| breeder |
Neohlášených technoparty se účastní tisíce lidí
Zpravodajství ČTK | 24.7.2003 | 10:00 | rubrika: Kultura a zábava - Praha, Středočes. kraj, ČR | autor: MAS
PRAHA 24. července (ČTK) - Fenoménem posledních let se stávají velké letní festivaly vyznavačů techno hudby. Takzvané technoparty se často konají bez předchozího ohlášení příslušným úřadům a nezřídka se jich účastní tisíce mladých lidí. V souvislosti s těmito akcemi se objevují stížnosti, nejčastěji na hluk a znečištění. V několika případech proti technoparty zasahovali policisté i zástupci místních samospráv.
Od pátku se má v obci Osoblaha na Bruntálsku konat technoparty CzechTek. Jde o ilegální technoparty, jejíž pořadatelé do poslední chvíle tají místo konání. Účastníci se ho dozvědí většinou až v den akce. V posledních letech se pravidelně koná o posledním červencovém víkendu. V roce 2001 byla v bývalém vojenském prostoru Ralsko na Českolipsku a účastnilo se jí na 12.000 lidí. Zhruba stejný počet účastníků se sjel i na loňský ročník, který se šest dní konal v Andělce u Višňové na Liberecku. Organizátoři původně oznámili, že příznivci techna se letos opět sjedou do Andělky. Změnu lokality oznámili prostřednictvím internetu s tím, že snad alespoň "zmátli policii".
Přehled velkých technoparty na území ČR od roku 1999:
30. července až 5 srpna 1999 - Nepovolená Technivalparty se pod heslem Underground bez hranic konala na bývalém vojenském letišti Hradčany na Českolipsku. Akce se zúčastnilo na 2000 lidí z celé Evropy. Místní radnici vadilo, že pořadatelé nezajistili základní bezpečnostní, hygienické a zdravotní podmínky. Policie proti akci nezasáhla a údajně ji měla pod kontrolou. Záchranná služba ale musela odvézt mladíka s pobodaným břichem.
2. až 4. června 2000 - Po dohodě s Městským úřadem v Benátkách nad Jizerou na Mladoboleslavsku nezasáhla policie proti nepovolenému shromáždění asi dvou tisíc mladých lidí, kteří se sešli na technoparty na veřejném prostranství za městem. Podle policie byla akce celkem klidná bez narušení veřejného pořádku, a proto ani neměla důvod zasáhnout.
28. července až 2. srpna 2000 - Téměř pětidenní neohlášené technoparty Czechtek 00 se v Lipnici na Českobudějovicku zúčastnilo 5000 mladých lidí z řady evropských zemí. Zanechali po sobě zdevastovaný a odpadky pokrytý pozemek o rozloze 30 hektarů. Uklizen byl zásluhou obce Jílovice a českobudějovického okresního úřadu a společnost Konstanta Trhové Sviny pozemek asanovala, jak nařídil okresní hygienik. Dva organizátoři akce byli později obviněni z poškozování cizí věci a ohrožení životního prostředí.
26. až 27. srpna 2000 - Technoparty, na kterou se k Máchovu jezeru do Starých Splavů na Českolipsku sjelo 6000 mladých lidí, museli ukončit policisté. Podle policie měla akce skončit v 08:00, ale hudba hrála i po deváté hodině a na pláži bylo asi 300 lidí, kteří se nechtěli rozejít. Účastníci akce byli spokojeni, rekreanti a obyvatelé Starých Splavů a Doks si však stěžovali na hlučnost. Policie zaznamenala několik trestných činů.
7. až 8. května 2001 - Bez incidentů skončilo noční setkání vyznavačů taneční a techno hudby v Kněževsi u Prahy. Podle policie se v hale Logistic Parku sešlo 13.000 až 15.000 lidí, podle pořadatelů jich bylo zhruba 8000.
7. až 8. července 2001 - Na třetí ročník festivalu elektronické hudby Mácháč 2001 se k Máchovu jezeru sjelo na 4500 lidí. Kvůli četným stížnostem na hluk, které provázely předchozí ročník akce (na pláži ve Starých Splavech), organizátoři zvolili hotel U Jezera v Doksech. Festival se podle policie obešel bez stížností a vážnějších incidentů.
