psy85
Nový Člen
Registrován: Oct 2004
Příspěvků: 1
|
| Tohle byl opravdu brutální zážitek, takže nikdo nikdy nic podobného nezkoušejte… |
Příspěvek č. 1782 |
Jednou s kámošem, jako že něco spálíme, ale zjistili jsme, že nemáme co. Naštěstí tou dobou na podzim už rostly nějaké houby. Měli jsme jich nasbíráno docela dost. A tak jediný problém byl, kolik jich tak asi můžeme sníst. Moc jsme nad tím nepřemýšleli. Vzali jsme sklenici, rozdělili jí na půl a pomalu jedli… Po chvíli mě kámoš začal přesvědčovat, že musíme ven z baráku, jinak nám bude blbě. Já sem byl v pohodě a ani se mi nechtělo chodit, ale přemluvil mě. Najednou jsme se ocitli na ulici, jen tak jdeme. Byla to úžasný cesta, všude všechno živé, vždy, když kolem projelo auto nebo se něco stalo, vzbudilo to ve mně různé emoce. Prostě skvělé. Na chvíli zastavujeme u zastávky autobusu. Vedle stál keř a normálně svítil, jako by v něm byly zabudované světýlka (samozřejmě tam žádné nebyly). Ale z konců větviček vycházelo světlo. Měl sem obrovskou chuť to prozkoumat, ale kámoš chtěl jít zase dál. Tak jsme šly. Teď to teprve začínalo nabírat obrátky. Jdu po cestě a ty kamínky na ní začínají svítit. Zaplavuje mě obrovský pocit klidu. A ta alej kolem. Mám pocit, jako bych byl někdy ve středověku. Takový ten klid, pohoda, a příroda kolem mluví. Stromy mě jakoby objímají, soucítí se mnou, chrání mne. Připadám si v bezpečí. Chtěl bych tam zůstat, jenže někdo mě odsud táhne, je to kámoš. Je mi hrozně líto, že tam nemohu být déle. Alespoň se ho snažím přesvědčit, abychom tam zůstali déle – marně. Po cestě potkávám, kočku. Asi loví myš. Nějak mě k sobě přitáhla a já si ji prohlížím úplně zblízka. Ona si mě vůbec nevšímá, i když se jí dotknu. Dál tam loví tu svoji myš, nebo co to v tom spadlém listí chytá. Chtěl bych ji pořádně prozkoumat, proč na mě nereaguje, ale to už mě zas někdo odtahuje pryč. Nevím, co se dělo, najednou se ocitám u nějaké zdi. Matně vnímám, že to je zeď hřbitova, kousek vedle je kostel. Rozhlídnu se kolem, abych pořádně zjistil, kde to vlastně sem a všechno zmizelo. Octl sem se uprostřed prostoru. Prostě se kolem mě přelévala energie, jen tak se točila. Ta energie byla hmota, která najednou byla strašlivě řídká. A něco mi řeklo: „Když už jsi pochopil, nemůžeš déle být v této rovině existence“. Jako bych se probral ze sna, který žijeme na zemi. A bylo mi divné, proč sem si toho nevšiml dřív, když jdu spát nebo umřu. Vždyť bylo jasné, že my vlstně spíme, když žijeme. Bylo to tak rychle, že sem z toho ani nestihl chytit depku. Prostě sem začal usilovně přemýšlet, jak někoho potkat. A opět sem pochopil: „Oni za mnou nemohou“. A najednou sem uviděl, že takhle existuje princip ve vesmíru. Musí probíhat změna, aby se udržela existence. Musel sem spát (žít život), abych se mohl probudit, a uvědomit si to. No, co když už sem jinde, tak si to alespoň prohlédnu. Nejdřív sem se tedy začal dívat, jak ten prostor vlastně funguje. A vypadalo to takhle. Ani prostor nevěděl, jaký je a musel se o sobě dozvědět. Nejdříve se pohyboval jenom v rovině. Všechno se hýbalo pouze na jedné přímce. Pak se objevilo, že to může jít i napříč a byl tu druhý rozměr. A takhle se pořád objevovali další možnosti až pomalu všude bylo všechno najednou, a do všeho se najednou rozpínalo. A prostor začal zapomínat jaký vlastně je. Proto v sobě vytvořil cykly. Místa, kde je omezená část a uplatňuje se pouze část znalostí o sobě. Tyto části se samozřejmě přepínají a mění, aby i ony nezapomněli, že nejsou jen část… Tak sem přesunul svoji pozornost k „hmotě“ a říkal si, jak ta energie přišla na to, jak se uspořádat do hmoty. Nejdřív objevila jak se spojit do něčeho jako kulička. Nejdřív sama existovala v prostoru. Pak si všimla, že může být kulička. Objevila v sobě obrovskou sílu. Strašně dlouho existovala jako kulička, až jednoho dne se dvě kuličky potkali. Přilétli k sobě a obrovská síla, kterou doposud nikdy neviděli, je přimkla k sobě. Dlouho existovali jako dvě, až je to začalo nudit, chtěli víc. Rozvibrovali se a vybuchli. Prolomili se do dalšího objemu – prostoru. A postupně tak vymýšleli nové kombinace. Objevení každé nové trvalo polovinu doby, než existence v předchozím stupni vědomí. Spousty energie v sobě objevilo nové možnosti. Z mrtvého prostoru najednou začalo vycházet teplo. Přestaly být prudké výchylky energie, všechno se zjemňovalo, přišel obrovský stupeň vyspění, vesmír byl hřejivý, nesmírně