Registrován: Feb 2001
Příspěvků: 1611  

monitoring médií k 09.04.2004

Příspěvek č. 1

Milí rodiče, mějte se rádi a mluvte s námi častěji
Táborské listy | 9.4.2004 | rubrika: Táborsko | strana: 19 | autor: MICHAELA KUKLOVÁ, 21 let, Tábor

Milí rodičové, pokud si myslíte, že droga se vašeho dítěte netýká, musím vás zklamat. Týká se každého mladého člověka.
Nejčastěji se děti setkávají s drogou ve věku 12 let. Není snadné zabránit vašemu potomkovi kontaktu s marihuanou, ale jedno udělat můžete. Mluvte s ním o drogách s pochopením. Snažte se vyprávět životní příběhy lidí postižených drogou. Čím víc o drogách budete mluvit, tím víc se snažte být pozitivní. Věřte, že se vaše dítě později nebude bát svěřit se svým problémem. Zjistěte si co nejvíce informací o návykových látkách. Budete mít do budoucna ohromnou výhodu. Čím víc budete drogy znát, tím lehčí je rozpoznat, že se s vaším dítětem něco děje. Většinu příznaků rozpoznáte a můžete zakročit dřív, než bude pozdě.
Cesta k závislosti začíná již u cigarety, postupuje přes marihuanu a jiné přírodní drogy (třeba lysohlávky) až k chemickým drogám (LSD, extáze) a dále k těm nejhorším (pervitin, heroin). Co následuje potom, si určitě dovede každý představit. V domácnosti začnou mizet cennosti, později i peníze z vašich peněženek. Hádky, nepříjemnosti, vězení, léčebna a v nejhorším případě smrt (možnost vyléčení drogově závislých déle než čtyři roky je 20 procent).
Mám pro vás ale i pozitivní zprávy. Máte šanci předejít neštěstí. Drogám se lze přeci vyhnout (ne úplně, ale šance je veliká). Většina mladých lidí závislých na drogách má svůj vnitřní důvod. Může to být trauma z dětství, nehoda či smrt blízkého člověka. Bohužel, největší počet drogově závislých dětí pochází z rozvrácených rodin. Podle mě je rozvod tím nejdůležitějším faktorem pro zapletení se s drogou.
Člověk udělá v životě spousty chyb, kterých později lituje, ale nikdy není pozdě předešlé chyby napravit. Vážení a milí rodiče, mějte se rádi a mluvte s dětmi o jejich problémech. Vaše dítě vám bude celý život vděčné.
(Redakčně kráceno)
________________________________________________________________________

Místo poezie radši jointa
Pátek Lidových novin | 9.4.2004 | rubrika: Na vlastní kůži | strana: 18 | autor: Linda KHOLOVÁ

Život v prváku se výrazně liší podle učiliště, na které se dostanete

"Záchody? Do druhýho patra, chodbou a pak už podle kouře," radí mi s úšklebkem o přestávkovém mumraji dívka, která má na zádech z nějakého důvodu zavíracími špendlíky připevněnou kartičku s nápisem varujícím před elektrickým napětím a na rukávu plyšové kuřátko. Jak ovšem zjišťuji hned po skončení další vyučovací hodiny, v mojí nové třídě není problém dát si práska z "cíga" nebo marihuanového "špeka" třeba rovnou v lavici.