27. až 30. července 2001 - Nepovolené technoparty u lesa nedaleko silnice z Mimoně na Doksy se zúčastnilo asi 12.000 lidí. Většina z nich uposlechla nedělní výzvy starosty nedalekého Ralska a místo opustila. Zbývající vyzvala k odchodu v pondělí ráno policie. Poslední stovka účastníků uklidila v pondělí haldy odpadků. Účastníci party se podle policie nejčastěji dopouštěli přestupků proti lesnímu zákonu, zákonu o ochraně životního prostředí, překračovali i zákon o silničním provozu.
27. až 28. července 2002 - Policie zadržela na technoparty na brněnském výstavišti 13 mladých lidí. U všech kriminalisté nalezli omamné látky - marihuanu, extázi a hašiš. Akce, jíž se účastnily asi 4000 mladých lidí, byla povolená, bez výtržností.
26. až 31. července 2002 - Nepovolená technoparty CzechTek v Andělce u Višňové na Liberecku trvala šest dní. Po 12.000 účastníků zůstaly na soukromých pozemcích hromady pytlů s odpadky. Akce byla podle policie poměrně klidná. Policisté během ní zkontrolovali přes 1000 vozidel a řešili na 360 přestupků. Na pokutách vybrali více než 150.000 korun.
Martin Staněk sat kš
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čech dostal v Rusku za hašiš 19 měsíců
Právo | 25.7.2003 | rubrika: Ze zahraničí | strana: 8 | autor: (ČTK, hor, vac)
MOSKVA - Za pašování necelého gramu hašiše dostal Čech Pavel Pavlíček (36) u moskevského soudu trest 19 měsícům odnětí svobody a byla mu nařízena protidrogová léčba. České velvyslanectví nyní chce požádat ruské úřady, aby Pavlíčkovi udělily milost. Český konzul v Moskvě Jan Jedlička, který se jednání soudu, jež se konalo 14. července, osobně zúčastnil, označil jeho průběh za normální. Výše trestu je podle něj dána tím, že Rusko má ve věci drog mnohem přísnější postup než například Česká republika. Trestní sazba je od tří do sedmi let za pašování velkého množství. "To velké množství je v Rusku více než jedna desetina gramu," uvedl Jedlička telefonicky pro Právo.
Možnost milosti posuzují komise
Pavlíček byl zadržen 25. dubna na letišti v Moskvě, kam přiletěl z indické metropole Dillí, a chtěl pokračovat po několika hodinách do Prahy. Při celní kontrole však bylo v jeho zavazadle nalezeno 0,95 gramu hašiše. Jeden z jeho přátel řekl ČT, že Pavlíček drogu dostal v Indii od svatého muže, schoval si ji na památku a před odletem si na ni nevzpomněl. Když vyplňoval v Moskvě celní prohlášení, uvedl, že drogu nemá, a pak si uvědomil, že ji dal do batohu, řekl Pavlíčkův známý. Po zadržení se Pavlíčkovi snažil pomoci český konzulát, jeho dosavadní bezúhonnost dosvědčila řada jednotlivců a institucí. Soud však Pavlíčka odsoudil k nepodmíněnému trestu, i když v dolní části trestní sazby. Jedlička řekl, že odsouzený dal před odvoláním přednost žádosti o milost. Tu v Rusku posuzují zvláštní komise, jež se obracejí na prokuraturu a na soud a potom zpracovávají doporučení pro prezidentský aparát. Podobnou žádost zatím žádný český občan nepodával, ale podle Jedličky ruská prezidentská kancelář s milostmi "spíše šetří". Od poloviny 90. let jde již o třetí případ, kdy byl odsouzen Čech v Rusku za pašování drog. Loni počátkem května byl na moskevském letišti Šeremeťjevo-2 zadržen dvaatřicetiletý A. T., u něho bylo nalezeno 961,5 gramu hašiše. Byl jako Pavlíček na cestě z Dillí přes Moskvu do Prahy. Již v roce 1995 byl v Rusku zatčen kvůli pašování drog dvacetiletý Tomáš Martínek z Bruntálu. Drogy se rovněž pokusil převézt přes letiště Šeremeťjevo-2. Při cestě z Nepálu do Švýcarska u něj bylo nalezeno 4680 gramů hašiše připevněného na těle. V listopadu téhož roku byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody. V Rusku si odseděl tři měsíce ve vyšetřovací vazbě a 14 měsíců ve vězení. V lednu 1997 byl předán k výkonu trestu do ČR na základě smlouvy o právní pomoci mezi ČR a Ruskem.
