Ale co probůh udělal motýl?
Nebo může být motýl vrah? Připisujeme klad a negativnost jen člověku? Připisujeme, možná neprávem, proč by střevlík nemohl znásilnit samičku a trestem jeho stihnout mohl by ho věčný mráz krovek? Nechápeme, že larva může být stejně zvrhlá jako kurva.
Člověk není nadřazený. Ještě je mnohem více věcí, co ho dokáží zabít. Ne vyhladit, ale zabít jednotlivce. Jeden na jednoho, žádná pomoc. Je jich víc, člověk jen děkuje přírodě že ještě přežil.
Proč ale příroda vydržuje člověka? Copak ji neuškodil už tolik, že by nás právem mohla odsoudit ke genocidě lidského druhu? Spravedlnost je slepá, ale vyvinuté oči nemáme jen my…
Plno lidí se bojí hmyzu. Hmyz je hnus. Když je malý, je většinou neškodný, běžně se zabíjí plácačkou. Kdyby byl stejně velký jako člověk, kdo by vyhrál? Že hmyz? Omyl, strach!
Někomu to zde málo myslí. Možná že myslet – to můžeme opravdu jen my. A logiku to vážně postrádá…
Světem obchází strašidlo komunismu
Byl leden, den svatého Mikuláše a Goxley opravdu nebyl hodný. Neustále si rval vlasy, strkal dráty do zásuvky a kouřil otcovy doutníky. Nebylo se tedy čemu divit, když se ozval zvonek a pro Goxleyova otce si přišlo gestapo.
Goxleyův otec byl hned za rohem popraven a zmixován na přídělové lístky. Šťavnatý mozek vyčpělého intelektuála zakonzervovali do koncertů a poslali doporučeně zpět.
Goxleyova matka přišla z práce a malý Goxley právě psal krátkou stať do školy „Co pěkného mi Fuhrer nadělí pod stromeček.“ Práce to byla opravdu zdařilá a matka hned Goxleyovy ukousla ucho.
Fuhrer mi dává pocit jistoty a bezpečí před pavouky. Když je se mnou Fuhrer, tak si na mě žádná nepřijde. Mouku, chléb a zasraný chlév to všechno díky Fuhrerovi máme. Ó my se máme. Saláme, slyšíš?! My tě nepotřebujeme. Máme svého Fuhrera. Fuhrer si rád zpívá ve vaně a Eva mu drhne záda. Potom oba vyskočí dva metry do vzduchu a tam stráví odpoledne. Můj Fuhrere, ještě jednou tě nachytám v posteli se svou mátí, tak přísahám že ti rozbiju nos. Tvůj Goxley, Royal Imperial Post.
Na to zazvonil zvonek a Winston Churchill stál za dveřmi. Hodně naléhavě se ptal jestli mají zrovna volno. Obsazeno, zněla odpověď a Winston Churchill se na místě pomočil.
Válka je krutá a nelítostná. Koho načapá, že nepapá, tak ten dostane vynadáno. Minomety střílí své hlavice naplněné heliem a spojenci si je vdechují do plic a pak před velitelem mluví žertovným hlasem.
čau veliteli, na frontě nic zajímavýho, dneska se stojí na banány a těch máme ještě dost. píše vám žena, že je jí po vás smutno. veliteli, neříkal jste že jestli vám ještě jednou napíše, tak na váš dům zaměříte jadernou pumu? veliteli, myslím že až přijdete domů, tak byste měl zavolat a my to spustíme. že nechcete? ale to je jedno. my to stejně uděláme.
Bylo pondělí a malý Goxley který se přes noc proměnil v ženu musel do školy. Dostal svačinu se švábem, klaunskou čepičku a rozkaz nevracet se před půlnocí. Goxley se ještě naposledy zeptal, jestli platí plán B a máma mu řekla, že jestli za ní dnes nepřijde na večeři Heinz, tak jo.
Goxley nesnášel Heinze. Byl to odporný skopčák s levandulí místo nosu a místo zbraně nosil karafiát. Páchl jak týden nahnilé rajče a neustále zpíval Ó, Ardeny, ó Ardeny. Goxleyho matka ho přesto dokázala milovat a překousla i jeho lámanou polštinu.
Agniezska, ja wam powiem anekdótu o Malinowskich. Tož prikwaczi stary Malinowskij do gucze a keruje choť: choť, kak ty skazala skočka? – mezska to, baran chujsky!: chachacha, to je prdow, czo Agniezska? Kaku umite povedať vy? Žadnu? – ty kurva stara, na faranie kopjat s tebu, ty piczo!
Goxley se ze školy vrátil až o půl druhé ráno a ve vchodu akorát potkal Heinze. „Ein reich, Heinz?“ – „Nicht, ein Wolk, du geritzen mach freien achen wald!“ – „kak bylo v Buchenwald?“ – „O govnu, ani voda im nětekla, mrzakov skopczackym…“ – „ach, das ist bedauerlich“ – „co to meleš ty hajzle malej? Poťsi pro ranu!“ – „Mamíííííí, heinz mě mlátí!“ – „Heinz, czo mu robisz?“ – „Czo, czo, sa ti tu potulujů cizi ogari, tak potom áno!“ – „ale to je můj syn!“ – „Was? Das ist himmelweit Neffe!“ – „Really? I don´t think so?“ – „Čo to melesz, ty picza czeska!“
S radostí v hlase vám oznamuji, že přesně před pěti minutami skončila válka. Nyní začíná přestávka. Ale do čtvrt hodiny ať ste všichni na flecích, jasný? Gott in Himreel . . .
|
|
|
| immolator |
Psát tenhle minideník mě úplně poprvé napadlo zmaštěného dne prvního zápisu. S kámošema a mnou, jsme byli hulit na Ježkovi, a tam nás to tak dohromady napadlo. No a den druhého zápisu, to sem jel v pohodičce domu, jsem to blíž vymyslel a rychle si zapsal do mobilu (uložená SMS vypadala takhle: „CHCI PSAT DENIK O TOM JAK JSME HULILI A CHLASTALI ALE I NORMALNE, JAK MLADI V HAJZLU, NOSIL BYCH ZAPISNICEK.“ Poznámka „Mládí v hajzlu“ je inspirací podle stejnojmenného čtyřdílného románu od C.D. Payne).
No a hle, jen co jsem dojel domu, vytřel hajzl (fůůůj strašná práce já bych se na to vysral), a umyl nádobí (ani sem se nenažral, to byl pech), tak sem pustil kompa, a udělal tam tenhle soubor.
Jestli se vám to bude líbit, tak to nevim, ledaže byste si pěkně uváleli brčko a pohodičku si vychutnali sami ;o) No tak se do toho pustíme, snad to bude o něco záživnější než celý tenhle úvod…
-------------------------------------------------------
...kámoš odpálil, posílal dál, až to došlo ke mě - potáh sem si dvakrát a měl fajn pocit. Dal jsem si teda ještě dva prdy a podával Vojtovi. Pak šlo další kolečko, a bylo to husté :o)) Rozdali se shoty a už to najíždělo. Čuměli jsme přímo na měsíc, zářil jako svině, a to duhové světlo se pořád metamorfovalo do křížů a hvězdic a tak dokola, protože se celý vesmír pohyboval blíž a zase dál, tak se to světlo divně měnilo, prostě hustý. No a pak sme zjistili, že ten měsíc byl žluto-oranžovej! A viděli sme to všichni, takže to nemohla bejt haluška...
------------------------------------------------------------
...No a pak jsme se zase smáli jak idioti, a pak jsme šli před zimák (Martin šel na bruslák). Od zastávky jsme šli asi 2 minuty, a najednou Martin povídá: „Hele, nezdá se vám že dem nějak dlouho?“ A mě i Matějovi se nám zdálo taky, že jdeme nějak dlouho. Tak povídáme: „My jdeme už dost dlouho!“ Tak jsme se podivovali, jaktože jedem tak dlouho, až jsme to zapomněli, a tak mě napadlo, že kdyby měl Matěj 3330, tak má Nokii 3330, ale kdyby si koupil dvě 3330, tak má vlastně 6660! To byl objev jako svině, tak jsme začli zkoumat, kolik jakejch mobilů by si mohl koupit, než by se úplně vyčerpala ta kombinace danejch 4 čísel. No a pak vystrčil Martin ruku, natáh čtyři prsty a řek: „Takže když máš 4 čísla…“ Chvíli se zamyslel a pak řekl: „Hele jak sem si v Neštěmicích zadřel škváru!“ Hehe takže já jako první sem si všim jak zakecal ty čtyři čísla protože to zapomněl a nevěděl odpověď, tak sem se začal tlemit a pak sem jim to řekl a všichni jsme z toho byli vyplesklý až jsme si všimli že dem nějak dlouho a tak jsme povídali: „Hej taky vám příde že dem nějak dlouho?“ A pak jsme si vzpoměli, že vlastně už jsme to jednou řešili, ale stejně jsme zapomněli, jak jsme to vyřešili, tak jsme se na to vysrali a hotovo :o) No a pak jsme došli k zimáku...