"Tak proč vznikly pohádky?" ptá se naléhavým hlasem postarší učitelka a dobrácky mhouří oči do třídy patnáctky rozjívených žáků."No mě se ptejte, ty vole," vyhrkne vytáhlý týpek v červené mikině a bez rozpaků před ní hodí papírovou kouli s dopisem dívce v první lavici. Zdá se, že mít hodinu češtiny je pro učně prvního ročníku oboru "prodejce a výrobce lahůdek" vyhlášením k absolutně volné zábavě. Někteří kluci hrají karty a ostatní většinou poslouchají discmana. "Tady něco hraje, ne?" zeptá se podezřívavě učitelka asi po pěti minutách, kdy se po třídě zřetelně rozléhá rocková píseň z jednoho z nich. "To se vám něco zdálo, pančelko!" prohodí k ní učni posměšně, a když se s tím učitelka nechce smířit, dostane se jí vysvětlení, že to hraje "asi někde za obrazem".
Na zvědavé, ale dost málo přátelské pohledy svých nových spolužáků odpovídám rozpačitým úsměvem. Když si učitelka čte v podstatě sama pro sebe nahlas z čítanky (a nad běsněním kolem sebe se již v nejmenším nerozčiluje), je čas vytáhnout ze mě, co jsem zač. Připravovala jsem se naštěstí pečlivě. Je mi dvacet, výuční list už mám. ("Vypadáš ale na sedmnáct," poznamená Katka, která z hlavy nesundá bílý kšilt a je prý "diskofilka".) Bohužel jsem si ale jako hotová administrativní pracovnice nesehnala práci, a tak mě rodiče přesvědčili, že mít výuční lejstro lahůdkářky je pro mou budoucnost mnohem perspektivnější. "Výuka postupně a promyšleně směřuje k tomu, aby po jejím ukončení absolvent projevoval smysl pro čestné jednání, spolupráci a vzájemnou pomoc a byl ohleduplný k ostatním," píše se například v Profilu absolventa "lahůdkového" oboru, který vydalo ministerstvo školství a který jsem získala od vedení školy. Solidarita zde ale panuje už teď. O zbytek marihuanové cigarety se pár spolužáků o přestávce u okna pěkně podělí.

Je výrobce jablka strom?

"Musíte si uvědomit, že na gymnázium jdou chytré děti, na střední školy méně chytré, takže si domyslíte, kdo studuje u nás," říká mi zástupkyně ředitelky. Přesto "Profil" mimo jiné slibuje, že i z průměrného učně vychová člověka, který "chápe svou národní i evropskou identitu, svá lidská práva, respektuje práva ostatních lidí, uznává rovnost a práva jiných národů..." "To sis teda vybrala. Sem choděj samý dementi!" klepe si nad mou volbou na hlavu šestnáctiletý spolužák Milan. Prý jsem si navíc sedla špatně, protože holky vedle mě jsou "diskofilky" a já vypadám spíš na "technařku". (Milan sám je "skejťák", takže bychom si mohli rozumět.) Milan vydatně "hulí" a prvního jointa si prý dal už v deseti letech. Jak mi dále sdělil, na základce několik jeho spolužáků šňupalo "perník" (pervitin), ale on v "těchhle sračkách nejede".
"S ovocem jste se mnozí seznámili už jako malí," vykládá učitelka s natupírovanou zrzavou trvalou. Můj návrat do školní lavice pokračuje hodinou zbožíznalství. Zapisuji si, jak se dělí ovoce, a s překvapením zjišťuji, že mě výklad vlastně docela zajímá. Na rozdíl od češtiny se při této hodině žáci - po pár ostrých napomenutích od učitelky - zklidní. V gastronomii probíráme, jak se "váží, měří a eviduje přijaté zboží ze skladu". Otázkám jako "Jsou v paprice červy?" nebo "Je výrobce jabka strom?" se sice směju, ale když otočím hlavu ke spolužákům, kteří je vypustili z úst, zjišťuji, že je myslí asi vážně.
Do třídy se náhle nahrne jakýsi člověk s ulízanými vlasy, který prodává lístky na ples s volbou miss školy. "Je to nejen o tom, jestli je dívka krásná, nebo nekrásná, to je jen pozlátko. Je to i o duši a jestlipak má v té své hlavičce taky něco!" glosuje to se zdviženým ukazovákem učitelka. Žáci krčí lhostejně rameny.
Další hodinu je angličtina, se kterou jsou na tom učňové dost bídně. Většinou nedokáží ani správně vyslovovat a marně pátrají v paměti po základních výrazech. Některým ani teď nemizí z uší sluchátko od discmana - jedno ucho si ale nechávají pro každý případ "v pohotovosti".