přátelský. Hmota už přišla na to, jak komunikovat s ostatními svými částmi. Ve vesmíru byla obrovská harmonie, kterou nikdy nikdo předtím neviděl. Každá částečka věděla v každou chvíli všechno o těch ostatních. Vidím se v úžasně vyspělé společnosti. Sleduji na jednom z monitorů model vývoje poznání hmoty o sobě. Nejdřív jakoby kmitala jen na přímce, pak na kolmici, v prostoru… Přidávají se k tomu další barvy. Teď už je celý monitor plný barev, přelévá se po něm duha. Všechny části ve vesmíru jsou jakoby jeden celek. Ale najednou se něco stalo. Někde se stalo něco nečekaného. Jsem uprostřed toho všeho hřejivého, dokonalého. Probíhá tady kolem úžasně rychlý pohyb. Všechno se pohybuje obrovskou rychlostí, takřka je na více místech najednou. Můžu udělat, co chci, má neomezené možnosti. Zažívám hřejivý klid. Ale něco se děje. Ale je to až příliš dokonalé. Příliš nádherné. V té obrovské rychlosti se objevuje chlad. Jako by se to zahlcovalo. Ten chlad proniká i do mě. Teď už vidím, že se celý systém začíná hroutit. Něco mě uklidňuje, ty jsi přece věděl, že to takhle dopadne… Celý systém se hroutí, vrací se zase na začátek. Opět budeme muset začít všechno objevovat a zažívat od začátku. Sem dost zoufalí, ale pocit, že sem věděl, že se to tak stane, mě uklidňuje. Trochu se probírám. Rád bych odešel od té zdi, ale přirostl sem k zemi. Chci odejít, ale ruce mi vrostli do země. Cítím, jak mi země říká, že už mě nepustí. Vnitřně se bráním, postavil sem v sobě ochranu a uzavřel poslední teplo, co mi zbylo uprostřed hrudníku, ale cítím, jak do mě země přes ruce teče chlad a nechce mě pustit. Naštěstí přišli nějací lidé a utrhli mě. Ocitám se na lavičce. Nevidím ostře. Tak se soustředím alespoň na to málo, jenže kdykoliv se na něco zadívám, všechno kolem zmizí. Napadlo mě rychle měnit to na co se dívám, ale moc to nefunguje. Pořád vidím hrozně rozmazaně. A tak se soustředím, a najednou se všechno rozmazává úplně. Pořád víc a víc. Až všechno splynulo. Ale zároveň se objevil nějaký pocit. To neurčité se začalo pomalu rozdělovat nejdřív na dvě části, pak na víc, a víc, až jich bylo tolik, že na určitou dobu vytvořili naprosto precizní a ostrý obraz. Užival sem si ten obraz, ale najednou se začal zhoršovat, rozmazávat – snad stárnul. Byly jsme z toho obrazu zoufalí, čím víc jsme se nažili vidět ostře tím hůř jsme viděli. Nakonec jsme si nechtěli přiznat, že nikdo nevidíme nic ostře. Lhali jsme a chlubili se vidíš tohle a tohle, přitom to nikdo neviděl. A tak jsme žili jako by v zapomnění, naši rodiče nám nechtěli přiznat, že oni ostrý obraz nikdy neviděli, a my to taky nechtěli říct našim dětem. Jenže generace od generace viděla hůř a hůř. Byl stále větší problém něco dělat. Byla třeba větší síla k překonání, toho že člověk nevidí. Až nakonec se objevil někdo, kdo dokázal přiznat. Já nevidím. A začalo to opět od začátku. Všechno se slilo (což už stejně skoro bylo) začalo se dělit… A najednou sem viděl, že já se nacházím někde vysoko ve vývoji. Prostě vidím, že můžu všechno a nic se mi nemůže stát. Prostě sem si najedno jistý, že když stojím uprostřed silnice, tak mě žádné auto nepřejede. Ale najednou začínám tuhnout. Ve svojí dokonalosti, nepotřebuji žádnou námahu, abych něco udělal. Ale ztrácí se ze mě teplo. Najednou nemohu dělat nic. Přicházím o poslední zbytky tepla, které sem zavřel do hrudníku, doufám, že vyjde slunce a trochu mě zahřeje, ale ono pořád nevychází. Objevují se nějaké bytosti, masírují my nohy a tím je trošku zahřívají. Vím, že sem je poslal já. Prostě sem věděl, že toto přijde. A oni jsou tady, aby mi pomohli. Trochu se probírám, už se tady sešlo dost lidí. Očividně mají radost, že se na ně dívám. Posílají mě domů. Safra co to po mě chtějí? Kam domů mám jít. Zažil sem takový hukot, že vůbec nevím, že ještě nějaký můj domov existuje. Je to vůbec domov? Někdo mě veze autem, cítím neuvěřitelnou povrchnost. Prostě mám pocit, že si lidé na něco hrají, ve skutečnosti tím ale nejsou. Dostávám se domů. (rodiče si myslí, že sem opilý – naštěstí) Je to tady nesmírně umělý svět. Je zde teplo, ale umělé. Všechno se mi tu hnusí. Dál čekám na slunce. To nevychází. Někdo mi říká, že už nevyjde. A skutečně. Teď sem ve své posteli. Cítím v sobě už poslední zbyteček teplat. Už jenom zrníčko. Ale naštěstí v sobě má obrovskou sílu. Vidím, že ho nic nemůže úplně zchladit. Musím usnout. Ráno sem se probudil tak v pohodě, až mě to zaskočilo.