---------
uff, to sem fakt psal?
|
|
|
| danny |
Vemte to malé semínko,
vhoďte ho do trošky vody,
klíček vám vyleze zakrátko,
přispěje k návratu do přírody.
Stanem se na chvíli šamany
a budeme vyzývat slunce
ať síly do palic od šivy
a prokleje ty staré samce.
Taky ať zaprší do vyschlé půdy
a žížaly dodají potřebný vzduch,
říjen pak bude měsícem slávy,
možná nás navštíví Elvisův duch.
Z prvního jointa na jazyku
převalíš zvláštní, sladkou chuť,
z domu zaduní výbuchy smíchu
a pak nás třeba bože suď. |
|
|
| drinker hulič |
he he he:
"mily denicku, dneska jsem potkala booooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
ooooooooziho kluka..."
he he he.
nic ve zlym, pekny, ale mladi v hajzlu to byla jina sranda... kdyz si vzpomenu, nektery veci byly fakt dobry... dik zesto pripomenul, zavzpominal sem na stary casy...
|
|
|
| LOS MUCHACHOS |
Vítejte přátelé,
My jakožto tady sedíme jsme se usnesli, že bychom se nejraději snesli nad tímto oním spotkem
My jaožto muchachos
atakdále....
ukázka naší básně a kdo vtom shledal aspoň kapku rozumu nechť volá MUDr.Špoka na čísle 0659/33 53 57 |
|
|
| Trapan Šmírák |
Několik neuspořádanejch dojmů z jednoho letně - jarního dne kdesi v Olomouci přibližně tři minuty po jedné hodině odpolední
Blankytně modrý nebe
pár vrabců a racků vod řeky
všechno v tom kýčovitym svitu slunce
jak z vobrázku co ho koupíš za pětikilo na Karlově Mostě
A spousta hloubavejch pomyšlení
na Tvoje oči
na Tvoje ústa
na Tvoje vlasy
na Tebe
celou
celičkou
překrásnou
nedostižitelnou
Slepej prodavač Novýho Prostoru mě vidí
vidí mě jak chodim v bludnym kruhu
zamotanej do svý vlastní neschopnosti něco změnit
Tramvaj prosvištěla bezohledně kolem
davu důchodkyň čekajícíh na levný rajčata
stejně budou plesnivý jako minule
ale vony to nevěděj
taky jsou nepoučitelný
A zvuky vzdálenýho piána vzdálenýho hlasu
vysokýho stromu
spousta podobností
Zase jsi to Ty
vzdálená
a přesto pořád se mnou
ve mně
nebo možná úplně někde jinde
co já vím ???
Jdu se dál koukat na to blankytně modrý nebe
s těma ptákama
co ho koupíš na Karlově Mostě za pětikilo
(jestli nezdražili)
***
Vyčerpanej
Zhrzelej
nevyrovnanej
smutnej
nevědoucí svejch chtíčů
Kráčel po ulici
v ruce flašku červenýho
v druhý cigáro
a ptal se
Na cestu
do prava
rovně
doleva ?
Zněla hudba
fakt miloval hudbu
hrozně ji miloval
ale ne víc jak...
Celý to ještě
opakoval
aby se neřeklo
třistatisíckrát
Holka máš
chvilku čas
ukážu Ti
osmej div světa
To řikal
takovej divnej
chlapík
v šedivym hábitu
Se na
něj chvilku díval
dal mu dvacku
prej na vlak
Jasně že na pivo
nedělej ze mě
blba
nemám to rád
Nech si jí
seš ale
mrcha
nenažraná neupřímná
Posloucháte
všichni ten šum
listů
ve vysokejch větvích ?
Ten prapodivnej
soubor
všech
divnejch zvuků
Pojďte se
milovat
tady pod svitem
bílýho měsíce
Nepudeš
zeptal
se možná příliš
dychtivě
Homosexuál
nervózně
postávající
opodál
Nešel
vlastně by
šel
kdyby se zeptala
Nějaká
šišlavá
když byla malá
holka
A von na
ní tak moc
myslel
moc moc moc
Dlouhá noc
poslouchá
zas nějakou
hudbu
Džima
měl rád
zvlášť
to vzrůstající osobní kouzlo
Řval
řval
řval
řval
Tak zoufale řval po tý svý jediný milovaný holce která ho asi nechtěla a von jí chtěl dát všechno milovat se s ní na tý rozkvetlý louce jak jí řikal a Džim se jenom usmíval ze svýho francouzkýho hrobečku...
Byl horzně vyčerpanej
takovej
vobyčejnej
ŠMÍRÁK
A TRAPNEJ
strašně
TRAPNEJ
ŠMÍRÁK
Pa broučku
kytičku *->-
Ti posílám
řekl
Když vydechl
zoufalej kouř
ze zoufale
prokouřenejch plic...
A schylovalo se
ke krutě
nepříjemnýmu
s v í t á n í
***
Tmo...
Tmo stínem opuštěná
omámená večerem
sviť dál
do černých
dnů
a probuď
slunce
v závoji
kvítků
z růže spadlých
Tmo krásou zahalená
bledneš
v cizích rukách
lehce pohlazená
schoulená
blízko prsteníčku
Tmo strachem roztřesená
pojď
a
utečeme spolu... |
|
|
| drinker hulič |
trapan smirak: gooood, k+ uz tam doletela.
los muchachos: to je cely ;)
Depresivni#1
posloucham zase svou kolekci/
depresivnich desek/
procitam zase ty tuny/
zoufalych esemesek/
co poslal sem do nikam/
zpet doslo jen nedoruceno/
sedim zase zavrenej/
ve svym malym byte/
a ptam se
kam vlastne unikam.../
Depresivni#2
zavrel jsem se do telefonni budky pocitu/
volal ji a ptal: proc nejsi tu?/
jsem sam/
tak vylez sem z budky
a sel hledat jinou/
tenhle pocit uz totiz davno znam.../
Vrahem je vždy zahradník
Johny Eastbruck, lokální soukromý očko, pronásledovatel zahýbačných manželek, postrach bohatých pánů a ras zběhlých psů. Johny Eastbruck, to byl ve městě někdo.
Pozdní odpoledne, Johny sedí za stolem, pokuřujíc havana a jen tak na půl ucha poslouchá místní rozhlas. Ubité dívky v příkopech, zavraždění magnáti, pokles ceny dřeva…
Zaklepání.
“Jo!?“ houkne Johny ke dveřím. Dveře se otevřou a dovnitř vchází zcela zoufalá, zjevně bohatá žena.
„Johny Eastbruck?“
„Jo, to sem já. Kdo ste vy?“
„Madam, Gladstoneová. Musel jste o mě už slyšet.“
„Až dnes, madam. O co de?“
„Můj muž! Dnes ráno ho našli zavražděného!“
„Opravdu? Jste si jistá?“
„Doktoři to říkali a u snídaně vůbec nejedl…“
„A co policie, slečno?“
„Policie si neví rady… prosím pomozte!“
„A co konkrétně ode mě chcete?“
„Najít vraha!“
„Vrahem je zahradník.“
„Johny, vy jste génius!“
“Jo, říkaj to o mě…“
Madam Gladstoneová položila na stůl obálku a spokojeně odešla. A Johny Eastbruck, ten postrach zločinu, se ještě pohodlněji usadil v koženém křesle a slastně, hluboce potáhl…
|
|
|
| TheHempCultivator |
No nevim jestli sem tohle tak uplně patří ale to je jedno. Nenapsal sem to já zkouřenej, ale napsal to můj bratr (nezkouřenej-nekouří-zatim) ve svejch 14-ti letech (teď je mu 15) a na to je to podle mě docela hustý.Asi to ani nebude taky uplně správně anglicky (angličtináři se kdyžtak ozvěte) no ale prostě mě napadlo že bych to sem moh´ dát.
Evil Dead
Kiss your body
Eat your soul
I´m hidden evil
In the hole
Insert this letter
To your tome
I´m your nightmare
In the home
Now i´m coming
You must pray
You never see
The light of day
Kiss your body
Eat your soul
I´m your hidden
Evil ghoul
The circle is closed
And you are in
I´m prepared
For the biggest sin
We are like angels
Falling down
It is my deadly
Poison town
In your prison
Eat last bread
Now you get the
Evil Dead
This story is cruel
And skull is nice
The people are chosen
For sacrefice
P.S.: To by mě zajímalo co by stvořil zkouřenej.
|
|
|
| drinker hulič |
Momentary leaps on Tartanske tatrycky
Obyčejné odpoledne na vesnici, ucpaná dálnice, kanárek ulétl jedné staré paní a ulítl si na zobu. Paní přišla domů ze schůze Důchodci proti drogám a ptala se: „kde mám kanárka? – asi už je zas někde v prdeli,“ nasypala mu ptačí zob do klece a nejsladší zrníčko dala na pastičku na myši.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Zatímco kanárek bezelstně kroužil nad městem, sedal na čelní skla Boeingů a občas se někomu jen tak z nudy snažil vysrat na hlavu, babička seděla s nabitou vzduchovkou za pohovkou a celé odpoledne mířila na jedno místo.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Kanárek však stále nikde. Stará paní odešla pro svůj příděl morfia. Sama o tom říká:
„Přešla jsem na to z Rohypnolu a můžu říct, že Rohypnol je jasně přestupní drogou na morfin. A například musím přestat pít to kafe, už to není co bejvávalo. Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře! (zpívá). Asi začnu kouřit jointy! Ale bože jak bych to skončila, kamarádka Áňa začala po jointech sjíždět lajny kokainu, no – přece se ovládám, snad ne?…“
Babička vyštrachala z komory staré jointy a do jednoho z nich ubalila travku a celé to zasypala pěti gramy prvotřídního heroinu. Joint dala do klícky, k němu svíčku, aby si mohl kanárek připálit.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Kanárek však stále nikde.