Uzla se nedoplatíš

"Pane učiteli, a co jste vy?" ptá se při hodině psychologie Katka vousatého kantora, který se učně snaží zasvětit do dělení temperamentu osobnosti podle Hippokrata. "Já jsem byl cholerik, ale tady jsem se přeorientoval na flegmatika. Ono by to ani jinak nešlo," usmívá se a žáci se hihňají a vykřikují, jak by ohodnotili sami sebe. O přestávce mě kluci učí hrát karty, holky si malují do památníčku.
Další den stojí za zmínku hodina základů společenských věd. Starý učitel pouští na videu dokument o pohlavních nemocech.
"Snažil jsem se pozvat na přednášku pana Uzla! Ale jeho asistent mi řekl, že by se naše škola nedoplatila," vykládá žákům, které, zdá se, pořad o kapavce a syfilisu extrémně zajímá, protože ani nedutají.
Na konci vyučování ovšem moje studium nedobrovolně končí. "Hele, co seš zač?" přitočí se ke mně o přestávce neoficiální "kápo" třídy Petr. Pár učitelek zjevně nepochopilo, že varovat žáky, aby se "před tou novou slečnou chovali slušně", je poněkud podezřelé. "Hm, my jsme mysleli, že seš nějakej fízl nastrčenej z vedení. Abys bonzovala, kdo kouří o přestávce a tak," říká mi pak Milan, když jdu s barvou ven.

Rozverný fyzikář

Začínám tedy nanovo. V učilišti v jednom malém středočeském městě se ze mě stává nová žákyně, která se do budoucna touží stát "prodavačkou průmyslového zboží". Tentokrát o mé reportáži ví jen ředitel, jeho zástupkyně a třídní učitelka. Hned na první pohled je vidět, že s kázní je to tady úplně jinak. Prváci dávají pozor a namáhání kantorů vyruší jen občas breptání několika jedinců. Hned první hodinu - v obchodních počtech - se potýkám s písemkou ze zaokrouhlování. "Ty už to máš?" diví se moje spolusedící Klára. Hrát neznalost je asi tak stejně těžké jako předstírat, že víte o všem všechno.
Hned od začátku se mě tady ujala nerozlučná trojka - Klára, Monika a Alena. Dávají mi opsat rozvrh a nahlas přemýšlejí, kam mě asi vedení školy "upíchne" na praxi. "Počkej, teď je fyzika, to něco uvidíš. Fyzikář je trochu úchyl. Ale kozatá seš, to si tě oblíbí," směje se Monika. Rozcuchaný učitel v triku s obrázkem jakéhosi průřezu walkmana je zjevně v "pábitelské" náladě. Říká, jak je mu líto, že Marie Terezie zrušila fyzické tresty, a upovídaným učňům radí, že jestli je výuka nebaví, nemusí tam být. Vzpomínám si, že přesně tytéž průpovídky jsem slýchala na střední škole i já. Existuje snad na podobné fráze pro učitele nějaký kurs?
"Já nebudu prodavač. Budu hrát fotbal," říká fyzikářova dnešní "komunikační oběť", vyhublý Petr. "Ale vždyť v tom tvym klubu hrajou leda tak za buřta! Měl by ses učit, ačkoliv to samé říkali ve škole Jaromíru Jágrovi," houpe se na židli učitel.
Jestliže na pražském učilišti měli někteří vyučující opravdu "džungli" před tabulí, tady panuje disciplína a šestnáctiletí studenti působí tak nějak více dětsky. Na rozdíl od mého prvního učňáku se tady neoblékají nijak extravagantně, v charakteristicky smrdící šatně se poslušně přezouvají do bačkor. Před měsícem vedení vyloučilo jednu učnici, která ukradla bagetu, a v současnosti probíhá vyšetřování hocha, který prý prodával spolužákům marihuanu. V obchodních počtech probírají jednu z mých školních nočních můr - měrné jednotky. Všimnu si, že vytáhlý kluk v červené mikině v nich má jasno a neustále se hlásí. Odhaluji, že na chodbě visí na nástěnce "nejlepších studentů" čili šprtů.