V cizině v celách přes tisíc Čechů
Podle ministerstva zahraničí bylo ke konci loňského roku v zahraničních věznicích za kriminální delikty včetně pašování drog kolem tisíce českých občanů, téměř polovina z nich na území SRN. Celkový počet českých občanů vězněných v cizině však podle Dany Pavlouskové z tiskového odboru ministerstva nelze přesně určit a bude mnohem vyšší. "Většina států totiž postupuje podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích a informuje naše diplomatické mise i konzulární úřady o případech, kdy je občan ČR zatčen, uvězněn, dán do vazby, nebo jiným způsobem zadržen, pouze na jeho výslovné přání," řekla včera Právu Pavlousková. Úplnou statistiku, kolik českých občanů si odpykává trest v zahraničí, nemá ze stejných důvodů ani ministerstvo spravedlnosti. Právu to včera potvrdila Olga Tkačuková z oddělení mezinárodních smluv tohoto úřadu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zelený list se narodil na Malé Skále
Boleslavský deník | 24.7.2003 | rubrika: MLADOBOLESLAVSKO | strana: 16 | autor: SOŇA FRAŇKOVÁ
Letos je to už dvacet let, co původem mladoboleslavská kapela Švihadlo začínala ve třech lidech v garáži na Slavoji. Dnes už je osmičlenná kapela známá od Aše až po Ostravu.
SOŇA FRAŇKOVÁ
Mladá Boleslav Většina muzikantů se za celou dobu existence Švihadla vyměnila, ale hlavou a duší kapely stále zůstává Mladoboleslavák Petr Šturma. S ním jsme si povídali. Jak to je nyní se Švihadlem? Je to kapela pražská nabo mladoboleslavská? Původně jsme byli všichni z Mladé Boleslavi, ale teď už jsem odsud jen já a Marie Šturmová. Zasáhly do toho různé záležitosti. U ženských členů kapely třeba mateřská, u kluků zas vojna a někteří nestačili vývoji. V Praze je pak přece jen větší výběr muzikantů než v Mladé Boleslavi. Zkušebnu tím pádem máme také v Praze, což znamená zase třikrát týdně dojíždět. Ale vzhledem k tomu, že ve většině případů vymýšlím hudbu i texty já, je jádro Švihadla stále v Mladé Boleslavi. Asi jako jediná reggae kapela v Čechách máte mezi sebou opravdového Jamajčana. Jak se ocitnul v kapele? Vincenta Richardse jsme poprvé potkali na prvním letním open air festivalu v Řevnicích. To bylo v roce 1989. Bobo - tak se mu říká, přišel do Čech studovat, pak začal pořádat reggae diskotéky a nakonec začal hrát s námi. Jaké byly začátky kapely?
Krušné. Kluci šli na vojnu, takže jsme třeba rok nehráli. Pořádně jsme začali až v sezóně 1987 - 1988. Třeba CD jsme začali vydávat až v poslední době, do roku 1993 to byly jen demokazety. Reggae, to je hudba, která proti něčemu protestuje. Snažíte se to ve svých písních zohledňovat? Reggae by určitě mělo odrážet problémy lidí. My vyloženě neprotestujeme, i když nějaké kritiky tam máme. Co vidíme, o tom mluvíme. Třeba píseň Bez peří, ta je o tom, že se lidi pořád víc omezují a jsou pak jako ti ptáci - bez peří. A pak nemohou lítat, nejsou svobodní. S reggae jsou vždycky nepřímo spojovány drogy. U vás je to asi hlavně díky vaší písni Zelený list. Je to těžké. Na Jamajce, odkud pochází reggae, kouří marihuanu všichni naprosto běžně a pak o tom zpívají. Ale nevím, proč bychom my měli držet stejnou tradici. Hudba může existovat i bez kouření. Já sám marihuanu nekouřím, natož abych ji pěstoval. Ale samozřejmě nemůžeme ovlivnit lidi, kteří si při naší muzice zapálí. Jak váš hit, Zelený list, vůbec vznikl?
