Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
Díky za pochvaly, vždy mě potěší. Také mě však těší, že o téma máte zájem a aktivně jej využíváte o čem svědčí i jeho sledovanost která je na téma umístěné v konvenčních zahrádkách obrovská. Je vidět že se má práce vyplatila a pomohla ostatním v jejich začátcích s jinými rostlinami než těmi našimi konopnými.
Připomínám však, že se jedná o vícuc z internetu a nikoliv o mé vědomosti. Několik zdrojů se nachází na první stránce.
Rád bych pokračoval a seznam dál rozšiřoval, je přeci spousta dalších rostlin které stojí za pozornost. Poslední dobou již však nemám tolik času a také abych řekl pravdu i ten prvotní zájem trochu opadl.
Pokud by jste někdo chtěl do tématu přispět s nějakou další zajímavou rostlinkou, určitě to ocením nejen já ale i mnoho ostatních zahrádkářů. Díky
Tak já se přidám, druhy které pěstuji a které se mi osvědčily, info ale také z internetu:
Muchovník olšolistý (Amelanchier alnifolia)
Popis- Muchovníky jsou řídké dřevité keře nebo malé stromy se vzpřímenými kmínky vysoké do 20m pocházející ze Severní Ameriky a Kanady. Kůra je šedá nebo méně často hnědá, hladká nebo popraskaná u starších stromů. Listy jsou opadavé, řapíkaté, střídavé, jednoduché, různě eliptické až kulaté, 0,5–10 × 0,5–5,5 cm velké, od tenkých po kožovité, s povrchy hladkými, nebo nebo hustě ochlupenými v květu, a v dospělosti. Listy se na podzim výrazně barví do červena, nebo oranžova. Květenství je sestavené ve vzpřímených, nebo převislých hroznech, s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo hroznu s 4–20 květy. V květu je pět bílé (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Květy některých druhů se objevují na začátku jara, v březnu, další kvetou ještě v červnu. Plodem je malvice, v barvě od červené přes fialovou až po téměř černou, 5–15 mm velká, ve škále chutí od nasládlé, šťavnaté po suchou a mdlou. Zraje v létě, u nás obvykle v průběhu července.
Muchovník olšolistý dorůstá velikosti až 3 m a jeho pěstování je zcela nenáročné, nebývá napadán škůdci, netrpí nemocemi. Jelikož koření hluboko /až 1,5m / a kořeny dosahují do stran až dvojnásobku průměru koruny, snáší i delší letní sucha, kořeny dokonale rostlinu zásobují jak vláhou tak živinami
Pěstování- Jde o velice nenáročné rostliny prospívající na všech typech běžně se vyskytujících půd (tj. včetně písčitých i jílovitých), které mohou být neutrální nebo mírně kyselé či zásadité. V žádném případě nesázet do rašeliny jako borůvky(!) Vyhovuje jim plné slunce i polostín, ve stínu se jim nedaří. Většina muchovníků není příliš náročná na vlhkost půdy, takže mohou růst i na sušších stanovištích. Růst je středně rychlý a zajímavostí je že tvoří odnože kterými se může šířit do okolí. Řez se provádí obdobně jako u keřového rybízu. Dalšími oblíbenými druhy muchovníků je i keřovitý muchovník klasnatý a spíše stromovitý muchovník lamarckův. Ještě jedno doplnění, muchovníky kvetou velice dekorativně a to brzy na jaře-proti jarním mrazům jsou květy velmi odolné
Popis- Původní rozšíření hlošiny okoličnaté (Elaeagnus umbellata) bylo v Číně a Japonsku. V mnoha zemích, včetně Anglie a USA, si získala velkou oblibu jako jeden z nejlepších multifunkčních keřů pro zakládání jedlého ovocného lesa na chudší půdě. Je zvláštní, že se povedlo ji ve střední Evropě tak dlouho tajit. Keř hlošiny okoličnaté dorůstá do výšky až 4 m a podobně do šířky, často však zůstává menší a celkem dobře odolává mrazu. Některou extrémní zimu se stane, že jeden z několika keřů částečně nebo úplně nad zemí omrzne, ale opět obrazí od paty kmínku. Tento druh je často šlechtěn a existují komerční kultivary nejen s většími plody, ale i jiným typem růstu.