Na cole v nonstopu

"Půjdeš s náma do nonstopu?" ptá se mě po poslední vyučovací hodině Klára. Oblíbeným místem, kde si holky dávají občas po škole colu, je zaplivaný bar u náměstí, kterým se line pronikavý zápach ze záchodů. Tím, že vcházím první, objednám holkám u baru pití a vezmu si z něj popelník, budím obdiv, protože jim je to "trapný". Pamatuji si, jak mně bylo v šestnácti trapné úplně všechno, včetně vynášení odpadků, nemluvíc o vyskytování se na veřejnosti s rodiči. "Já vždycky na diskotéce vypiju šest becherovek. Když jsem opilá, řeknu na sebe všechno!" vykládá Klára, která přebrala své třináctileté kamarádce osmnáctiletého automechanika. (Milostné avantýry třináctiletých ostatně nejsou asi ničím výjimečným - podle drbů jeden spolužák ze třídy jednu takovou "klátí".) "Vám by se určitě nelíbil, má takovou divnou pleť, ale já ho mám prostě ráda." Kývu hlavou, že pak je tedy všechno v pořádku, a neodpustím si frázi, že je to určitě lepší než mít hezouna, ale idiota.
Monika zase popisuje, jak se její chlapec chtěl prát se třemi skiny, a tak ho musela dlouho přemlouvat, aby se na to radši vybodnul. Tmavovlasá Anna neopomene v každé druhé větě zmínit, jak je ten její úžasný, ale že ho občas musí "krotit" a občas mu taky jednu "flákne", když má "blbý kecy". Po hodině už mě diskuse o tom, který chlapec co skvělého nebo příšerného udělal, trošku nudí. Škola, diskotéky a rande jsou evidentně tím jediným, co slečny zajímá. Holky jsou ale příjemně otevřené a mě moje předstíraní čím dál víc deprimuje. "Holky, pojedeme někam na výlet, jo? Půjdeš s náma na diskotéku?" ptají se mě. V duchu Steindlerova filmu si pro sebe říkám: ráda bych, ale budu se už muset vrátit zpátky do hrobu.

(V učilištích nešlo z pochopitelných důvodů fotografovat. Všechny uveřejněné snímky jsou pouze ilustrační.)
________________________________________________________________________

Informace pražské policie
Zpravodajství ČTK | 8.4.2004 | 14:56 | rubrika: Právo a krimi - Praha, Středočes. kraj, ČR | autor: LBN

Šestadvacetiletý muž je podezřelý, že nejméně v 15 případech nabízel k prodeji marihuanu, a to i nezletilým. Policisté jej ve středu zadrželi a našli u něj dva sáčky se zelenou látkou, kterou odeslali na expertizu.

lbn kar
________________________________________________________________________

Kšeftovali s marihuanou
Blesk | 9.4.2004 | rubrika: Morava | strana: 4 | autor: (op)

KYJOV - Necelé dva měsíce policii trvalo, než zahájila trestní stíhání tří mladíků za obchod s marihuanou. Drogu u nich našla hlídka při noční kontrole v půlce února v Kyjově na Hodonínsku.
Mladík (22) z Břeclavska tehdy zprostředkoval v Kurdějově pro vrstevníky (19 a 21) z Frýdku-Místku koupi 86 gramů konopí. Drogu dodal nezjištěný člověk. „Za toto množství omamné látky zaplatili tři a půl tisíce korun. Zprostředkovatel dostal za obchod dalších dvanáct gramů konopí,“ vypočítává mluvčí policie Irena Bauer.
Všichni tři jsou obviněni z nedovolené výroby a držení omamných látek. Nejstaršímu hrozí až pět let vězení, mladší dvojici až dva roky.
________________________________________________________________________

MILUJ SVÉHO LIDOVCE
Esquire | 30.3.2004 | rubrika: Esquire mix | strana: 16 | autor: PETR HOLEC, REFLEX

ĎÁBEL Z MORAVY PETR HOLEC, REFLEX

KDU-ČSL předvádí další číslo ze své radikální show. Proč dělit drogy na tvrdé a měkké, když můžeme zavřít všechny?