Měli jsme soustředění v jednom malém penzionku na Malé Skále a dělali jsme nové písničky. Jen tak jsme si hráli. Já většinou vymýšlím melodii a pak slova. A jak jsem to zpíval, tak nás napadlo dosadit měsíce. Během hodiny jsme pak měli kompletně hudbu i text. Hodně lidí si myslí, že je to zaručený návod na pěstování oné rostliny. Tak, jak je to v textu, je to v podstatě špatně. Já sám se o to nijak zvlášť nezajímám, ale mluvil jsem o tom náhodou s jedním znalcem a ten rozhodně popřel, že by pěstování této rostliny probíhalo po měsících přesně a doslova tak, jak je to v písničce. Dnes jsou dost často drogy spojovány s festivaly. Jak problémy s drogami na koncertech nebo festivalech vnímáte? Ve všech klubech a festivalech bojují se špatnou pověstí. Podle mě ale lidi, co v tomhle jedou, nepůjdou na koncert za dvě stě korun. Ti jsou někde úplně jinde, kde se neplatí vstupné. Většinou jediní, kdo to někde na festivalu nezvládnou, jsou starší máničky. A je to spíše díky alkoholu. Během posledních let je vás více vidět. Hráli jste v pořadu Jiřího Korna, spolupracovali s Jitkou Zelenkovou a především byli hosty pořadu Noc s Andělem na ČT2. Jak jste se tam dostali? Dá se říci, že díky Číně, kde jsme v roce 2000 byli na turné. Díl, do kterého si nás Pavel Anděl pozval, byl totiž zaměřený právě na tuto zemi a my jsme měli za sebou dvouměsíční koncertní šňůru právě po ní. Reggae a Čína. To mi nejde moc dohromady.
My jsme byli také překvapeni. Když přišla pozvánka, ať tam jedeme hrát, tak jsme si mysleli, že jde o vtip, ale nakonec jsme jeli. Kdo v Číně si vzpomněl na reggae kapelu z Čech? Poslouchají tam vůbec tuhle muziku? Jedna naše fanynka studovala v Pekingu čínštinu a a navrhla náš koncert jednomu Američanovi, který tam vlastnil několik klubů. On se chtěl trochu zviditelnit, a tak pozval nás. Jinak to místy bylo dost bizardní. Hráli jsme třeba v rámci takové estrády. Vystupoval v ní místní komik, tanečnice, pak my, pak tanečnice s námi... Objevili jsme se také v místních novinách a v televizním zpravodajství, ale jinak na koncerty moc lidi nechodili. Je to asi tím, že mají jiné starosti, než dávat peníze za kulturu. Spousta z nich nemá ani rádio. Jak vás napadlo nazvat kapelu Švihadlo?
V podstatě pro to nemám vysvětlení. Švihadlo vymyslel bubeník, který s námi už dlouho nehraje. Název žádný důvod nemá. Ani se nám to moc nelíbí, ale už to nechceme měnit, protože to je zavedené. Dvacet let už v historii kapely něco znamená. Jak budete oslavovat? Chtěli bychom udělat velký koncert, ale ještě jsme se nerozhoupali.
Nejbližší vystoupení skupiny Švihadlo
25.7. Dobříš 26.7. Malá Skála
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zpráva o stavu světa
Pátek Lidových novin | 25.7.2003 | rubrika: Rozhovor | strana: 4 | autor: Zuzana BOUŠKOVÁ
DANIEL HŮLKA
O hamburgerech v Himálaji, Buddhovi obloženém bankovkami, popravách na Kubě a o stále nižší úrovni české zábavy
Kolem krku náhrdelník z lastur, na sobě džíny a oranžové tričko s vybledlým obrázkem, na hlavě místo vlasů velkou jizvu, na tváři úsměv, který v průběhu rozhovoru občas vystřídá výraz rozhořčení, to když hovoříme o porušování lidských práv. Daniela Hůlku (35) asi většina čtenářů považuje jen za jednoho ze zástupu českých popových hvězdiček, ale v našem rozhovoru se představuje také jako komentátor světové politiky a kritik českého showbyznysu, pronášející nejedno ostré slovo do vlastních řad.
* V posledních třech letech jste cestoval po Himálaji, Mexiku a Guatemale. Jak se díváte na turisty, kteří si zaplatí balík peněz a pak se po horách nechají doslova nosit?
Takovéhle cestování je úplně k ničemu. Některým lidem to ale asi vyhovuje. V Himálaji jsem viděl výpravy Američanů, kterým nosili i sprchu a po cestě jim vyráběli hamburgery. To ve mně vzbuzuje až agresivitu.
* A jaký cestovatel jste vy?