Pěstování- Hlošina je zajímavá svou produkcí dusíku. V kombinaci s hlízkovitými bakteriemi na kořenech může tato rostlina pomoci hnojit okolní vegetaci. Bakterie vážou vzdušný dusík a dávají ho k dispozici keři, ale i do okolní půdy. Můžeme této vlastnosti keřů „dusíkáčů“ využít tak, že je vysadíme k mladým ovocným stromkům. Chceme-li, aby keř trvale přežil a plodil, je třeba ho dát na jižní stranu hlavního stromu(dostatek slunce). Ten pak poroste mnohem rychleji. Dusíkáče mohou takto dobře růst i na velmi chudých a suchých půdách.
Jedlé plody (bobule velikosti rybízu) jsou velice atraktivní pro lesní zvířátka a ptactvo, dají se konzumovat syrové a jsou velmi chutné, lepší například nežli rybíz. Dozrávají od konce září do začátku listopadu a obsahují jedno velké semeno. Plody hlošiny okoličnaté je třeba nechat pořádně dozrát, aby se zbavily trpkosti. Dokonce se doporučuje je nechat 15 dní při pokojové teplotě změknout.
Hlošina vykvétá drobnými bílo-žlutými květy od konce května do června a zpravidla tak uniká pozdním jarním mrazíkům. Nenápadné květy jsou samosprašné a jsou opylovány včelami. Nádherně voní! Kvetení hlošin je v zahradě důležitá čichová událost.
Popis- Čistec hlíznatý patří do čeledi čeleď hluchavkovitých - Lamiaceae. Je původní v Japonsku a Číně, kde se hojně pěstuje. V Japonsku je znám pod jménem choro-gi. Od minulého století se čistec začal pěstovat i v některých evropských státech. U nás je pěstován jen výjimečně.
Patří mezi rostliny používané jako léčivka i zelenina.
V tradiční čínské medicíně se používá především jako lahůdková zelenina, vhodná nejen pro diabetiky, reguluje obsah cukru v krvi. Hlízky jsou výživné a snadno stravitelné. Obsahují pektiny a makromolekulární polysacharidy, které snižují obsah cholesterolu v krvi, což je žádoucí při nemocech cévních. Dále obsahují celulózu, která příznivě ovlivňuje procesy v zažívacím traktu. Ve východní Evropě se hlízky čistce používají při diabetes, jelikož snižují obsah cukru v krvi. Nadzemní část se používá v lidovém léčitelství jako posilující prostředek (tonikum).
Pěstování- Čistec se rozmnožuje vegetativně malými hlízkami, zřídka semeny. Vyžaduje lehčí, ale nevysychavou půdu, dostatečně živnou. Hlízky vysazujeme v dubnu do rýh, asi 40 cm od sebe, po třech do hnízd, do hloubky asi 10 cm. Na 1 m2 vysazujeme 25 až 30 hlízek. Během vegetace kulturu okopáváme. Vhodné je i případné zavlažování. Hlízy přečkají zimu venku v zemi odkud je můžeme vybírat do kuchyně, ty které zůstanou na jaře znovu obrazí. Skladovat se mohou i ve vlhkém písku ve sklepě.
Popis-Hlízola nachová je popínavá rostlina, dorůstající výšky 2 - 3 metry. Vyrůstá z podzemních hlíz, které lze konzumovat, chutí jsou podobné bramborám s příchutí oříšků. Jistě není bez zajímavosti, že konzumace těchto hlíz, stejně jako brambor, má svoji tradici již po staletí a to právě v Americe, ale i Asii a Evropě. Laboratorně bylo prokázáno, že Apios obsahuje mnoho látek prospěšných pro lidský organismus a dokáže snižovat cholesterol v krvi. O hlízole a jejím použití lze v české literatuře najít informace např. již v knize Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí vydavé v roce 1908.