Kanárek prožíval svou první noc mimo domov u babičky velmi krušně. Obešel všechny hospody a nonstopáče v okolí. Nikde ale nemohl dokázat že už mu je osumnáct.
„Už se holíš, ptáku?“
“Ukaž občanku, brko!“
„Pudeš do polívky!“
Babička se vrátila dalšího dne velmi brzo z pošty a dala do klícky veškerý svůj důchod. Peníze ale chytře navlékla na provázek, ten spojila i s dvířky klícky a vlezla za pohovku, odkud číhala.
„Bude pykat, ty hajzle.“
Kdepak peníze na kanárka! Ten si zatím sedí na střeše cikánského domu a rekapituluje.
„Možná jsem měl zůstat u babičky. Ale to bych zase necítil tu svobodu pohybu. A taky babička chrápe a smrdí jí z držky, takže když mě celý odpoledne vypráví ty svý problémy, to si člověk musí dávat sakra pozor, aby jí to nevrhl přímo do ksichta!“
Ubohá stará babička zatím doma vytáhla z knihovny velkou tlustou knihu „Jak chytat ty bastardy kanárky“ od Emileje Blažeje Komínského a „Kanárek na sto dvacet způsobů“ od Elišky krásnohorské.
„Kanárek je sám geneticky upraven na to, aby vyhledal lidskou společnost, se kterou by si mohl popovídat a případně zajít na kafe. Rozvěste plakáty s odměnou pro nálezce (kterou pod pohrůžkou podání trestního oznámení na specifikovaného pachatele za únos kanárka a týrání zvěře nedáte) a za chvíli máte kanárka doma v železech!“
„Kanárek je geneticky upraven tak, aby byl zcela nepřekonatelný na smetaně!“
Babička si našla staré papíry na které napsala: „Hledám ztraceného kanárka. Odměna 100 000,- Kč. Hraběnka Lesbickowiczová, první teplá manželka bývalé manželky bývalého prezidenta USA Richarda Nixona, bývalého milence mé tety.“ A telefonní číslo s adresou.
Plakáty tisíckrát rozmnožila a vyvěsila po městě.
„Budeš pykat, ty hajzle.“
Poté odešla rozpékat troubu.
Za málo chvil už u ní bylo několik zájemců o odměnu s kanárkem, všechny kanárky si vzala, odměnu nikomu nedalo a všechny ty žlutý lítací zmije snědla. Pravý kanárčí úlet však mezi nimi nebyl. Přísahala, že by tu potvoru poznala. Babička zoufala, střídavě zuřila a dostávala záchvaty myokardu. Všechny přežila, ale zjistila že je na ni už moc pozdě a odešla spát. Před usnutím si ještě pročetla Vlastu, kde zjistiv že ji otiskli dopis „Vlídné slovo potěší“, rozesmála se svým stařeckým hlasem na celé kolo a k sousedům. Ti bušili na stěnu. Babička si však myslic že sousedí jsou opět la pozicione šukajíc, smála se dál… pak vytvrdla a soused se asi udělal.
Kanárek se ale opravdu cítil sám a snažil se vyhledat společnost. Brzy se cítil zase zhrzen, když s ním žádná roštěnka nechtěla tancovat. Prej má něco malýho. Asi křídla, pomyslel si kanárek a opravdu zjistil že jeho křídla jsou přece jenom podprůměr. To babička, ta mi je zastřihávala, komentujíc to: „já ti přistřihnu křidýlka, ty hajzle.“ seděl tak sám na střeše nějakého domu, byl úzkostlivý a pak se znenadání přiblížil jeho budoucí přítel. Kanárek se nejdřív hodně vylekal, že bude uloven dravcem, ale pak zjistil že sup je velmi přátelský.
Dali se dohromady. Kanárek mu vyprávěl svůj příběh jak utekl od strašné staré paní, sup si zase naříkal že tady ve měste si už dokonce lidi zamykají i márnice a hrabat se po zahradách a hledat zakopané kočky (nebo manželky) už ho taky nebaví. Dohodli se, že to potáhnou spolu. Pak kanárek navrhl, že by se spolu mohli podívat k němu domů a kdyžtak se domluvit s babičkou.
Když přilétli k otevřenému oknu babičiniho bytu, byla už hluboká noc. Kanárek vlétl do pokoje a rozsvítil lampičku. Ale zděsil se! To co viděl, nebyl jeho pokoj, na který byl zvyklý. Po zemi rozházené knihy o lovení kanárků, pouta, provizorní šibenice s podezřele malou oprátkou, gilotinka do peněženky, po zemi pasti a ve vzduchu plno kanárkolapek. Jen tak tak se jim ve tmě vyhnul.
„Koukám že babička se mě rozhodla sejmout! – Supe, jsi se ochotnej dohodnout se?“
„Si kuř, brácho.“
„tak jo, ale neříkej mě brácho, by si mohli myslet že naše matka je nějaká děvka.“
„naše máma je děvka?“
„Sorry, brácho, ale je to tak.“
„aha.“
„tak hele – já ti obstarám byt, stravu a ty mě budeš chránit a dělat mi společnost, platí?
„Platí.“
„dobrý, ustel si kde chceš a teď potrava. Leží vedle v pokoji. Doufám že ti nevadí, že není dokonale mrtvá, i když spí jak zabitá?“
„V pohodě. Dnešní supi už stejně nejsou jak bývali. Plno z nás se dalo z nouze na fet a mnozí už žerou jenom zaživa. Doba je zlá, doba je zlá…“
“To jo. Teď akce!“
Kanárek a sup vzlétli, proklestily si cestu do ložnice, a usedli na rám babiččiny postele.
„Už teď cintám jak pes.“
„Nebuď nechutný, supí, ano?“
A pak sup akorát třikrát klovl a vysál babičce její mozek. a babička, i přes setiny chvil co zůstala živa, byla přesvědčena že to co slyšela těsně před smrtí bylo:
„A budeš pykat, ty starej hajzle.“
|
|
|
| dck |
| taky sem prihodim neco zmastenyho... |
|
|
| dck |
235
„Pane, neviděl jste poslední dobou sekretáře McStonea?“ otázal se komorník uctivě šéfa oddělení pro vývoj nukleárních zbraní Johna Krasnowa. „Od minulého týdne nepřišel do práce. Nevíte, jestli nepodal výpověď?“
„Řek bych že ani ne,“ odvětil Krasnow. A sakra, tak už si toho asi všimli, že starej McStone zmizel. Bodejť by nezmizel, vždyť jsem ho sám minulej čtvrtek utřískal psacím strojem a odvez hodně daleko do lesa. Aspoň že ho ještě nenašli, pomyslel si. A to samý bych udělal s každým dalším imbecilem, kterej mi bude tvrdit, že plutonium 235 není radioaktivní. Jestli to teda byl vtip, moc jsem se nesmál, ale zato potom jo…
„Hawlesi, odepište ho. A dejte vědět na úřad práce, že máme volný místo sekretáře. Mám dojem, že se McStone u nás už neobjeví.“
„Ano, pane. Mám zařídit, aby McStoneovo žena dostala nějaké odškodné?“
„Ale Hawlesi, vždyť to nebyl pracovní úraz. Odbory by z nás stáhly kůži. Možná to s ní později urovnám sám,“ odvětil Krasnow, před očima vizi příjemně stráveného večera s tou McStoneovou buchtou. Otrava ale bude, jestli bude chtít zase celej večer prožvanit o svým úžasným bratránkovi nebo bráchovi, Billovi Skinheadovi nebo jak se k sakru ten její příbuznej jmenuje… Doufal, že k tomu nedojde, dneska přece měli co slavit. Vždyť mu McStoneová už delší čas nenápadně naznačovala, jak jí její starej nudí. Vlastně ho umlátil tim strojem trochu i pro ní…
Nad nevadskou pouští se mihotal rozpálený vzduch. Bylo vedro jako v pekle, ale nikdo z přítomných na stanovišti A-46 to nevnímal. Vzrušení dosahovalo maximálních mezí. Pět techniků obsluhovalo malý přenosný pultík s krásně namalovaným atomovým hřibem, kde se na displejích vesele proháněly číslice. Okolo se pohybovalo dalších dvacet velmi důležitě se tvářících lidí, a pokřikovali na techniky různé parametry, čísla a žádosti o kolu. Občas někdo zakopl o stativy s upevněnými mohutnými dalekohledy s černými filtry. Kolem toho zmatku stál rozmístěný prapor vojáků se samopaly a neprůstřelnými vestami, čítající asi čtyři sta mužů. John Krasnow je s oblibou nazýval jako „mých pár gorilek“.