Jestli jste to dočetli až sem tak tady je největší poučení, z celého příběhu. V tu chvíli, když sem měl pocit, že se mi nic nemůže stát, sem opravdu vlezl na silnici před auto. Zastavilo jen díky tomu, že předvídavý starosta, nechává svítit lampy celou noc i na kraji vesnice… Kdybyste náhodou měli potřebu něco takového taky vyzkoušet, určitě si dejte pozor na auta a podobné životu nebezpečné věci. Vždycky sem si říkal, jak může někdo po houbách chtít skočit z okna, ale on to zas až takový problém není.
Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že v tom chybí taková ta hloubka. (ale co, asi nejsem spisovatel)
Naposledy upravil psy85 06-06-2006 v 15:02 PM
|
02-06-2006 v 15:47 PM
Strasne sme sa nudili s kamosom tak sme sa rozhodli ze pojdeme sa nahulit na nas kopec co tu v meste máme tak sme si vyslapali hore vytiahli flasu s vodou spravili sluk (klasicke vodne) a natiahli sme si každý po piatich liter a pol velkých dymových vodných. Sedime a hovorime si že pojdeme vyššie tak ideme vyššie a naraz sme vydeli žiaru čo nas ožiarila (To sme videli vsetci) Pozerali sme na tu žiaru a bolo to slnko čo na nás vydávalo taký čudný lúč svetla uplne som nechapal tak srali sme nato a ideme dalej.Ako tak ideme tak mame tam taku sochu ukrizovaneho ježiša a kamarat zajebal že či mu neni zima strasne sme sa začali ujebavat a za nami mniška no tak sme radsej isli rychlo dpc... Rozbehli sme sa do lesa a v lese vidíme po chodníku utekat 50 ročnú ženu , utekáme zanou a ona skočila do kríku ,strašné výbuchy smiechu skoro som zdochol , tak si hovorime že sereme nanu tak ideme dalej ideme asi pol hodinu po lesiku a chlapec asi 10 ročný vykrikoval že mamiiiii kde siiii potom sme chytili take zachvaty že sme si museli dať jedneho jointika ked sme ho dotahali kazdy sme hodili po dve tyčky a išli uplne vybuchaný domov 
.....ale ked zacala odpadat tak nam uz enbolo secko jedno ....zacali sme sa prechadzat....predsa len tym sa to da trochu prepruzit ked clovek chodi .....no nejako to nepomahalo v strede ulicky odpadla nastastie som ju stihol zachytit ....nevedeli sme najprv co...nechceli sme najrpv sanitku volat ....zrazu sa prebrala normalne so mnou hovorila ....tak sme presli zas kusok ale to vtedy nejako chytila nejaky sok ci co a skocila na zem a zacala buchat do..snehu...ono to bola taka skora jar takze este bolo snehu .....tak sme sa rozhodli ze zavolame sanitku aj ked sme boli nafajceny totalne a namotany strasne na to ako ona odpadla ...ako sme cakali na sanitku tak sme rozmyslali ze co povieme no kedze sme boli aj strasne namotany ale aj sme sa o nu trochu bali aj ked sme vedeli ze sa jej nemoze nic stat ze by to prepruzila keby ju ale vtedy mame kde dat aby sa vyspala ..no to sme nemali ....tak sme nakonec povedali ze fajcila travu ....ako ju zobrala sanitka tak nam veru nebolo secko jedno my sme mali obidvaja 18 a ona mala este 17 ......my sme zatial isli pomaly domov a medzicasom sme volali kamaratovi policajtovi ze co nam mozu keby sa ona preriekne ...ako bli to pekne dve hodinky ked mi prisla sms od nej ze je v nemocnici na infuziach a ze prisiel iba jeden policajt zo zapisnickom a pytal sa jej odkial mala travu a s kym bola ....nase mena sice povedala ine jej neostavalo len mna zo spoluziakom zachranila ze povedala ze trava bola jej a ze to chcela vyskusat prvy raz s nami ....ked mi prisla ta sms tak mi pekne odlahlo lebo uz som vedel potom ze by mohli byt nejake problemy len s jej fotrom ...nastastie jej foter iba povedal nech sa mu vyhybame na sto kilometrov a nejako sa na to cele zabudlo .....len ja som nato nezabudol ....fuuu....ako vtedy to bolo total huste ......
