Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
mě se včera stalo že sem se uplne brutalne zhulil z rakouskeho skunku a dotal se teplotu mel se nehorazny kopr a vubec se mi nechtelo hybat nohy sem skro nezvedl.......to uz nikdy nechci zazit
já jsem byl naposled tak zpukanej,že jsem nemohl dojít dom,a protože byla docela kosa,tak jsem si nalil do huby perlivou vodu,kterou jsme použili do vodárky a snažil jsem se tu vodu zahřát aspoň na 70°,abych z ní měl čaj
Po třech měsících strávených v Anglii jsem se vydal na pár týdnů si oddychnout do Čech. Čekala mě cesta na letiště přes celý Londýn způsobem vlak-metro-vlak. Po dvou hodinách jsem se sluchátky v uších dorazil za svitu jarního sluníčka na letiště Stansted, kde jsem byl jako jeden z prvních odbaven, tudíž mi zbyl jen baťoh a dvě hodiny času do odletu letadla. Už ve vlaku jsem si připravil pro tuto příležitost malýho nezmara na kterýho jsem se moc těšil, protože se v tomhle směru v Anglii dost omezuju a snažim se žít zdravěji než v Čechách. Prostě pešek po týdnu.
Vyšel jsem ven před letiště konzumovat za rytmu hip hopu od Dead Prez a opravdu hustě jsem si to dával, sluníčko, brejličky a špek. Pak jsem se vydal pořizovat fotky letadel a okolí, posílal MMS kámošům, jak jsem na letišti a že už se brzy uvidíme. No bylo mi krásně.
U letadla jsem měl být půl hodiny před odletem, tak jsem se 50 minut do odletu vydal hledat můj gate. Měl jsem sledovat tabuli, na který jsem se dozvěděl, že se mám dostavit ke gatu s číslem 32. Na palubním lístku jsem měl zakroužkovánu zónu A(zóny A-G), takže jsem měl hledat gate A 32. Přitom odbaven jsem byl v zóně B, ale to nebyl problém. Šel jsem do zóny A, kde jsem hledal vstup ke gatům, ale všude samý obchůdky a restaurace, až jsem se ocitl opět v zóně B a ha, cedule jak kráva hned pěkně viditelná ALL GATES 1-99. Tak jsem si říkal, jak pěkně jdu a šel jsem. Po projití rámem(a trochu víc stíhy ze zbytků trávy v baťohu), kde dost hustě kontrolovali(když se jim něco nezdálo, tak vysypali třeba ženskejm kabelky se všema věcma a probírali nejmenší kraviny..) jsem se najednou ocitl na zastávce letištního vláčku, který jezdil po obvodu budovy a čekal s dalšíma pěti lidma na odjezd. Následovali tři zastávky, při druhé jsem podle elektronický tabule zjistil, že další dvě zastávky můj gate neobsahují, tak jsem vyskočil i s třema pilotama a zhučenej k tomu už ve strachu jim řikám kam potřebuju a že tohle je špatná cesta. Oni „Skoč rychle zpátky do vlaku, jedeš dobře“, tak jsem skočil, ale moc se mi nezdálo. No na konečný jsem vystoupil, přijdu do veliký haly v patře, kde jsou jen prázdný stolky se závorama a schodama do podzemí ke gatům. Všude ticho... Zbývalo 25 minut do odletu letadla a já viděl celkem tak pět lidí, kteří pospávali a mě začalo fakt bejt těsno. Chytnul jsem jednu ženskou v uniformě, co právě odcházela domů a prosím ji o pomoc. Posílá mě k prázdným schodům na druhej konec haly. Po pár krocích se otočím zpět, vždyť tam nikdo není! Znovu ji ukazuju palubní lístek a zdůrazňuju, že moje letadlo odlítá za 17(!)minut. Ženská se nasere a se slovy jako „už mám být dávno doma“ volá někam telefonem, položí ho, řekne že si mě vyzvedne Security officer, sebere kabelku a jde domů. Čumim jak vejr, ptám se kde mám čekat