Na jednom místě se vojáci rozestoupili, a vzniklým koridorem vjel na stanoviště terénní vůz. Vystoupil z něj nenápadný člověk, oblečený do azbestového skafandru.
„Rád tě vidím, Johne,“ podal si pokrytecky ruku s Krasnowem. „Tak jak to vidíš, doufám že se dneska neusmažím? To víš, byl bych nerad, aby se mi dneska něco stalo, vždyť jdu zejtra konečně do důchodu.“ A konečně od tebe, ty hnusnej slizskej bastarde, budu mít pokoj, nedořekl. Doufám, že tě lidi z odborů jednou uvaří zaživa a pěkně z tebe stáhnou kůži. A ty fotky z Arkansasu ti doufám taky pořádně zavaří.
„Kdybys pořád tolik nepřeháněl, Paule. To víš, zima ti nebude… Zezačátku tam dáme přibližně osm nebo devět kilotun, no a když to bude málo, přihodíme asi tak další čtyři meg- teda co kecám, kilotuny, samozřejmě.“ Krasnow se usmíval, ale v duchu si pořádně nadával. Málem chudákovi Paulovi vykecal, že dneska to bude mít opravdu z první ruky. Ale dobře mu tak, hajzlovi. Neměl na mě pořád psát udání, že nedávám zaměstnancům radiační kontroly. Jenže většina z nich už je stejně nepotřebovala, podle toho jak ten patolog tenkrát křičel, že mu ty mrtvoly v lednici svítí… A ty fotky novorozenců z Arkansasu, který měli digitální tělíčko, nebo pět nohou a dvě hlavy, těm John beztak nevěřil, ale ten práskač Paul ano, a to byl už vrchol Johnovy trpělivosti. Byl čas jednat.
„Důvěřuj mi, Paule. Neděláme tohle přece poprvé.“ Ale toho terénního auťáku mi je líto. Škoda že se taky vypaří.
„OK, beru tě Johne za slovo… Tak já jedu.“
„V pohodě, Paule, jen klid…“ John ho poplácal po zádech.
Teréňák odjel do pouště. Good bye Paule. Uvidíme se v pekle.
„Tak lidi, začínáme v čase T plus dvacet sekund. Začněte kontroly.“
„Alfa záření – tři sta nad normálem.“
„OK!“
„Beta částice – tisíc osm set šedesát nad normou.“
„OK!“
„Gama záření – sedm tisíc devět set nad normou.“
„OK!“
„Mám děsnou žízeň – doneste něco k pití!“
„Pivo?“
„OK. Začněte hlavní odpočítávání.“ John otevřel plechovku piva, nasadil si černé brýle a uvelebil se do křesílka. Bude ti teplíčko, Paule, neboj se… Chvíli se zaobíral krásnou představou, jak bude Paul v poslední milisekundě překvapivě zírat a pak se vypaří… ale teď byl čas na práci. Technik ohlásil čas T. Od teď za dvacet vteřin vypukne nad pouští houbařský ohňostroj. Všichni ztichli a napjatě přes černé brýle pozorovali vzdálený horizont. V čase T plus dvacet nebe ztmavlo a nad pouští se přehnal oslnivý záblek. Za pár minut uslyšeli vzdálené zahřmění. Nad kontinentem se formoval veselý obláček. Technici jeden přes druhého Johnovi gratulovali, tleskali a smáli se. Bouchaly zátky od šampaňského. Skutečnost, že nálož byla o čtyři tisíce kilotun silnější než měla být, celkem nikomu nedělala těžkou hlavu.
„Paní McStoneová, mé jméno je John Krasnow, a pracuji jako vedoucí oddělení, kde byl zaměstnán i váš manžel. Dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast.“ John měl co dělat, aby se udržel. Tyhle předepsané oficiální fráze, které musel používat zdaleka nejčastěji, ho nechutně nudily. Stejně se spolu dávno znali - Kelly McStoneová byla opravdová kočka. Hlavně teď, když na sobě měla ty černý smuteční šaty… John se už v duchu viděl, jak zkoumá to, co je pod nimi.
„Ach děkuji, pane Krasnowe, jste velmi laskav… pojďte prosím dál.“
John vešel do krásně zařízeného bytu, udiveně se rozhlížel. Na to, jak byl McStone schopnej bytovej architekt, tak dost blbě rozuměl plutoniu. No co, jeho chyba.
„Dovolte mi, abych vám pane Krasnowe představila svého nového manžela,“ řekla Kelly, když do předsíně vstoupil cizí člověk. Johnovi chvíli trvalo, než mu to došlo. V hlavě měl zmatek, ale jednu věc věděl jistě – ten šmejd bude muset z kola ven, a to rychle.
Cizí muž si s ním potřásl rukou.
„Těší mne, že vás poznávám, Johne. Já jsem Bill Skinner. Nechám vás teď s Kelly o samotě, ale doufám, že si pak se mnou dáte jedno. Zapijeme starouše.“ Obrátil se na Kelly. „Musím si ještě něco zařídit na matrice, zatím se měj. Přijedu tak za hodinu.“
John jenom lapal po dechu. Tak tohle bylo i na něj trochu moc. Zřetelně cítil, jak se mu podlamují nohy. Kelly ho zachytila. „No tak Johne, neslož se mi tu. Nevím, proč jsi teď tak překvapený, vždyť jsem ti už o Billovi mockrát vyprávěla?“
„Panebože, vždyť to je ten tvůj bratranec,“ zachrčel John.
„Je to můj bratr. A teď už vlastně víc než to,“ zasněně odvětila Kelly.
„Kelly… tomu nevěřím… teď už mi jenom řekni, že tvůj bejvalej byl tvůj táta…“
„No… táta ne, ten si vzal mojí sestru Bessy, ale byl to můj strýček…“
John se poblil. Kelly trpělivě utírala zvratky: „Víš, u nás v Arkansasu to nebylo nic neobvyklého. Tam se brali všichni.“ Nestráveného jídla na podlaze ještě o něco přibylo.
„Takže ty fotky těch divnejch dětí…“ John nedořekl. Tohle nechtěl ani domyslet. Takže jeho pokusy vlastně za nic nemohly. Paul se vypařil zbytečně. Tohle bylo teda terno. Poprosil o panáka whisky a bleskově ho do sebe otočil. Žaludek se uklidnil. Teď měl chuť vzít psacím strojem po hlavě celou tuhle podivnou famílii.
Namáhavě se zvedl a odpotácel se ke dveřím.
„Johne – nechtěl bys přijet příští týden k nám do Arkansasu? Sejde se tam celá naše rodina, ráda bych jim tě představila.“
„Řek bych, že příští týden mám práci, ale zkusím to. Kde to bude?“
„Ve Wankeru.“
„OK, budu tam. Sbohem.“
V autě John vytáhl z kapsy zápisník s datumy zkoušek. Na příští týden si napsal Wanker, Arkansas.
|
|
|
| dck |
| ...a jeste jedna atomova povidka...... |
|
|
| dck |
ATOMOVEJ HOLOKAUST
Na pocatku nebylo nic nez hnus. Odporna zelena krajina vsude, kam ses podival. Lesy. Rybniky. Zver. Lidi si zili stastne, lidi vsech barev, vyznani, presvedceni. Zili si stastne, smali se stastne, stastne resili ekonomicky a ekologicky problemy, stastne jezdili autem, stastne pracovali v potu tvare, stastne dolovali ze zeme suroviny, stastne skladali a stastne poslouchali muziku, stastne pili, stastne zrali, stastne soustali a strasne se mnozili. Na vsechen ten hnuj stastne svitilo slunce, jiste si svou nepostradatelnosti a nepremozitelnosti. Nekdo s tim musel neco udelat. A nebylo to zase tak slozity.
Povolali mne a tak jsem prisel.
Prisel jsem abych pomohl. Abych vydal energii o miliardach kilowattu. Abych svou zari zahanbil slunce. Abych svym zarem pretvoril vse zive v nezive. Abych dal vyprahlym piskum neurodne zeme poznat svoji velikost a vsemu zivemu svou bezvyznamnost. K tomu jsem byl stvoren.
Pred mou moci se trasly mocne a hrde narody. Velci vudci se pred mymi stvoriteli ponizene klaneli. Nabizeli jim sve uzemi, sve zlato i sve zeny. Stvoritele ale chteli vic. Stale jen vic. Usmivali se a hladili mne po mem lesklem titanovem plasti. Chteli vic nez mohli kdy dostat.