Člověk se může spolehnout, že strana moravských strýců, KDU-ČSL, tu s námi bude, až my tu dávno nebudeme. Byla s námi (a s nimi) za komunistů, je s námi i po Listopadu. Neptejte se mě na její oficiální program, nechci ho číst. A není ani důležitý. Jediný skutečný lidovecký program vždy byl být ve vládě za každou cenu, ať strčíme hlavu komukoli, kdykoli a kamkoli. Voličům, koaličním partnerům, všem. A třeba i tam, kam KDU-ČSL nechce, aby si homosexuálové strkali něco jiného, protože někdo jiný to kdysi tak nechtěl. Snad právě proto nyní, když se strana zase ocitla na hranici volitelnosti, oprášil její nový předseda Miroslav Kalousek severovsko-vackovskou linii proti drogám: navrhuje vládě, aby nedělila drogy na měkké a tvrdé, jak je to běžné ve většině vyspělých evropských států, ale aby je všechny hodila do jednoho pytle, ať už se po nich smějete, tancujete, nebo umřete: marihuanu, hašiš, extázi, kokain, heroin, pervitin. A všechny uživatele pozavírala. Amen.
Kalousek podle všeho zapomněl na jednu maličkost: suverénním zabijákem číslo jedna - daleko před všemi nelegálními drogami - je podle Světové zdravotnické organizace (WTO) alkohol. Tedy legální droga, již ve formě vína či slivovice tak milují nepočetní moravští voliči KDU-ČSL a kvůli které občas někteří netrefí ke dveřím vlastního sklípku. A taky droga, již podle posledních výzkumů užívá stále více mladých lidí. Možná neslyším na obě uši nebo jsem Kalouskovi špatně odezíral ze rtů (jako už tolikrát předtím i jiným lidoveckým politikům), ale jestli mu tak leží na srdci zdraví nás všech (a taky mnoha poslanců, jak všichni víme), měl by svůj očistec začít právě s nejnebezpečnější drogou. Jenže pak by se KDU-ČSL zřejmě nedostala ani do parlamentu. Nikdy jsem Kalouska ani ostatní lidovce nezpovídal, takže nevím, co si doopravdy myslí, ale pokud jde o drogy, můžu jim pošeptat své malé kacířské tajemství: řekl bych, že i Boží syn (nejspíš podobně jako Kalousek, který pak přišel s novým protidrogovým návrhem) si před tím, než ho přibili na kříž, docela dobře zahulil. Jak jinak si vysvětlit radu, abychom nastavili druhou tvář, když nám někdo pořádnou vlepí na tu první?

Pan Kalousek ukazuje, jak drženi jointa ničí lidem klouby na nikách.
________________________________________________________________________

Rekordní úlovek australské policie: tuna sušeného konopí
Zpravodajství ČTK | 8.4.2004 | 06:44 | rubrika: Sociální problémy - Asie, Austrálie | autor: TW

SYDNEY 8. dubna (ČTK) - Rekordní drogový úlovek se dnes podařil australské policii ve státě Nový Jižní Wales. V odlehlém kraji na západě tohoto státu zabavila jednu tunu sušeného konopí, jehož odhadovaná cena by mohla dosáhnout 10,5 milionu amerických dolarů, oznámila agentura AFP.

Konopí se sušilo pod širým nebem i uvnitř přístřešku patřícího nejmenovanému soukromníkovi. Podle příslušníka protidrogové brigády Paula Jonese jde nejspíše o největší objem sušeného konopí, jaký byl kdy zabaven ve státě Nový Jižní Wales.

Policie v tomto státě s hlavním městem Sydney se může v poslední době pochlubit i dalšími významnými protidrogovými zásahy. V pondělí například objevila na farmě západně od Sydney 600 kilogramů surového konopí.

tw
________________________________________________________________________

V Austrálii se hádají kvůli zmrzlině s příchutí vodky
Zpravodajství ČTK | 8.4.2004 | 11:03 | rubrika: Mix zajímavostí - Asie, Austrálie | autor: ROS

CANBERRA 8. dubna (ČTK) - Nová zmrzlina s příchutí vodky, která se v Austrálii objevila na pultech obchodů, se stala příčinou ostrých půtek mezi jejími výrobci a odpůrci návykových látek.