a ona už z dáli křičí „don´t move“ a mizí v podzemí. Tak a co teď… Koukám z okna a spatřím moje letadlo, jak stojí kilometr ode mě, napříč celým letištěm. No to mě poser. Do odletu 12 minut, nikde nikdo, moje taška odletí do Prahy, já už nemám peníze abych se dostal zpátky vlakem, protože v Anglii mě stojí doprava na letiště jako letenka do Prahy a začátek života v Anglii je sakra drahej, takže mám dvacet liber v peněžence, no nechutný pocity. Tak poblejt se. Stepuju na koberci, zpocenej napadrť a hypnotizuju schody, od kterých má přijít spása světa. Sedm(7) minut do odletu. To už vím, že mě zachrání jen extra rychlý transport k letadlu. Chytám další ženskou, v tu chvíli se vynoří maník ze schodů, běžím k němu. Prosím ho o pomoc, jdeme k jednomu ze stolků a začne někam volat. Nikdo nezvedá. K druhýmu uchu přiloží vysílačku, telefon mu padá na stůl, maník znervózní, já už ani víc nemůžu. Jdeme chodbama pro personál, odemykáme padesátý dveře, chci slyšet naději, tak se ptám „ What do you think, will I be in time?“, maník nasraně odvětí „I am not sure“, takže se mu podaří mě neuklidnit, ale to se už ocitáme na letišti. To půjdeme pěšky(?), asi jo, s kombinézou asi může..- blesklo mi hlavou. Jdeme k autu typu SUV, hustá kára. Posuvné dveře se otevřou a já sedám dozadu. Maník něco říká, já ve spěchu nevnímám, beru za dveře a mocně jimi trhám dopředu. Maník řve přes rameno „don´t touch the door!“ Moc se omlouvám, dveře se automaticky zavřou a maník mi nadává. „If you don´t understand, so listen!“ Desátá omluva. Páč jsem ulítlej na auta, prohlížím si interiér, budíky a ostatní, zjišťuju, že to je kosmický auto, který neumím nikam zařadit. Nadčasový. Jedeme k letadlu, děkuju, vysedám, musím projít budovou, tak mě maník říká číslo schodů, kterými se mám vydat, kde je najdu a odemyká dveře. V tý nervozitě( a stále zhulenosti) si pletu anglický čísla 14 se 30, maník pětkrát opakuje až číslo pro jistotu maluju na dveře, sprintuju chodbama, schodama, halou, na stranu kam mě maník poslal, pro jistotu se otáčím a vidím 14 přesně na druhý straně haly, otočka, sprint, konečně správný schody (maník mě myslím schválně posílal totiž na jinou stranu, asi za ty dveře) a jsem u letadla. Letušky u letadla čekají jen na mě, „You are very very late, sir.“ přísně kárají, ale to už mi padá tunovej šutrák ze srdce a na mé tváři se objevuje lehký úsměv, který dlouho nemizí... Kontrolujou lístek, zavíraj dveře a letadlo se se zpožděním rozjíždí.
Uf, tak to jsem měl zas jednou z prdele kliku
No já sem pro změnu šel na nádraží a cestou jsme si nabyli BONG. Zhulení jak bačové sme tam přišli.Já měl psa a byli tam fízlové...Myslel jsem si že máme průser jak mraky a že to od nás bude táhnout jak z bůhvízčeho a on my jen řekl:,,Čí je ten pes?"A já na to že nevím,atak...A druhej řekl že de pro uspávačku a pojedem na stanici. Ten druhej odešel a já sem mu řekl,že je asi sousedů. On ale že máme smůlu a.....Tak sme začali zdrhat a on nás honil,že si to s námi vyřídí atd...Uvědomil sem si později,že nás nehoní kvůli hulení,ale kvůli psovi,který byl bez koše a vodítka...Já ale běžel s kámošema jak o závod a byl jsem tak na sračku,že když sem běžel,tak sem předbíhal jak kola,vlaky, tak i auta!!!Normálně sem pomalej jak lemra,ale tenkrát...