Zacal jsem tedy pracovat - ne, ne pracovat, ale TVORIT - podle prani svych stvoritelu. Atom, jadro, neutron. Zakladni abeceda. Jak jen to bylo jednoduche. Uvolnil jsem prvni neutron. Zasahl nejblizsi jadro. To se rozpadlo na dalsi neutrony. Ty nasly dalsi jadra. A tak porad dal. V porovnani s mym oslepujicim jasem vypadala hvezda galaxie jako zkomirajici svice.
Stvoritele kriceli: "Dost, proboha uz dost! To jsme nechteli!" Smal jsem se jim. Ti, pred nimiz se sklanely kontinenty, se ted sami prede mnou plazili v prachu.
Neutron. Jadro. Neutrony. Jadra. A dal a dal, vic a vic! Plnil jsem svedomite sve poslani. Velkomesta se stavila do cernosede hmoty, ktera se dustojne rozlevala kolem. Toho dne bylo tri miliony stupnu celsia v mem nuklearnim stinu a dvacet milionu stupnu v mem samotnem lune.
Pretvarel jsem. Oceany se zmenily v nekonecne pouste, zvrasnene dunami ze skla a pretaveneho pisku.
Nakonec vse ztichlo. Citil jsem ze me poslani bylo uspesne. Zanikal jsem s vedomim, ze planete bude trvat nejmene tisic let nez vychladne alespon natolik aby v jeji atmosfere prestal vrit hlinik. Vsechen kyslik s vodikem poslouzil memu poslani.
Mozna nekdy za dalsich deset tisic let dopadnou na ztvrdlou krustu planety prvni slunecni paprsky a porusi vecnou noc.
Mozna nekdy za sto tisic nebo milion let se zde obnovi zivot.
Mozna mne pak znovu povolaji.
A znovu vyryji do tvare planety svuj podpis termonuklearni fuze.
KONEC
|
|
|
| Graetar |
Tak oživím tenhle thread, zase se mi něco urodilo (2 věci; je toho sice víc, ale to ostatní není psáno in high :)):
- Čímpak jsem se nechal inspirovat, když jsem byl před týdnem na Větrníku na koleji?:
LISTY PODZIMU
Větvenému stromoví
se zapuštěným kořenem
vítr nese větrem listy
v trávy vlasu zčeřeném.
Řapík listu klouže městem,
světem nočních odlesků,
kapky deště kapou na zem,
doléhají na stezku.
Mračna se již provětrala,
po louce se line dým,
vyprávění vypráví se
obarvené smíchem svým.
- A druhá vjecička, pro změnu vlaková:
BÁSNÍK A PIŠTEC
Básník velkých životů
napsal verše o malosti
zabalil je do květů
perem celým ze zlata.
Pak pištec mělkých osudů
vytvaroval tóny hloubek
do slov prostých
z tuhy ruce špinící.
Toť vše, přeji groweru krásný smíchu dým...
|
|
|
| Graetar |
Koukám, že atomový povídky tu lítaj :)
|
|
|
| drinker hulič |
graetar: pekny, pekny, skvely oziveni threadu. ja sem ted taky neco napsal, ale ma to tri strany, je to scenar k takovymu malymu filmu. mam ted nasilnicky obdobi (co se tyce psani), takze omluvte jiste pasaze. proti gejum nic nemam. kdo zna v bystrcu tu budku sazka, pochopi :)
Přepadení sazkové společnosti – pobočce…
By melmut miloň ysmoljev zajiecz
Záběr na chlápka v černé škodovce 120, s brýlemi, když jede kolem sazkový kanceláře, takový malý blby sadrokartonovy budky )je na konečny jedničky. Pak auto zhasne svetla a pomalu zaparkuje. Pak zaber na chlapka, toho stejnýho. Vystupuje z auta, opet vidime ze je ukrajinec (nebo maskovany běloch, vlastne to nemusí bejt vubec ukrajinec. Vlastně ukrajinca ne. Normal chlap. Tvrdy drsny, ale sam vi že to jen hraje) a jde k budce společnosti. Před vchodem se divně rozhlíží.pak vstoupí. Vevnitř je jen děda který si právě dopisuje tiket a jde k přepážce zaplatit, dává ženské dvacku (ta ženská stará důchodkyně, ale ne moc), ta mu tiskne s úsměvem tiket. Pak mu ho podává a děda jde ven. Nejistý chlápek se snaží opakovat to co odkoukal od dědka, ale moc mu to nejde. Bere si nějaký tiket a pak si bere tužku a celý nažhaven že už si něco napíše se podívá na tabuli a tam se zarazí že neví co má napsat. Detail jak půlhodiny čumí na tabulu, občas nudně přemele hubou, pak si tam něco napíše a zase půlhodiny čumí. To už se stane podezřelým prodavačce, tak se trochu nakloní aby na něj viděla.
Ženská: máte problém?
Chlápek: co? (s protaženou hubou)
Ženská. No že už tam půlhodiny bez pohnutí stojíte.
Chlápek: to už je půlhodiny?
Ženská: ne … to se jenom říká,
Chlápek: já to neříkám.
Ženská: víte vůbec co si máte psát?
Chlápek: co? Máš problém?
Ženská: jakej problém… na to se ptám já vás.
Chlápek: a co je vám po mých problémech?
Ženská: no nic…
Chlápek: tak vidíš. Tak co se ptáš.
Pauza. Babka se zase zakloní a vytáhne si harlekýn. V tom se rozletí a dovnitř vchází malý plešatý padesátník. Ale dobrého a milého vzhledu. S prodavačkou se zná.
Ženská: ahoj gusto! – prosím tě vysvětlíš tady pánovi jak se sází. On to neví.
Gustovi to zjevně nevadí a rád mu začne dlouze vysvětlovat jak že se sází. Celou dobu je na chlápkovi znám jakýkoliv nezájem. Strašný ksicht. Poté gusta:
Gusta: tak co už to chápeš? (docela šťastně)
Chlápek: ne (neutrálně, znuděně, ksicht strašný).
Gusta pobledne.
Chlápek: jestli je celý sázení o tom aby se na mě lepili spocený malý plešatý hovada jako seš ty! Tak to se na to můžu vyblejt (speciální intonace ve slově vyblejt).
Gusta: promiň my jsme se nepředstavili. Jsem gusta a o mě se všeobecně říká že sázím na druhý straně. Že mám kabát naruby (na to se chlápek speciálně očekuje jeho kabát a zjistí že je v pohodě). – chodímj po druhý straně chodníku. Chápeš?
Chlápek (po chvilce přemýšlení) buzík.
Gusta: tak vidíš – a teď když o sobě víme všechno, si navzájem podáme ruce a obejmeme se.
Chlápek: o mě se říká že nesnáším BUZÍKY! (chytne chlopka pod krkem a mrští s ním do rohu). Já tě tak zmlátím že z tebe toho buzíka dostanu! Já to z tebe vykopu! (párkrát do gusty kopne. Gusta velice jemně a sladce vzdechá bolestí) z týhle budky vylezeš tak zřízeněj že vojedeš první babu co potkáš! Jasný?
Gusta: jooo.
Chlápek: (kop) nevěřím!
To už babka vyleze z kukaně.
Chlápek: zalez!
Babka zaleze.
Chlápek: tady končí sranda! Dej mi klíče!
Ženská: jaký klíče?
Chlápek: od týhle budky klíče.
Ženská vytáhne klíče odkudsi.
Chlápek: zamči!
Babka vyleze a zemče budku. Gusta se pomalu dává dohromady a vstává. Babka však klíče opět vytáhla ale nedala mu je, ale není to výrazně naznačený. Vlézá do budky, zamyká se a usedá vystrašená. Chlápek je také jistě nervózní. Neví co má dělat. Pak vytáhne ze země Gustu.
Chlápek: tak a teď mi vsaď tiket!
Gusta se zvedne, vystrašeně se dívá, už to není ten bývalý gusta (ha! Zde máme i první vývoj postav!), je hodně posraný. Ale pak se gusta v pudu sebezáchovy začne chovat „rozumně“ a vezme tiket.
Gusta: a na co chcete vsadit?
Chlápek: jak vsadit… no na vyhru!
Gusta: no dobře ale koho… vyberte si nějaký tým.
Chlápek: (patriotovsky ke svému klubu) Tesla Bohunice.
Gusta: ale… ti asi dnes nehrají… vyberte si nějaký známější klub.
Chlápek: (zase ostřeji ale ne moc) co máš proti Tesle!
Gusta: nic… (už je zas připosraný) ale sazka asi jo… nenapsali ji tu!
Teď mě napadá že gusta nebude plešatý ale malý obrýlený v kolombově plášti a bude mít něco na hlavě nějaký hnědý vlasy. Jak starej velička. Ale to je jedno. Nebo jako Borýsek!!! Jo to bude řezanice jak sviň. Může mít růžový boty. Hehehe, ale to je jen oblastní narážka.