Protidrogoví aktivisté zuří, že vinou vodkové zmrzky, která je k mání v jihoaustralském státě Viktorie, se děti ve velmi ranném věku seznámí s chutí alkoholu formou, která je pro ně velmi přijatelná.

Výrobce nové pochoutky, kterou reklamy označují za "nezákonné, neřestné magnum s příchutí brusinkové vodky", se ale vehementně brání, že neobsahuje ani kapičku alkoholu - jen vodkovou a brusinkovou příchuť. A Magnum si kupují z více než 90 procent dospělí, zatímco dětičky dávají přednost jiným mraženým pochoutkám, trumfuje firma Streets. A navíc prý se zmrzliny s příchutí rumu a brusinek prodávají už třicet let.

Nadace pro boj proti drogám ale firmu Streets obvinila, že hanebně zneužívá pověstnou zálibu Australanů v alkoholických nápojích.

ros dr
________________________________________________________________________

[/SIZE][/color][/b] [b][color=red][SIZE=3]Ceuta,
Víkend HN | 9.4.2004 | rubrika: Víkend - reportáž | strana: 12

přestupní stanice do zaslíbené země

* Pašeráci lidí vyplouvají krátce před půlnocí. Věří, že moře bude natolik klidné a pozornost příslušníků španělské Guardia civil natolik otupena, že se jim podaří vyložit na druhé straně úžiny dělící Afriku od Evropy svůj živý náklad a vrátit se ještě před svítáním zpět.

Jejich pateras, loďky s přídavným motorkem zaplněné až po okraj uprchlíky, to mají od loňského roku těžší: Španělsko vybudovalo kolem části svého jižního pobřeží ochrannou zónu monitorovanou radary a kamerami s nočním viděním a hlídanou vrtulníky a rychlými čluny. Ačkoliv počet běženců, kteří v uplynulých dvou letech s pomocí převáděčů překročili Gibraltarský průliv, klesl o čtvrtinu, přistane podle odhadů Guardia civil každý měsíc na pěti stech kilometrech pobřeží mezi Cádizem a Almeríou nejméně tisícovka mladých Maročanů. Stovky uprchlíků, hlavně ze subsaharských zemí, kteří zpravidla neumějí plavat, každý rok utonou. Na sto tisíc běženců se do Evropy každoročně pokouší dostat přes Ceutu, španělskou enklávu v severním Maroku.
"Tahle cesta je nejkratší, je proto taky nejvíce hlídaná," říká Hadu, sedmadvacetiletý mladík se zkaženými zuby, lelkující v Benzu, zanedbané vesnici na pobřeží, rozložené na samé hranici enklávy a obývané výhradně Maročany. O kus dál se napříč kopcovitým terénem porostlým piniovým lesem táhne dvojitý, čtyři metry vysoký plot opatřený strážními věžemi se světlomety, přísně oddělující Ceutu od marockého území.
"Guardia civil tu hranici před třemi měsíci uzavřela. Když chci domů, musím to vzít přes Tarajal. Bydlím přitom tamhle," máchne Hadu paží ke skupince domů na druhé straně plotu. Jsou rozhozeny po úpatí svahu, nad kterým se zvedá Hora Mrtvé ženy, osm set metrů vysoký vápencový masív střežící vjezd do Středozemního moře.