Hlízola v létě vykvétá růžovo-fialovými květy, které jsou vonné a po opylení se vytvářejí lusky obsahující jedlá semena podobná hrachu. Prospěšná je i schopnost vázat vzdušný dusík a obohacovat jím půdu
Pěstování- Hlízolu pěstujeme na slunném stanovišti, u opory, po které se může pnout (oplocení, pergola, konstrukce pro pnoucí rostliny). Prospívá ve výživné, propustné vlhčí půdě.
Popis- Loubenka je popínavá, dvoudomá, vytrvalá bylina pocházející z jihovýchodní Číny. Je jedním z asi 25 druhů rodu loubenka, které téměř výhradně pocházejí z východní Asie. Postupně počala být na velkém území východní a jihovýchodní Asie pěstována jako nenáročná okrasná rostlina, hlavně pro rychlý růst, hezké listy a nápadné květy i plody.
Na většině území České republiky, díky teplotních podmínkách, obvykle nestačí semena plně vyzrát a nebývají schopná klíčit. Rostliny se proto šíří hlavně vegetativně, kořenovými hlízami. Z mateřské hlízy vyrůstají na všechny strany podzemní výhonky, na kterých co 4 až 8 cm raší drobné dceřiné hlízky, vytvoří se tak síť asi 50 cm velká. Časem propojovací výhonky uschnou a z nových hlízek rostou samostatné rostliny.
Mladé plody a mladé výhonky se konzumují vařené. V Asii jsou v lidovém léčitelství používána semena pro posílení srdeční činnosti a kořeny pro podporu činnosti žaludku, jako diuretikum i ke zvýšení laktace.
Pěstování- Pěstujeme ji kromě hlíz především pro své výborné plody, které jsou za zralosti červené a chuťově podobné některým mučenkám. Jsou příjemně sladkokyselé a dlouhé okolo 6 cm. Na podzim rostlina zavadne a přezimuje v hlízách, jimiž se množí. V příznivých oblastech může být rostlina velmi rychle se množící, je tedy vhodné ji pěstovat tam, kde ji lze v budoucnu "držet na uzdě".
Rostlina pochází z jižního Ruska, Korey a Číny a zejména v Číně je rostlina užívaná v tradiční medicíně a to všechny její části. Jedlá je celá rostlina, hlízy však až po delší tepelné úpravě, jinak mohou působit dráždivě.
Na kvalitu půdy není loubenka pochybná náročná a vyhovuje ji teplejší klíma střední a jižní Evropy. Pokud se dostane do vlhké a na živiny bohaté půdy na výslunném stanovišti vyroste ale mnohem rychleji, je mohutněji a mívá více květů i plodů. Kvete poměrně dlouho, od června do září. Samičí květy jsou ve své domovině opylovány včelami rodu Ctenoplectra, které v Evropě nežijí. Evropské včely jejích nektar neláká a proto květy málo navštěvují.
Popis- Actinidia arguta je poměrně rychle rostoucí pravotočivá liána, která může v prvních letech narůstat až do 5m za rok. Rostlina je dvoudomá, původ má v Asii na dálném východě, Číně, Japonsku, Koreji, má slušnou odolnost vůči mrazu, a to až do -30°C bez jakéhokoliv poškození.
Výrazná je svými lesklými zelenými listy, většinou s červeným řapíkem. Listy jsou srdčité, na okraji jemně pilovité, rostou jakoby uspořádaně a vytváří tak perfektní zakrytí prostoru – například pergoly. Pergolu v létě ukázkově ochrání před deštěm. Na podzim před opadem se lístky barví do sytě žluté. Kvete v červnu, bílými cca 2cm květy, které nádherně voní a lákají spousty včel. Květy se objevují na dvouletém dřevě. Pokud nekvete z nějakého důvodu samec, dá se do koruny samice zavěsit kvetoucí samčí větvička od jiného pěstitele. Na částečné opylení to určitě stačí. Některé druhy jsou schopné zaplodit už druhým rokem od výsadby (ISSAI).