Já jsem úplný opak. Nemohl bych někam jet přes nějakou cestovku, nemám to rád. Mám pocit, že dospělý chlap, který chce cestovat, nepotřebuje, aby se o něho někdo staral. Ač se to zdá z pohledu lidí, kteří sedí doma za pecí, složité, ve skutečnosti to tak není.
* Na cestu do chudé Indie či Nepálu nemusí mít člověk stovky tisíc korun, pokud netouží po luxusu jako ti Američané, ale u vás to vypadalo, že jste takové peníze potřeboval. Alespoň podle článku v tisku, kde se třeba psalo "Daniel Hůlka pracoval i na Silvestra, aby vydělal na cestu do Nepálu..."
Lítání je drahý. Letěli jsme rovnou do Káthmándú a zpáteční letenka nás stála skoro 30 tisíc, navíc jsem tehdy platil za sebe a ještě za některé kamarády, kteří na to neměli. Bylo to pro mě dost finančně náročný. I když tam pak člověk hodně šetří, tak se přesto i s letadlem vejde do nějakých sedmdesáti až osmdesáti tisíc.
* Původně jste toužil po cestě do Tibetu. Nedostal jste ale od čínské ambasády vízum. Důvodem mělo být to, že jste v zemi nežádoucí, protože se v tisku "špatně" vyjadřujete o čínském režimu. Zkusíte získat vízum znova?
Zrovna teď to půjdu zkusit podruhé.
* Co říkáte na to, že se v komunistické Číně budou konat příští olympijské hry?
Já to řeknu a oni mi to vízum zase nedají. (směje se)
* Tak dobře, ale co si o tom myslíte?
Pro mě je to strašlivý rozčarování, já prostě vůbec nechápu, jak můžou být olympijské hry, které jsou oslavou svobody, míru a nenásilí, pořádány v takovéhle zemi. Je mi z toho na nic. Všichni s Čínou kšeftují. Američani mají plnou hubu řečí, když se někde něco děje, všechny mravokáraj a vykládají o rasismu. Přitom sami vyvraždili celou indiánskou civilizaci a jeden z jejich největších obchodních partnerů je Čína. I oblečení na Harley Davidson je "made in China".
* Řada osobností na celém světě se angažuje v pomoci zemím, kde dochází k porušování lidských práv. Co vy?
Párkrát jsem byl na akcích lidí proti utlačování Tibetu. Je to smutné, ale tyto aktivity mi přijdou neúčinné, přestože lidé, kteří je dělají, do toho určitě dávají maximum a chtějí pomoci. Nedovedu si ale představit, že by se tímto způsobem dalo Tibeťanům konkrétně pomoci.
* Máte vy sám nějaký návrh?
Jedinou cestu vidím na nějaké státní úrovni, embargo na Číňany. To se ale prostě nestane.
* Co jste si sliboval od návštěvy Tibetu? Táhlo vás to tam duchovně? Máte blízko k buddhismu?
(zamýšlí se) Blízko k buddhismu je docela dobrý termín. Já o sobě nemohu říci, že jsem buddhista. Pravda je, že když jsem si poprvé přečetl knížku od Dalajlámy Cesta k plnohodnotnému životu, tak jsem si říkal, že jsem vlastně buddhista. Jsou tam věci, které na mě přesně sedí.
* A jak na vás duchovně zapůsobila Indie a Nepál?
V Indii jsem moc duchovních věcí nezažil. Když přijedete jako turista na krátkou dobu, tak vlastně nemáte šanci proniknout někam, kde by to mělo smysl. A takové ty chrámy, které jsou lehce dostupné a jsou pro turisty, jsou docela drsný.
* Jak "drsný"?
Prodávají tam třeba historické mapy Tibetu, a když je člověk otočí, zjistí, že je to německý xerox. Socha Buddhy je tam obložena bankovkami, aby každý věděl, co má dělat. Ale na to, abych mohl více zasvěceně mluvit o Indii, jsem tam byl krátce, jen osm týdnů. Treky a krajina byly neuvěřitelně krásné a přivezl jsem si nesčetně hlubokých zážitků.
* A co Mexiko, kde jste byl naposledy?
Mexiko na mě zapůsobilo vesměs negativně. Bylo to asi hodně tím, že jsme se tam jeli potápět a pohybovali se v turistických oblastech. Cestou vidíte, jak tam vodí houfy Američanů, přežranejch, tlustejch a spálenejch... dřou je o prachy a každej gringo je pro ně objekt k okradení. Rozhodně tam znova nepojedu.