Chlápek naštvaně rychle ke kukani.
Chlápek: co máš proti Tesle Bohunice?!
Ženská: nic…
Chlápek: tak proč to tam nemáš?!
Ženská: to říděj ti z vrchu…
Chlápek¨: jooo tak… tak to není vaše… tak to pardon… ---- (pauza jak sviň) ale to neznamená že si na ně pořád nechcu vsadit! Běž a dopiš to tam!
Ženská: ale to vám nevezmou.
Chlápek: a kdo?
Ženská: no oni! – (chlopek nechápe) no nic…
Babka vylézá z kukaně odemyká si a pak jde k tabuli a fixou tam dopíše.
Ženská: a co tam mám napsat?
Chlápek: no… počkejte… (vytáhne diář a začne hledat s kým tesla má hrát dneska) á, tak pište. Tj Tesla Bohunice proti Ask MKU Komín… máš to? (hu)
Ženská: no ano.
Chlápek: A co dál! Proč tam dál nejsou taky ty čísla? Dopiš tam nějaký…
Ženská: ale to já… no… (neví jaký kurs si má vymyslet. Přifaří se Gusta)
Gusta: no a kdo je lepší… tesla nebo ten.. no ten druhý? …
Chlápek: no hej že my!
Gusta: tak dobře piště… na teslu 1,50 a na to MKU třeba 4,20, ať má klid.
Chlápek se opět jde dívat na tabuli, zas dlouho čumí. Neví kde to je.
Chlápek: kde to je?
Baba mu to ukáže.
Chlápek: poslyš, ty kokot, není to na nás nějak málo? Co! To je teda málo! Dyť jak můžeš těm sračkám komíňáckým dat takovou vysokou známku? Co? Ty mě chceš jako provokovat? Co? Chceš si to rozdat?
Gusta: (teple) ale aj jo…
Chlápek: dělej, smaž to a zkus ještě provokovat!
Gusta čísla obrací, chlápek je notně nervózní. Křičí.
Chlápek: tak!! A teď se zkusíme všichni uklidnit…
Chvíli je v budce ticho.
Chlápek: tak u mě dobrý! Už jste taky klidní?
Gusta: ano…
Chlápek: tak a teď ukaž co jsi tam napsal. (prozkoumá, babka mu už ukazuje rovnou) hmmm, to už je lepší… tak a teď mě vyplň tiket.
Gusta opíše údaje na tiket a dá mu ho. Chlápek si tiket dává do bundy a chystá se k odchodu.
Gusta: počkejte! Musíte to jít podat!
Chlápek: komu?
Gusta: no tam! (kukaň)
Chlápek jde ke kukani a dává tiket babce. Splašený gusta bere ostrou tužku a chce chlápka bodnout do krku, ale tužka je přivázaná že. V trhu jej to zarazí. Opět na chlápka jak stojí před kukani. Babka na něj čumí a stále čeká, kolik že si vsadí.
Ženská: a za kolik?
Chlápek: jak za kolik?
Ženská: kolik na to vsadíte?!
Chlápek: jako peníze?
Ženská: jo jako peníze.
Chlápek: aha…. No… a kolik že se tak dává?
Ženská: no kolik chcete, deset korun, padesát sto pět set…
Chlápek: dám za pět set! Tesla je jasná!
Ženská: tak dobře… za pět set.
Chlápek (vytáhne peněženku, zčekuje pak zas zastrčí): no heh, ale já pětset nemám.
Žesnká: tak kolik máte.
Chlápek: počkejte
Chlápek vytáhne peněženku, vysype drobáky a přepočítá je. Peníze dá zpět a penžnku schová.
Chlápek: dvacet sedm… tak za dvacet sedm.
Ženská: ale to taky nejde… musíte mít kulatý čísla…dvacet, pětadvacet.. třicet, ale na to už nemáte, že
Chlápek: no… hele… Gusto (už je mnohem milejší), pučíš mi tři kačky?
Gusta: jo jasně… (vytáhne peněženku a dá mu nějaký drobáky. Zase si ji chlpk schová)
Chlápek: ale gusto proč mi dáváš padesát kaček?
Gusta: to jsou haléře… padesátník… neboj je to dost.
Chlápek jde k pokladně a dává tam další drobáky, poté co pnžnku vytáhne pak ji zas schová.
Babka tiskne tiket. Pak ho dává chlápkovy. Ten si ho dává do peněženky (ano zase ji vytahuje a pak schovava).Vypadá už spokojeněji. Tak jo. Nashle. Babka rychle vyleze, odemkne chlápkovy a ten jde ven. Ve dveřích se zarazí.
Chlápek: tak a kdy si mám přijít pro vyhru?
Ženská: no přece, až vyhrajete.
Chlápek: tak jo. Mějte se. Nashledanou.
Chlápek odchází. Babka se vrací do kukaně. Gusta se tam sklátil na židli. Drží se za břicho, teče mu krev je od krve, roztrhané šaty. Chvíli ticho. Pak se zase babka nahne směřem ke Gustovi, zase klidná a zpět „v práci“
Ženská: tak co gusto? Na co si vsadíš dneska?
Blik. Konec. Může hrát hudba doors The End („this is the end, my only friend…“), na černém pozadí titulky.
|
|
|
| Graetar |
Drinker: Dobrý! Viděls Uspořenou libru?
|
|
|
| drinker hulič |
graetar: diky! Usporenou libru jsem nevidel. o cem to je? podle nazvu tipuju anglickej humor ;) a ten ja rad!
navic pridam jeste nedokoncenou cast dalsiho scenare Lekce Marihuany (taktez pod vlivem sklizne :) )
Lekce Marihuany
Filmový scénář
1.
Obývací pokoj klasické české rodinky, jak sedí u večerní televize, fotřík s pivem a matka s natáčkami. Dívají se upnutě na televize, střídavě s neobvyklým zájmem jindy zase skoro s nezájmem. Otec naštvaně vezme přepínač a přepne na jiný kanál. My se také už jen budeme dívat na pořád. Dnes večer běží pořad Lekce marihuany.
2.
Lekce marihuany. Staré televizní studio s přebývající vyblitě béžovou. Moderátor bojovně přesto elegantně (na dobu) vyoděn s brýlemi a ukazovátkem. V hledišti taktéž sedí několik pivařů a pivařek které čekají jako supy na zábavu. Ta však dnes už nepřijde. Dnes se straší marihuanou!
Moderátor: Dobrý večer, dámy a pánové vy tady ve studiu
(jeden pivař si krkne, další se zasměje, ale pak se asi změní cedule a diváci unyle zatleskají)
Moderátor: určitě jste je už viděli, v parku, ve veřejném dopravním prostředků, nebo v restauračních, i takzvaných podnicích, lidově hospody. Možná vás už v noci budili svým strašným řevem pod okny, nebo vás děsili svými neartikulovanými projevy někde v temné uličce. Ano, jde o problematické jedince, kde selhali různé výchovné faktory. Ano jde o lidi kterým je nutná pomoc.
(na pozadí se promítne detailní fotka vyhulené máničky)
Ale oni ji nechtějí! Proto se zsdružují po různých nápravnách v celé republice, kde si nastupují povinnou odvykací kůru a veřte že se většinou už v půlce trestu – převýchovy, sami přiznají duševní odsuny od fetu. Správně, jsou to kuřáci kanabisu, kuřiči marihuany i poživači hašiše, lidově Huliči.
(tady navazuje na moderátorovu blbost také to že „odborné výrazy“ jako brko, nebo hulič mu nic neříkají, tedy je vyslovuju s jistoz okázalou nechápavostí. Tak je to i dál.
Na obrazovce běží fotky huličů v různých pozicích)
Droga, jež kouří, je rostlina konopí původem z Indie a Afriky, odkud se dále rozšířila do mexika a Ameriky, kde se pěstuje dodnes. Charakteristickým prvkem konopí, ze kterého se později získává marihuana, jsou pěticípé ostré listy (názorná ukázka vždy té části) a její nezaměnitelný přímo odporný pach. Mimochodem plno těchto kuřičů má v pozdější době zcela deformovám cit pro vůně, protože za celou dobu fetování se nestal závislým jen na kouření ale i na vůni marihuany. Ta vylučuje speciální silice, které se usazují v nosních dutinách a způsobují otupělost. Konopí je dále velmi vysoké což je ale velmi dobrý předpoklad pro nalezené těchto polí. Někteří dobře živení jedinci vysocí přes čtyři metry poskytovali i poslední pomoc jejímu pěstiteli.