Plody arguty jsou velmi chutné, v plné zralosti sladké, aromatické, šťavnaté bobule, 4-5 cm velké, s hladkou jedlou slupkou. Jsou mnohem sladší než klasické velkoplodé kiwi, prodávané v obchodech. Obsahují malá semínka, která na skus nevadí, podobně jako u kiwi z obchodů. Barva dužiny plodů je většinou zelená nebo u některých druhů načervenalá až purpurová. Plody mají vysoký obsah vitamínu C, dají se zpracovávat jako klasické kiwi, na marmelády, koláče, zmrazit atd.,ale nejlepší jsou stejně čerstvě utržené. Lidé v poslední době aktinidiemi nahrazují révu, kterou bez potřebného ošetření decimují choroby a na podzim, před dozráváním, zase část úrody sklízí ptáci. Kiwi postřik nepotřebuje a našemu ptactvu, zdá se, prozatím nechutná. Je proto vhodné i pro šetrné pěstování.
Pěstování- Dá se pěstovat stejným způsobem jako vinná réva, to znamená, že se bez kvalitní bytelné opory neobejdeme. Váha vzrostlé olistěné rostliny obsypané trsy plodů bude opravdu značná. Stanoviště pro výsadbu v zahradě se bude lišit podle toho, v kterých klimatických oblastech ČR arguty pěstujeme. Ve své domovině roste většinou jako podrost v polostínu, kdy se pne do korun ostatních stromů. V teplejších oblastech ji můžeme pěstovat v polostínu – rostlinám vyhovují spíše teploty kolem 25°C než letní úpal a při horkých slunných letních dnech často dochází k popálení listů. Například umístění kiwi k jižní zdi nemusí být úplně vhodné z důvodu akumulace tepla v jarních měsících a uspíšení rašení. Při následných větších mrazech dojde ke spálení nových výhonů, pokud je ovšem teplo zdi neochrání. V době vegetace je nutné rostlinám zabezpečit dostatek vláhy a živin. Kiwi tvoří povrchový kořenový systém a při dlouhodobém proschnutí půdy jsou potom plody menší a nejsou tak šťavnaté. Nám se osvědčilo zamulčování třeba i posekanou trávou. Půdu má raději lehčí, humóznější, neutrální až kyselejší reakce, může se přidat i rašelina, nesnáší totiž půdy vápenité, kde trpí chlorózou.
Popis- Opadavý keř původem z USA. Listy jsou velmi aromatické s citrusovou vůní. K podzimu se listy barvý do jasně žluté. Kvete brzy na jaře, ještě než vyraší listy. Barva květů žlutá.
Spice Bush má široké použití jako domácí lék, zejména při léčení nachlazení, úplavice a střevních parazitů. Vyžaduje vědecké šetření. Kůra je aromatická, astringentní, diaforická, febrifuga, stimulující a tonická. Používá se při léčbě kašle a nachlazení. Kůra může být sklizena kdykoli během roku a používá se čerstvá nebo sušená. Plody jsou karmínové. Olej z ovoce byl používán při léčbě modřin a revmatismu. Čaj vyrobený z větví byl domácí lék na nachlazení, horečky, parazity a koliky. Parní lázeň větví se používá k vyvolání pocení, aby zmírnila bolesti a bolesti v těle. Mladé výhonky se sklízejí během jara a mohou být použity čerstvé nebo sušené. Kůra je diaphoretická a skvrnitá. Kdysi byla široce používána na léčbu tyfu a různých forem horečky.