* Pak jste se přesunuli na Kubu. Jaký z té máte dojem?
Kuba je nádherná, lidi úplně skvělý, ale všeobecný strach, prostě drsná bolševická diktatura. Na to člověk nemůže zapomenout.
* Co konkrétně vás tam nejvíce šokovalo?
Je tam hrozně policajtů a místní se jich strašně bojí. Stalo se nám, že si s námi dala cizí holka v baru pivo, a když jsme odcházeli, tak pro ni přijeli policajti. Na plážích jsou dvoučlenné policejní hlídky po padesáti metrech a dalekohledy sledují, kdo z místních se s vámi baví. Jsou to přesně takový ty hnusný bolševický fízlové, jako byli tady. Za dobu našeho pobytu popravili tři lidi. Popravy jsou veřejné, na náměstí, hrozný.
* Slyšela jsem, že na Kubu jezdí hodně lidí "hulit", tedy kouřit trávu. Je to v takovém policejním státě vůbec možné?
No, hulit na Kubě bych si v životě nedovolil. Pravda je, že mi to tam nabízeli tisíckrát. Myslím si ale, že z devětadevadesáti procent to byli policajti. A představa kubánského vězení mě fakt děsí.
* Jaký je vlastně váš vztah k marihuaně?
Prostě hulím. A musím říci, že v našem státě je informovanost o této problematice velmi špatná. Je tu totiž spousta politiků, kteří populisticky využívají takové té paniky kolem lehkých drog, které spousta lidí propadá. Využívají toho, že tu má marihuana špatnou pověst od komunistů.
* Ve střední Americe jste se také podíval do Guatemaly...
Je to nádherná země a jsou tam strašně příjemný lidi. Cizinci, které tam potkáváte, jsou cestovatelé a ne turisti jako v Mexiku. To, co jsem tam stihl prožít, než jsem se zrakvil (D. Hůlka si při pádu v džungli rozsekl hlavu a pohmoždil páteř), ať už se to týká přírody nebo památek, je nepopsatelně silné. Nechali jsme se odvézt do vesničky Flores a odtud pak pokračovali sami, podle cestopisu jednoho Čecha. Po osmdesáti kilometrech v džungli jsme před šestou ráno došli na území Tikal s mayskými pyramidami. Když vylezete nahoru, vidíte jen nedohlednou džungli, z níž vyčuhují další špičky pyramid. (zasněně se dívá před sebe)
* Jak to má vlastně populární zpěvák s dovolenou?
Na cestu, aby měla smysl, potřebuji alespoň dva měsíce. Většinou si je musím vyvzdorovat. V dostatečném předstihu opakuji, že v té a té době nejsem k mání.
* Již čtvrtý rok se v létě vracíte k opeře, konkrétně k Donu Giovannimu ve Stavovském divadle. Považujete se ještě za operního pěvce?
Já jsem prostě zpěvák, nemám rád škatulkování a nejmíň ze všeho bych chtěl zaškatulkovat sám sebe. Zpěvák je ten, který zpívá, a jestli dělá operu, nebo muzikál, není zase takový rozdíl.
* Myslela jsem, že je poměrně velký rozdíl v technice zpěvu.
Jsem původně vystudovaný operní zpěvák. Pak jsem začal dělat muzikál a můžu říci, že to mám rád obojí. Co se techniky týče, dá se říci, že je to v podstatě stejný.
* První muzikály jako Jesus Christ Superstar nebo Dracula byly kdysi v Česku převratnou novinkou. Dnes už je producenti chrlí jeden za druhým. Nepřipadáte si už, jako byste chodil do kolbenky?
To, že jich u nás vzniká tolik, mě nijak zvlášť netěší. Z toho, co se na současné hudební scéně hraje, bych asi roli nebo místo nenašel v ničem jiném, než jsou momentálně Bídníci. Nechci někoho shazovat, ale je pravda, že některé jsou dobré, některé špatné a některé podle mne vůbec muzikály nejsou. Všechno se to u nás hází do jednoho pytle.
* Chodíte na premiéry? Zajímají vás konkurenční muzikály?
Premiéra je v mých očích kožichovo-diamantové představení. Chodí tam ti takzvaně důležitý lidi a vlastně to není tak úplně regulérní představení. Z muzikálů se mi líbila třeba Johanka z Arku.