(Foto máničky jak sedí na vrcholku vysoké kytky (ať vypadá jak konopí) zatímco pod ním se na něj sápají policisté. Výraz hrůzy v očích „huliče“)
Hahaha, tak to je jen taková zábavná vložka. Nalezená marihuana je ihned usmrcena (fotka na chlápka v gumovým plášti s maskou jak jde s postřikem na kytku), poté sklizena a odvezena do policejního skladu, kde je zapečetěna a bude čekat na spálení. Avšak ne v plicích narkomanů, ale v plících městské spalovny. Takový konec své drogy její pěstitelé určitě nečekali. (záběr na skleslou máničku v poutech, staršlivý výraz).
(v průběhu předchozích záběrů od počátku sklizně až po máničku v klepetech je vždy v pozadí velitel s nečím podivně kouřícím)
avšak ačkoliv policie pracuje rychle, přesto se může stát že se i několik kytek dostane do obchodu. To už bohužel nesklízí policie
(záběry na všechny fáze sklizně, od posekání po velice dobře řízený desetimetrový přesun kytek k autu, dirigovaný vysílačkami. Máničky se teď tváří drsně, mají i černé brýle. Nakládají kytky do auta, pak jedou až dojedou k někomu ke garáží, kde vůz zaparkují a pak z něho všichni rychle vykládají a běží se zbožím až k „velkému šéfovi“, největší máničce. Která si nabere trochu trávy do svých úst, testuje, a pak se zasměje a kývne)
Vůdce takovéhoto gangu (doslova gangu) pak dá veškeré zboží do černého obchodu. Sejde se s několika dalšími velkými jmény v oblasti obchodu s drogami a společně se domluví na ceně. Po obchodu dají šéfové koupené drogy několika známým dealerům, kteří ji postupně prodávají jak uživatelům, tak i dalším překupníkům, kteří však své drogy prodávají dětem, nejčastěji před školou nebo na hřišti. Nejčastěji je k droze nalákají prostřednictvým různých kanabisových koláčků nebo bombonů. Postupně od něj děti začínají kupovat drogu a to za velké peníze. Učí je i drogu kouřit. Děti ho mají rády a před rodiči jeho jméno a chování tají. Rády ho děti ale mají ne proto že by na ně byl hodný, ale proto že je naučil mít rád svoji marihuanu. A děti si ho nechtějí znepřátelit, protože by jim neměl kdo prodávat jejich drogu. Narkoman navíc někdy znaužívá své nedotkutelnosti a některé děti i zneužívá pohlavně. Proto prohledávajte svým dětem jejich tašky, bundy, kapsy, jejich skrýše a šuplíky a snažte se objevit drogu která tam možná číhá. Avšak pozor! I přesto že několik měsíců nebudete nic nacházet neznamená, že by se to tam další den nemuselo objevit. Navíc si velmi dobře všímejte chování svých dětí. Červené oči nemusí být jen z prachu a momentální přecitlivosti, ale i příznak užití drogy. Pokud vaše dítě navíc divně chodí a mluví je další indicií že něco není v pořádku. Ale ptáte se co dělat, pokud se ukáže že vaše dítě fetuje? Pozor je nutné zacházet opatrně – nevíte v jakém stadiu závislosti může být vaše dcera nebo syn. Každopádně dítěti řekněte že chcete aby přestal s braním drog. Taktéž dítěti stručně vysvětlete, co za nebezpečí kouření marihuany podstupují. Hned jak bude čas vyražte s dítětem do nejbližsí výchovné poradny, kde dítě podstoupí odborné vyšetření a rozhodne zda je nutné nastoupit léčbu. Když budete mít štěstí, máte naději že své dítě ještě uvidíte. Ale i po takové výhře je nutné dávat na dítě velmi dobrý pozor a hlídat ho takříkajíc na každém kroku. (záběr na matku jak své dítě hlídá i schovaná v kabince na školních záchodech. Když dcera otevře dveře, na záchodku sedí matka se špehovným naštvaným výrazem. Vše ale bude dál rozvedeno, nebojte.) jen vaší dobrou prací má vaše dítě šanci na opětovné zařazení do společnosti. Většina těch co si odvykli se dali většinou na víru která jim pomohla udržet se a vést spokojený život.
(tadyhle to bude složitější. Zobrazovaný příběh na pozadí komentáře se vyvíjí přesně jak komentátor popisuje, jen ti děti už jsou trošku odrostlejší máničky . I to nalákávaní je normální pozvání na brko od kamarádů. Peníze se mu dávají ale vše vysvětluje jeho výraz že jde všechno nahoru a vyplývá že on je jen malá ryba, která má prostě „kontakt“. Pohlavní zenužívání, to prostě náš zločinec ohne nějakou holku, která ho následně po vykouření jointa začala oblizovat. Pak záběr na rodiče jak se hrabou v typickém pubertálním doupěti. Nacházejí však naprosto zbytečné předměty. Nakonec mamča nachází pytlíček s trafkou. Otvírání dveří a vstupuje zhulená cérka, přiblblý úsměv, nasraná matka s pytlíkem trávy a podltitý oči obou. Matka chce vysvětlit co to je a dcera dělá že jako nic. Pak následuje inzultace a mimická násilná ukázka toho jak rodič vysvětluje co si o trávě myslí. Pak záběr jak nasraná matka valí dopředu, za ní zcela otrávená dcera. Záběr se vzdaluje a my vidíme že si ji vede připoutanou náramky. Pak záběr do léčebny, kde si ji prohlíží starožitná doktorka a pak na tabuli ukazuje různé symboly a chce aby jí zcela nepřítomná dcera znuděně odpovídala. Pak matce vyhrozí a ukáže na dveře. Pak se dítě zařazuje do společnosti, máti hlídkuje a pak ji vede do kostela kde ji předá farářovi a spokojeně odejde. Dcera však s farářem zahulí a odejde, což se pozná pomocí hodně červených očích když se loučí. Pak si v přítmí něco kape do očí a vchází do rozzářeného bytu kde ji vítá máti a s brekem ji přijímá zpět do rodiny… hepáč jak sviň)
Mnohdy mají takové příběhy ale také smutný konec. Nám se podařilo najít kazetu, na které je autenticky zachycen jeden průběh jednoho obyčejného sezení s marihuanou. Tyto záběry jsou autentické a drastické a nemusíte se na ně dívat, to jen pro ty (!) nezodpovědné rodiče kteří třeba ví nebo jen tuší něco nekalého ale stále nevěří! Prosím, dejte dobrý pozor na vaše děti.
[Edited by drinker hulič on 26-09-2002 at 06:33 PM] |
|
|
| apomajkl |
Já jsem vždycky po kouření hrozně filozofující a zbožnej. Druhej den pak často žasnu co jsem to vyprodukoval.
SKUTEČNOST
Skutečnost je energetické pole, které je tvořeno spektrem vln s frekvencemi nula až nekonečno, jejichž počet není konečný. Jedině tehdy, není-li vnímání omezeno jen na určitá frekvenční spektra, je možno celou skutečnost prožít.
SMYSL A CÍL ŽIVOTA
Jediným smyslem života je život sám. A aby život vítězil nad smrtí nesmí být utrpení součástí života. Dosáhnout života bez utrpení je životní cíl lidské bytosti. S ohledem na naše tělo se zdá, že je to nemožné. Není. Dosáhne – li bytost života bez utrpení svědomí – utrpení duše, je jen otázkou víry, smíření se s fyzickou bolestí a tím oddělení duše od těla. Jeli vědomí na těle nezávislé, bytost fyzickou bolest nevnímá již jako utrpení, nýbrž jen jako nezbytnou součást existence těla.
TRÝZEŇ BYTÍ
Jsem. Nechávám na sebe působit (nebo nechávám způsobovat své bytí) okolí (okolím). Vnímám odlišnosti. Odlišnosti mezi mým skutečným vnitřním světem, mezi ideálem světa a reálným okolním světem tak, jak ho vnímám svou bytostí. Má bytost mi nedovoluje, alespoň ne teď a tady, žít ideál světa a mé vědomí to ví. Trpím. Trpím neskutečnou bolestí trýzněné bytosti. Bytosti nemohoucí, bytosti neschopné měnit běh věcí pouze silou své vlastní energie - bytosti sobecké, bytosti neskromné, bytosti pyšné, bytosti líné, bytosti lživé, bytosti nepoctivé, bytosti bažící po úspěchu – zkrátka bytosti zlé.
Současným vnímáním skutečnosti své bytosti, a skutečnosti dobra a zla, vzniká v nitru mé bytosti energetický potenciál, jehož směr je určován vědomím mé bytosti a jen vůle mé bytosti mu může dát energetický impuls, nutný k překonání hranice stability statického stavu této naakumulované energie a dát tak vzniknout duševnímu vzdmutí v nitru mé bytosti (změně ve vědomí ovlivňujícím vůli), jež rozpohybuje celou mou bytost. A tak má bytost neustrne do té doby než dosáhne absolutní harmonie se vším co jí obklopuje, nebo přestane vnímat disharmonie tj. nedosáhne sice absolutna, ale přestane trpět. Svědomí, jímž je život lidské bytosti poháněn, přestane být hybnou silou.