Mladé listy, větvičky a ovoce obsahují aromatický silýslový olej a dělá se z nich velmi voňavý čaj. Větve je nejlépe sklízet v období květu, protože nektar výrazně zvyšuje chuť. Sušené a mleté plody se používájí jako náhražka " Nového koření " (sušené plody pimentovníku pravého). Ovoce je o velikosti oliv. Listy lze také použít jako náhražku koření. Nová kůra je příjemná k žvýkání, osvěží dech.
Listy obsahují malé množství kafru a mohou být použity jako odpuzující hmyz a dezinfekční prostředek. Olej s vůní levandule se získává z listů. Ovoce, po destilaci, přináší olej s vůní koření, připomínající kafr. Vůně a kůra se získávají olejem, který voní zimnicí.
Pěstování- Vyžaduje vlhkou výživnou půdu v plném slunci či polostínu. Lindery se mi teprve na podzim podařilo sehnat jako dvouleté keříčky, takže ještě nemám osobní zkušenost s pěstováním.
Omlouvám se za chybu, ale nejdou mi odstranit první tři fotky (tedy žádná fotka nejde smazat) Proto prosím o smazání příspěvku.
Popis- Akebia quinata neboli akébie pětičetná pochází z Číny, Japonska a Koreje. Roste jako dřevnatá popínavá liána, v teplejších oblastech je poloopadavá, v chladnějších opadavá. Dřevnatějící výhony mají ve své domovině roční přírustek až 15 m ročně, u nás je to pochopitelně méně. Lze ji tak použít na popnutí pergol, altánů, zdí apod. Zaujme svým jemným olistěním, vanilkově vonícími květy a výraznými plody, ty jsou jedlé a patří mezi delikatesu. V místech původního výskytu s mírným vlhčím podnebím roste na slunných a polostinných stanovištích, nejčastěji podél vodních toků, na lesních okrajích, na křovinatých horských svazích i v lesním podrostu
Druh odedávna hojně využívaný v tradiční čínské medicíně. Stonek, výhony, kořeny a plody slouží proti zánětům, plísňovým a bakteriálním onemocněním, k tlumení horečky, zvýšení pocení, jako analgetikum, při zánětu močových cest, ke zmenšení otoků, na podporu trávení a zklidnění žaludku, při menstruační obtížích a problémech s laktací i jako podpůrný prostředek při léčbě rakoviny.
Pěstování- Vyžaduje dobře odvodněné hlinité půdy. Preferuje polostín, ale daří na plném slunci a uspěje i na severní straně. Rychle roste a nehlídaná může být invazivní(časté hřížení). Je mrazuvzdorná do cca -20 ° C. Je nejlepší pěstovat rostliny v poloze chráněné před ranním sluncem. Rostliny jsou citlivé na ovoce, které případně vyžaduje určitou ochranu v období květu. Rostliny jsou cizosprašné, měly by být pěstovány dvě rostliny, geneticky odlišné.
Jedlé jsou plody a listy.
Popis- někdy zvaný též slunečnice topinambur, je víceletá bylina s podzemními krátkými výběžky, na jejichž koncích se vytvářejí oddenkové hlízy. Z botanického hlediska patří topinambury mezi příbuzné slunečnic. Způsobem pěstování i konzumace se však podobají spíše bramborám. Hlízy vyšlechtěných odrůd topinambur dorůstají délky 7,5 – 10 cm a šířky 3-5 cm. Tvarem a dužinou připomínají čerstvý zázvor. Vegetační doba topinambur je 6 – 7 měsíců. Hlízy nasazují od července, během srpna a září intenzivně rostou. V říjnu se dokončuje ukládání zásobních látek z natě do hlíz.
Topinambur má blahodárný vliv i na trávicí trakt: Koncentrace žádoucích bifidobakterií se při konzumaci hlíz topinamburu zvyšuje (z 20 na 71 %) a podíl nežádoucích bakterií se značně redukuje (bakteroidy ze 65 na 26 %, fusobakterie ze 12 na 3 % a klostridie ze 3 na 0,3 % (Madrigal et Sangronis, 2007.)