sunset: jo, křižovky sou sviňě, tahle sme s kámošem byli na horách, neměli co dělat, tak sme smotli brčko ne... pak sme sedli do nějak společenský místnosti čico, a řikáme, nic moc vzorek tyvoe... a za pětminut přede mnou ležela nějaká křížovka, fakt nevim kde se tam vzala a já s kámošem tam píšem absolutni kraviny ne... tajenka taky moc smysl nedává ne, ale nasmály sme se jak prasata... mám ju dodnes doma
kdyby nebylo pána našeho nebylo by nikdy nikdajz nikoho=NIKEC
no já si vzpomínám jak sem hulil možná tak potřetí v životě.....to sme šli s přátely do lesa, jelikož tak se hulí hodně fajně....tak tě to vtáhne k té přírodě....no a jak sme se vraceli z lesa tak u cesty stálo BÉeMWéčko, které bylo odstavené a jak sem se na nho díval tak ten blatník se mi zdál jako huba,světla jako očka a takové ty dvě malé mřížky na čumáku jak to bmw majou byl jako nos.....a já sem se díval a přišel kámoš a začal s tou mřížkou hýbat nahoru a dolů...........hehehe prostě zní to jako píčovina ale najděte BMW, náné starší s tema mžížkama a zafixujte blatník jako hubu, světla jako oči a ty díry jako nos, čumte na to jako na naké zvíře a pak at nekdo příde a at hýbne s tou mřížkou párkrát nahoru a dolů------nepochopíte co to s máma udělá.....kdyžtak napište jak to dopadlo vy vypálencí!!!!
tak tahle patecni noc byla dobraaa porad sme jezdili nekde autem, do tesca koupit zasoby, na parkovisti sem si trochu zadriftoval a jeli sme do mesta... vsichni byli totalne nasracky zhuleni a ozrali a ja sem nepil jako ridic takze sem se hrozne bavil tim co delaji asi hodinu sem vozil nejake lidi dom a dostal sem spoustu penez, treba kamos mi dal kilo za to ze sem mu vytahl botu z krovi pak prislo to hlavni psycho - chteli sme jet na rozhlednu na kopec nad mestem (UH), ale dojeli sme na kopec po ceste se kterou by mel i jeep problemy kdybych rozflagal brachovi tlumice tak by byl pruser.. pak tam byl uz jenom travnaty kopec ktery nesel vyjet - slo se kilak pesky po tme a porad kolem neco behalo. Nakonec ale rozhledna nikde, jeom nejaky kostel.... pritom na tu rozhlednu byla asfaltova cesta - kamos rikal "ja myslel ze chcete na Rochuz a ne na rozhledu." No tam sme dorazili sacek bluebery a ztratili sme se.... ale nakonec sme nasli karu a jeli sme na zradlo a ted vythuhnu na compu jeste tak hodinu.pohodovy vecer...
ale mam takovy problem, ze kdyz hulim tak se mi moc nechce mezi do hospy, do spolecnosti kde je moc lidi a radsi podnikam takove ruzne tripy... mel bych asi zacit ciste jen chlastat
ale nejbrutalnejsi byla ta schyza v te tme vubec sem nevidel kam slapu a porad sem mel nejake vidiny
Nejlepší zážitek jsem měl se svým PRVNÍM ŠPEKEM.
Kámoši mě spálili (sebe taky), a jelikož jsme byli v parku a tam stromy, tak sme si chtěli hrát na opice, vylezlissme na 1. strom a lezli po něm, nakonec kámo1 ulomil spodní větev(cca1,5m) dodělali sme ji a zabodli do kanálu, který byl nedaleko. A tak sme začli běhat kolem větve (kanálu) a šíleně u toho řvali Huhuhaha.
Byl to šílenej mazec.
Dělám co mě baví, vytvářím hry.