Leila

"Dříve to zkoušeli hned za Punta Leone," ukazuje Hadu na dlouhý ostroh vybíhající o několik kilometrů dále do moře. "Tam, co leží Leila."
Malý padesátiletý Maročan s pletenou čapkou na hlavě postávající opodál začne rozkládat rukama. "Španělé si hráli na válku. Helikoptéry, fregaty, ponorky, všechno možné. Ostrov leží padesát metrů od našeho břehu, zatímco do Tarify je to odsud dvacet kilometrů. Jak jim tedy může patřit?"
V červenci 2002 vztyčila skupinka marockých vojáků na neobydlené skalní výspě, které Španělé říkají Perejil, vlajku země, v níž vládne osvícený král Muhammad VI. Ten čas od času připomene španělské vládě, že Maroko sice získalo po druhé světové válce většinu někdejšího španělského protektorátu zpět, na zbývající enklávy na pobřeží severní Afriky si však nikdy nepřestane činit nárok. Španělé výsadek na Perejilu samozřejmě vzali jako provokaci, marocké vojáky zatkli a ostrůvek na několik týdnů obsadili.
"Je tam jeskyně a v té se schová dvě stě lidí." Muž v čepičce kreslí propiskou na výtisk místního listu El Faro. "Je tam molo, věž a cisterna na vodu. Španělé tvrdí, že Leilu používají pašeráci, už tam ale někdy nějakého chytili?"
Poté, co Madrid uvedl na druhé straně Gibraltarské úžiny do provozu systém detektorů schopný zachytit na vzdálenost patnácti kilometrů teplo vyzařované lidským tělem a zjistit, kolik osob se nachází v loďce směřující k evropskému břehu průlivu, přesunuli pašeráci lidí většinu svých aktivit dál směrem na východ k Melille, druhé španělské výspě na marockém pobřeží. Pro běžence to ale znamená, že musí ve vlnách Středozemního moře překonat až stopadesátikilometrovou vzdálenost - z Ceuty je přitom evropský břeh úžiny na dohled. Pokud se na dohled pateras objeví plavidla pobřežních hlídek, přinutí pašeráci lidí uprchlíky naskákat do moře, aby se zbavili nákladu a mohli rychle zmizet, i když pobřeží zaslíbené země je na kilometry daleko.
Další zkoušejí trasu ležící více na západ, mezi marockým přístavem Tanger a španělským Cádizem. Loni v říjnu utonulo třiatřicet marockých uprchlíků v Cádizském zálivu, když jejich člun začal nabírat vodu, ačkoliv španělské úřady velmi dobře věděly o tom, že na moři je plavidlo, které se musí každou chvíli potopit.

Murallas reales

Ceuta, alespoň tedy její východní výběžek, je v podstatě ostrovem. Portugalci, kteří přístav dobyli v roce 1415, prokopali napříč nejužším místem šíje spojující výspu s pevninou čtyři sta metrů dlouhý příkop. Murallas reales, Královské zdi, které se nad ním zvedají, představují nejmohutnější pevnostní systém v Africe.
Španělům sloužil v nesčetných válkách s Maury. V roce 1704, když na druhé straně úžiny ztratili Gibraltar, se britsko-holandská flotila pokusila dobýt i Ceutu, španělská posádka, která tehdy navíc čelila útokům vojsk marockého sultána Ismaíla, se však ubránila.
Subsaharští uprchlíci, kteří se vyhřívají na slunci na lavičkách pod sedm metrů tlustými zdmi, mají jediné zaměstnání. Když kolem nich projde nějaký cizinec, přitisknou si k ústům dlaň a roztáhnou ukazováček a prostředník. Ať již je reakce příchozího jakákoli, blaženě vycení zuby.
Guardia civil zabavila loni na území Ceuty šest tun hašiše, žádný z vyšetřovatelů nedokáže ale pořádně odhadnout, jaké množství drogy se pašeráckým gangům odtud podaří každoročně dostat do Evropy. Minulý měsíc zatkla policie postarší manželský pár z Rakouska, který pod dvojitou podlahou svého karavanu převážel sto padesát kilogramů "hnědého Marokánce", kouzelného prášku slisovaného do na palec tlustých bochníčků.
Centrem místního obchodu s hašišem i lidmi je Príncipe Felipe, zanedbaná okrajová čtvrť plná úzkých uliček s dvouposchoďovými domy s plochými střechami, na kterých vlaje na šňůrách prádlo, kamennými balkónky s plátěnými roletami a kovanými mřížemi v oknech.
"Běžence pašují do Evropy Maročani i Španělé," vypráví číšník v malém rohovém baru nad přístavem. "Před časem objevila Guardia civil v Agrupación Este podzemní tunel a v něm tři sta lidí. Někomu přišlo divné, že Maročanka, která v domě bydlí, kupuje každý den stovku chlebů. Schovávali se ve starých katakombách ještě z maurských dob."
Většinu uprchlíků zadrží na hranicích enklávy plot s fotobuňkami a španělští vojáci na strážních věžích. Ty, které Španělé chytí na území Ceuty, strčí do sběrného tábora nad Playa Benítez. Letos v lednu Maroko poprvé za uplynulých dvanáct let souhlasilo s repatriací skupiny třiceti běženců ze subsaharské Afriky, kterým se podařilo proniknout na španělské teritorium.
"Čekají v lesích na Hoře Mrtvé ženy dlouhé týdny, dokud nedostanou od převáděčů signál. Živí se vším možným. Vyhubili téměř zdejší opice. Vesničanům kradou a zabíjejí psy," tvrdí číšník.
Navečer se uprostřed Príncipe Felipe strhne divoká hádka. Potyčka na nože, jíž se účastní dvě marocké rodiny, skončí jedním mrtvým a dvěma zraněnými a policie má plné ruce práce, aby zklidnila horké hlavy.
Kriminalita v Ceutě je vysoká, o několik hodin později pořeže jednoho z příslušníků Guardia civil běženec nabuzený hašišem, jenž se do hlídky na calle Real pustil s lahví v ruce, které urazil dno.