Topinambur je také polyvitaminovou plodinou s bohatým zastoupením vitaminů B – komplexu (především niacinu a biotinu), kyseliny askorbové (vitamin C) a provitaminu vitaminu A. Hlízy topinamburu jsou významným zdrojem minerálních látek, podílejících se na výměně látkové živého organismu, jako makroprvků – draslíku, hořčíku či vápníku, nebo mikroprvků – železa, zinku, mědi, manganu či bóru.
Topinambur rovněž aktivně akumuluje křemík z půdy, patří ke „křemíkofilním“ rostlinám. Tento biologicky snadno využitelný křemík je nezbytný pro zajištění pevnosti kostní tkáně, tvorbu kolagenu a vstřebávání dalších prvků.
Topinambur dokonce chrání před určitými typy rakoviny a upevňuje obranyschopnost organizmu, detoxikuje játra, podporuje vstřebávání minerálů, reguluje krevní tlak, chrání tlusté střevo před záněty, je prevencí revmatu, dny, artritidy a osteoporózy
Pěstování- Topinambury nevyžadují žádnou zvláštní péči a přitom rostou tak bujně, že by s jejich pěstováním neměl mít problém ani méně zkušený zahrádkář. Dokonce i škůdci a choroby se jim vyhýbají. Předností topinambur je malá náročnost a velký výnos. Z jednoho metru čtverečného můžeme získat 3 – 7 kg hlíz. Problém však je že skladované ve sklepě dlouho nevydží, kazí se a schnou. Zato v půdě vydrží do jara čerstvé a jejich kvalita a chuť se mrazem nijak nemění.
Musím ale zmínit jejich schopnost zaplevelit celý záhon, stačí abyste si při sklizni v zemi nevšimli pár hlíz, a další rok tam máte bujný porost. Proto se mi osvědčilo pěstovat jej za pevnou bariérou zapuštěnou v zemi, nebo od ostatních záhonů oddělený sečeným trávníkem, ten jeho šíření spolehlivě zastaví. Využívám jej kromě hlíz do kuchyně také jako krmivo pro králíky a jako pohledovou clonu u plotu. K jídlu je nejlepší je zapečený (se sýrem, lilkem, rajčaty atd.) nebo čerstvý do salátů.
Popis- rmenec sličný známý též jako rmen sličný, rmen římský, nebo pod nesprávným názvem heřmánek římský, je hvězdnicovitá rostlina s léčivými účinky. Hlavní obsahovou látkou květních úborů je světle modrá silice, svým složením podobná silici pravého heřmánku. Ta spolu s hořčinami dodává bylině charakteristické chuťové vlastnosti. Rmenec sličný (Chamaemelum nobile, syn. Anthemis nobilis), známý též jako rmen sličný, rmen římský, nebo pod nesprávným názvem heřmánek římský, je hvězdnicovitá rostlina s léčivými účinky. Hlavní obsahovou látkou květních úborů je světle modrá silice, svým složením podobná silici pravého heřmánku. Ta spolu s hořčinami dodává bylině charakteristické chuťové vlastnosti.
Původně byly užívány květy rmence sličného k léčení různých nemocí včetně žloutenky a nemocí jater, ale také proti migréně, jak se dočítáme ve středověkém herbáři R. Banckese. Čaj z něj je starobylým tonikem příjemně chutnajícím a podporujícím trávení. Dále se přidává do likérů. Celé natě se v Anglii používá k přípravě bylinného piva.
Pěstování- Heřmánek římský preferuje slunečné stanoviště a nevysychavou půdu. Rostlina kvete od června do září bílými květy. Používá se i jako voňavá náhrada trávy v trávnících protože vytváří hustý, do stran šířící se koberec a snáší sešlapávání. Při sečení se okolo line intenzivní příjemná vůně.
23-09-2016 v 11:26 AM
davam do sledovania