PROBUZENÍ
Věčnost skrze Boha přicházejíc
nachází Tebe jako Bytost nesmělou
Anděl v kterého jsi uvěřil
otevře tvoje oči a ty procitneš
a Sláva Boží zaleje tvé srdce
a ty poznáš Lásku kterou tušíš
a tvoje jméno bude Štěstí
Tvým přáním klaněti se bude Skutečnost
a Čas již více nebude Tvým pánem
HRA ?
Buď chvála Bohu ve spravedlnosti Boží.
Buď sláva Bohu ve velikosti Boží.
Buď pravda v Bohu, buď věčnost Boží,
Boží buď nekonečnost a skutečnost Boží.
Nechť stvoření je Božím požehnáním a dokonalost Bohu vlastní je.
Čas a prostor, ač smrtí lemován, stvořen jest a i smrt má svou podobu v Bohu.
Boží je minulost, přítomnost i časy budoucí, Boží je povědomost o nich.
Boží záměr v nich zrcadlí se.
Však sluha, či bratr Boží, jenž jinou cestu vidí, Bohem k souboji vyzván jest.
Nechá se zlákat vidinou vítězství.
Vinni jsou oba, zbraně nesložili.
Ohniska, dva protipóly.
Dva vesmírné středy elipsy Všehomíra - trojice jež nekonečno v sobě skrývá.
Tak poznala skutečnost lest a škodolibost. Nebyly stvořeny z jednoho, nýbrž ze dvou zrodily se.
A z nich pak vzešla zloba, strach, zášť a nenávist. A smutek a bolest a zoufalství.
Však ze dvou pocházejíc ve druhém nacházejí rovnováhu:
Se smutkem radost spojuje se,
zoufalství naději přináší,
bolest umí sílu dávat a strach v odvahu se obrací.
Zášť za bratra má milosrdenství a nenávist jen láska může porazit.
Tak zloba s dobrotou snoubí se a jak Ďábel tak i Bůh na úkor člověka baví se.
SMRT ?
Již po ničem netoužím, již nic nežádám, již si nic nepřeji, již nic neočekávám a jen jsem. Jsem bytostí, která splývá s vesmírem, je vesmírem a celý vesmír je v ní obsažen. Jsem ohnisko, skrze které prochází všudypřítomné bytí. Ve mně se soustřeďuje veškeré vědomí a poznání a já současně tímto vědomím jsem a plně si to uvědomuji. Má bytost se rozplývá ve věčnosti kterou jsem a kterou pozoruji. Pojmy čas a prostor ztrácejí význam, neboť jsem věčný a všudypřítomný, neboť já sám jsem čas a neomezený prostor. Nemám hranic a hranic neznám.
Můj život se obrací ve smrt a stává se jediným věčným okamžikem naplněným láskou ke všemu co mě obklopuje. Neb to vše jsem já a sám sebe mám rád.
|
|
|
| Dejva |
| no tak to sem se docela zasmaaal:D:D |
|
|
|
| Já právě píšu komplet knížku, ale de mi to jen když sem high, ale každopádně počítám, že to bude celoživotní dílo a že to vydám za 30 let, ale tešte se.... |
|
|
| Kristl |
to sem netušila, že je tu takových psavců :D
jentag dál.... |
|
|
| matata |
Mám taky umřít,to mi nevadí
jen jedna věc mě vždy rozladí
Co pak s tělem ?...z toho sem rozhozen
nechci hrob,kremaci.chci být pohozen !
Hezky v přírodě,tváří k zemi
v hlubokém lese s křovinami,
bez dokladů,mobilu,za absence smutečního kvítí
poskytnu červům solidní možnosti žití
a až larvy spolu s ostatními destruenty
vytvoří hromadu humusu pro lesní producenty
až kusy mé tkáně vyděsí hrající si děti
co zprvu tušili kupičku smetí
až poslední obratel bude psy odnesen
potravní řetězec je znovu dokončen.
takhle to v životě už pár let chodí
úterý v pohodě,ve středu potravou všemožné zvěři. |
|
|
| Smokee |
není to tak dobrý co jsem četl ale je to pocit co trpí BLÁZNA né schizofrenika
dva psi jsem nechtěně do plic narval
ach ten pocit bezmoci poddávám se nemoci
prej pravda nás vykostí, tabletku ku pomoci
ach jak miluji sebe to snad vás ulítnou prasečí vnitřnosti
letím k posteli co mrazí víc než lidi pocity bídy
to jsou hnidy
v ulítlém běhu pryč chci to slovo doktore SVOBODA POMALOSTÍ MY3LE3NEK3
na parkovovišti kope rasty gay co schání chlapi
znám hovno ve vaně kvete zrno mám počítač Lenovo
chci se otevřít né lhát oči koukaj na strop
já jí doopravdyvslíkám novej strach to je minulost
chci doopravdy dělat čoro moro
jsem blázen krutá dětská motorika
urazil jsem matku že měla jinýho šamstra
dám úlety u tety snim krevety
tralala good nuichte |
|
|
| Pflusik |
Resuscituju
Hned jak mi den prokop dveře snění jsem ucítil tu pachuť. Jako bys ji lízal Hádově starý. Nemělo smysl snažit se o nějakou připosranou normalizaci. Za okamih jsem vytřel slinu na jedno studený. Prolnul jsem se chodníkem do lokálu U Kurvy a verpánku, kde už vysedávala početná banda soudruhů. Smočil jsem vodku nebo dvě, abych připravil živnou půdu pro bláto. Za 3 rumy a 6 brněnskejch hekláfů jsem se začal cítit jako lidská bytost. Jelikož se začalo smrákat, banda chytla pud jít oskenovat nějakou tu bliznu. A tak se vyrazilo do klubu. Vstupný bylo dobrovolný. V našem pojetí to znamenalo flus na vrata a outlocitnej pohled na vyhazovače. Beztak to byl ten typ, kterýmu jde jen o pich a nový disky na bavoráčka. Hned u vchodu Luďa zahlásil, že potřebuje vyšpinit žihadelnici a odpotácel se k serfleku. Zůstalo nás 5. interiér sálal nepřátelský vibrace, bylo potřeba absorbovat trochu špíny. Poslali jsme do chřtánu neskromno vodky s redbulem, načež nás Luďa informoval, že po nás banda dojnic na druhý straně báru hází lačným mrkem. Koblih si smrknul chmíří a šel vomrknout situaci. Ostatní opatrně prudili u plzeňskýho a tvářili se nezůčastněně. "Tobě bych vyházel sutiny z pekárny!", zkouší to Koblih opatrně na jednu malou blondýnku. V zápětí se projevil její skrytej temperament a vyslala Koblihovi decku meruňky do oka.
Kluk strnul a snažil se zachovat klid. Jako supi nad mršinou, začali se ochranářský existence přibližovat Koblihovi a nemálo pobouřeně zhlíželi na jeho zarudlý oko. Jeden z bucharů předstoupil před bandu a rozhodným hlasem prohlásil:"Budeš se mi vozit po Irči??" Snažili jsme se seč to šlo, aby si nás nikdo nespojil s Koblihovou existencí, ovšem snaha ztroskotala ve chvíli, kdy se vejlitek doprovodil poblíž naší lokace a bez okolků požádal o plnění alianční smlouvy. Nebylo zbytí, konflikt začínal být nevyhnutelnej. Jeden z bezmozků proměnil sedátko ve smrtící zbraň a chystal se atakovat Miruška. Mirušek nebyl výbušný povahy. Obvykle se jen přiblble klátil opodál, zatímco kámoši lačně natahovali pařáty po vagíně, co se týče bitvy, nebyl ti oporou víc, než syfl na umyvadle. Ale tohohle večera se v něm evidentně cosi zlomilo. Skočil za bar, přičemž se setkal s airbagem cecků hostincký Fialky a chmatl po spišský borovičce. Strhl prezervativ, kterej používal jako stahovací gumu v drdolu a skřípnul ho v destilátu. Jako James Bond provedl ladnou motolici a konečkem chlastem prosáklýho fikegumu zabloudil k aromaterapeutický svíčce paní Fialky. Následně poslal pochodeň do klubka zmatenejch fíků, kteří zaplápolali jak Palach a uklidili se na toalety, kde se pravděpodobně předháněli v tom, kdo si první smočí kopf v pisoáru, jelikož umyvadlo bylo od roku 2001 vyvrácený. Někteří konspiratici spojovali tenhle fakt s americkou výzvědnou službou, ale fakta hovořili jasně. Existence umyvadla byla zmařena tehdy, když naň Franta Kutina posadil udělanou cikánku v představě, že se zdokonalí v jazykovědě.
Po tomto krajně nevhodným incidentu se většina osazenstva dekovala a naopak nezdravě přibylo četnických živlů. Je asi každýmu jasný, že podobný blbinky jsou z těch, za který jednoho doprovoděj na odmašťovnu. Když jsem se ráno zmotal, kladl jsem si jedinou otázku. Proč jsme vlastně nezůstali U Kurvy a verpánku? |
|
|
|