Seed your weed (Itch.io)
Wolf Souls (Steam)
+ pár deskovek
CUSEC JA SEM MĚL NEDAVNO SKVĚLY ZASEK Slunko fajně svitilo a ja sem si začal hrat s rukama a dělat stiny na stul! uplně sem do toho kutil a napadaly mě šilene tvary zviřata atd a naras mi s toho vznikla totalní žaba fakt total ty stiny je to dobra farka! kamoš se mi s toho 5 min v kude řezal řikal že sem uplně blazen že už tu 15min sedim a dělam QAQ QAQ QAQ
Takovych podobnych zažitku a skvělych stavu je hafec ale těško se to vše pamatuje! nejlepe bych chtěl mit tak svuj život natočeny na videu a stoho bych sestřihal marasnicky film hezky se vzpomina no
Když jsme v zimně vtěch největších mrazech udali malou akci kde jsme hulili a chlastali tak kámoš v pul jedny ráno,že mu je docela špatně,že de jenom na vzduch před dveře v tryčku a v šortkách!!!!Za 10min se jdu podivat a on tam stoji a blije na dveře u sousedu,tak na něj křičim at jde sem a sedne si na lavičku.Dojdu pro belik a koště aby to sousedy tak nerozlobilo že to uklidim a von nikde šel 1km v šortkách a tričku,když bylo -20.A u mně si nechal bundu,kalhoty,telefon,batoh.A druhej den mi volal,že po cestě,když šel odemně ztratil bundu,kalhoty,telefon a batoh
mi sme jednou byli za školou, v takovym hustym velkym rozpadlym baraku, kde hned vedle byla autoopravna, takže sem měli docela strach,
tak sme to zhulili, a to vám byli haluže fakt nehorázný, furt sem slyšel jak k nám někdo jde a samozřejmě i vidiny, ale fakt brutální, potom ještě kámoš, kterej je docela hráblej šel na půdu toho baráku a tak to bylo ztruchlivělí a on jak byl na sračky tak přesto chodil, a já sem ho volal s kámošema ať se vrátí že si ublíží, ale on ne a ne poslechnout, prej že se vrátí až tam pujdem i mi, no tak já posranej sem šel za nim, sice to pode mnou hodněkrát křuplo, ale co, a takhle sme tam dělali ještě spoustu hovadin, než na nás zavolal chlápek co mu ta barabizna patřila že prej at mu nelezem do baraku, a prej na nás zavolal fízli, no tak mi všichni sme z toho baráku vyběhli jak namydlený, a zbytek dne sme leželi na louce a koukali do nebe
Jinak fakt brutální
Já jsem měl nejbrutálnější zážitek po hulení na death-grindovým koncertu. Hrála zrovna jedna deathmetalová kapela (Martirium Christi) když jsem dostal chuť na prda. Tak jsem si odskočil, vrátil jsem se a to co následovalo bylo fakt maso. Hulení mě značně vylepšuje slyšení muziky a já měl pocit že přes tuhle muziku k lidem promlouvá satan. Normálně jsem slyšel prazvláštní satanské chorály. To byla první fáze. V druhé fázi jsem měl pocit, že posloucháním této hudby si posluchači způsobují bolest a dostávají se tak do jiného stavu vnímání (blíž k peklu).
Fakt masakr
"Hraju, teda jsem. Hulim a jde mi to líp."
"Kdo nežije bláznivě není tak moudrý jak si myslí."
"Musíme činit tělu dobře,aby duše měla chuť v něm zůstat."
14-04-2006 v 11:46 AM
, protože se v tomhle směru v Anglii dost omezuju a snažim se žít zdravěji než v Čechách. Prostě pešek po týdnu. 
. Pak jsem se vydal pořizovat fotky letadel a okolí, posílal MMS kámošům, jak jsem na letišti a že už se brzy uvidíme. No bylo mi krásně.