Krev legionářů

Podobný plot jako na hranicích Ceuty musela nechat španělská vláda postavit před přílivem uprchlíků také kolem sto kilometrů východně ležící Melilly. Pětadvacet kilometrů na východ od ní se nachází další část rezidua španělského panství v Maroku, Chafarinské ostrovy. V pevnosti na Isla de Isabel, ostrůvku, který kdysi využívali maurští piráti, udržuje Madrid po dlouhé roky vojenskou posádku. Totéž platí pro dvě miniaturní skalní výspy u marockého pobřeží, Peňón de Alhucemas a Peňón de Vélez de la Gomera. Majáky, které se nad nimi tyčí, jsou důležitou součástí výstražného systému vybudovaného španělskou armádou v západním Středomoří.
Na svých enklávách v Maroku lpí Madrid i z toho důvodu, že při jejich obraně padly v bojích s jízdními oddíly rífských emírů tisíce španělských vojáků. V Melille zahájil v roce 1912 svou vojenskou kariéru v hodnosti podporučíka budoucí diktátor Francisco Franco. Ten o třináct let později již jako plukovník osobně vedl legionáře při krvavém vylodění v zátoce Alhucemas, kde vybudoval předmostí, které dokázal hájit až do kapitulace Maurů. Z Ceuty v červenci 1936 vyplula na druhou stranu Gibraltarské úžiny armáda Frankových africanistas do Algecirasu, odkud zahájila vítězné tažení proti republikánům.
Dnes udržují Španělé na území enklávy kontingent o síle téměř deseti tisíc mužů. Vojáci sídlí ve staré maurské pevnosti Fortaleza del Hacho na kopci na východním výběžku enklávy, další ve Fuerte Príncipe Alfonso při hranicích s Marokem. Vztahy s Rabatem jsou trvale napjaté a obě země často odvolávají své velvyslance "ke konzultaci", jako tomu bylo v čase krize kolem Perejilu, kdy Madrid posílil své posádky ve všech enklávách na marockém pobřeží.
V Ceutě, největší a nejvýznamnější z nich, nemá armáda a policie rozhodně nouzi o práci. Ráno vyplaví vlny na pláži Miramar kousek pod Fuerte Príncipe Alfonso tělo běžence, který se pokusil obeplout plot vybíhající do moře. Guardia civil místo uzavřela před zvědavci, mrtvolu muže, který na sobě měl jenom tenké tříčtvrteční kalhoty, strčila do černého plastikového pytle a odvezla k identifikaci.

člověk si musí postavit skříň, aby mu slunce vycházelo a zacházelo každý den, kdy on chce

buď sám sebou bohem › postav si skříň a pořiď si lampu