, až jsem se ocitl opět v zóně B a ha, cedule jak kráva hned pěkně viditelná ALL GATES 1-99. Tak jsem si říkal, jak pěkně jdu a šel jsem. Po projití rámem(a trochu víc stíhy ze zbytků trávy v baťohu), kde dost hustě kontrolovali(když se jim něco nezdálo, tak vysypali třeba ženskejm kabelky se všema věcma a probírali nejmenší kraviny..) jsem se najednou ocitl na zastávce letištního vláčku, který jezdil po obvodu budovy a čekal s dalšíma pěti lidma na odjezd. Následovali tři zastávky, při druhé jsem podle elektronický tabule zjistil, že další dvě zastávky můj gate neobsahují, tak jsem vyskočil i s třema pilotama a zhučenej k tomu už ve strachu jim řikám kam potřebuju a že tohle je špatná cesta. Oni „Skoč rychle zpátky do vlaku, jedeš dobře“, tak jsem skočil, ale moc se mi nezdálo. No na konečný jsem vystoupil, přijdu do veliký haly v patře, kde jsou jen prázdný stolky se závorama a schodama do podzemí ke gatům. Všude ticho... Zbývalo 25 minut do odletu letadla a já viděl celkem tak pět lidí, kteří pospávali a mě začalo fakt bejt těsno
. Chytnul jsem jednu ženskou v uniformě, co právě odcházela domů a prosím ji o pomoc. Posílá mě k prázdným schodům na druhej konec haly. Po pár krocích se otočím zpět, vždyť tam nikdo není! Znovu ji ukazuju palubní lístek a zdůrazňuju, že moje letadlo odlítá za 17(!)minut. Ženská se nasere a se slovy jako „už mám být dávno doma“
volá někam telefonem, položí ho, řekne že si mě vyzvedne Security officer, sebere kabelku a jde domů. Čumim jak vejr, ptám se kde mám čekat a ona už z dáli křičí „don´t move“ a mizí v podzemí. Tak a co teď… Koukám z okna a spatřím moje letadlo, jak stojí kilometr ode mě, napříč celým letištěm. No to mě poser. Do odletu 12 minut, nikde nikdo, moje taška odletí do Prahy, já už nemám peníze abych se dostal zpátky vlakem, protože v Anglii mě stojí doprava na letiště jako letenka do Prahy a začátek života v Anglii je sakra drahej, takže mám dvacet liber v peněžence, no nechutný pocity. Tak poblejt se. Stepuju na koberci, zpocenej napadrť a hypnotizuju schody, od kterých má přijít spása světa. Sedm(7) minut do odletu. To už vím, že mě zachrání jen extra rychlý transport k letadlu. Chytám další ženskou, v tu chvíli se vynoří maník ze schodů, běžím k němu. Prosím ho o pomoc, jdeme k jednomu ze stolků a začne někam volat. Nikdo nezvedá. K druhýmu uchu přiloží vysílačku, telefon mu padá na stůl, maník znervózní
, já už ani víc nemůžu. Jdeme chodbama pro personál, odemykáme padesátý dveře, chci slyšet naději, tak se ptám „ What do you think, will I be in time?“, maník nasraně odvětí „I am not sure“
Moc se omlouvám, dveře se automaticky zavřou a maník mi nadává. „If you don´t understand, so listen!“ Desátá omluva. Páč jsem ulítlej na auta, prohlížím si interiér, budíky a ostatní, zjišťuju, že to je kosmický auto, který neumím nikam zařadit. Nadčasový. Jedeme k letadlu, děkuju, vysedám, musím projít budovou, tak mě maník říká číslo schodů, kterými se mám vydat, kde je najdu a odemyká dveře. V tý nervozitě( a stále zhulenosti) si pletu anglický čísla 14 se 30, maník pětkrát opakuje až číslo pro jistotu maluju na dveře, sprintuju chodbama, schodama, halou, na stranu kam mě maník poslal, pro jistotu se otáčím a vidím 14 přesně na druhý straně haly, otočka, sprint, konečně správný schody (maník mě myslím schválně posílal totiž na jinou stranu, asi za ty dveře) a jsem u letadla. Letušky u letadla čekají jen na mě, „You are very very late, sir.“
přísně kárají, ale to už mi padá tunovej šutrák ze srdce a na mé tváři se objevuje lehký úsměv, který dlouho nemizí... Kontrolujou lístek, zavíraj dveře a letadlo se se zpožděním rozjíždí. 