* Máte stejný vztah i k českému popu, jehož jste také nedílnou součástí?
Proti němu v podstatě nic nemám. Vytkl bych mu jen takové ty spaskvilenosti. Myslím, že popík nebo komerce se dá dělat i kvalitně. Dá se spojit prodejnost s kvalitou. U nás je to bohužel tak, že vkus lidí se léta nevyvíjel, neměli možnost porovnávat, a tudíž se vkus dostal tam, kde je. Většina těch, kteří rozhodují o tom, co se lidem bude předkládat, mají tendenci jít takzvaně pod laťku.
* Jak to myslíte?
Člověk třeba udělá něco, o čem si myslí, že je to dobré, a ve vydavatelství řeknou: to je parádní, ale to se u nás neprodá, protože tohle u nás lidi nezajímá. Šéfové vydavatelství by měli cítit zodpovědnost a měli by si uvědomit, že tím, co lidem předkládají, je vychovávají, vytvářejí jejich vkus a formují je. Bohužel u nás je to jenom o tom rychlém získání peněz.
* Takže jsme na tom se vkusem v muzice špatně?
Možná, že už jsem zatrpklej, ale mám pocit, že úroveň, například i televizních zábavných pořadů, se nevyvíjí a spíše klesá. A až laťka vkusu bude tak nízko, že se nebude moci podlézt, tak se najde řada těch, kteří se ji pokusí podhrabat. (emotivně gestikuluje rukama)
* Zábavné pořady na Nově jsou vám ale asi blízké, několikrát jste v nich účinkoval.
Na Nově už jsem dva roky nic nenatočil. Pokud se mnou nyní něco běží, tak ze záznamů. Co jsem ostříhaný, už to nemůže vypadat, jako že je to nově natočeno.
* Takže tam už nejste, protože se jejich úroveň pořád snižuje?
Nechci zase někoho napadat. Na Nově jsem natočil hodně věcí a ze začátku mě to dokonce bavilo. Dospělo to ale do stadia, kdy jsem viděl, že už to nemá cenu, že už se nedělá nic nového. Na určitý čas jsem to vyrušil. Je ale jasné, že když člověk funguje v nějakém projektu nebo natočí desku, tak je potřeba dát to lidem nějak vědět a televize je velmi silné médium.
* Jakou kulturu jako konzument sám vyhledáváte?
Poměrně často chodím do činohry, kde mám i spoustu kamarádů. Naposledy jsem byl ve Švandově divadle.
* A co koncerty?
Naposledy jsem byl na Tomu Jonesovi. Jinak rád chodím do klubů. Nedávno jsem byl v Aghartě na Tonye Graves. Na velké akce mne to moc netáhne, mám raději komornější prostředí.
* Jak se na vás tváří lidé, když přijdete třeba do jazzového klubu?
Dřív jsem měl až nějakou sociální fóbii, skoro nevycházel na ulici, protože jsem byl vedle z toho, jak na mě lidi pokřikovali a oslovovali mne. Teď už jsem v pohodě.
* Je pravda, že se před představením modlíte? O jaký typ modlitby jde?
Prostě se normálně pomodlím, poprosím Pána Boha, aby mi pomohl.
* Říkal jste, že je vám blízký buddhismus, snažil jste se do něho proniknout hlouběji, zdokonalovat se třeba v meditacích?
Učil jsem se meditovat s katolickým farářem na Velehradě. Potřeboval jsem si určité věci srovnat v hlavě a je pravda, že to pomohlo. Kdybych měl více času a mohl tam jet třeba jednou za měsíc, určitě bych byl vyrovnanější.
* Pocházíte z křesťanské rodiny?
Byl jsem křtěný evangelík, ke katolíkům jsem vstupoval kvůli svatbě, protože jinak bysme se nemohli brát v kostele. Necítím ale potřebu přihlásit se k nějakému náboženství. Jako nejsem rasista nebo nacionalista, tak ani nejsem fanatický katolík.
* Často říkáte, že máte rád samotu a venkov. Jak vlastně bydlíte?
Od narození mám vztah k Jevanům, kde již léta bydlím v chatě, kterou postavil děda a táta. Vybavení je tam pořád stejné.
* Čemu říkáte chata? K oblíbené lokalitě českých hvězd, jako jsou Jevany, mi sedí spíš honosné vily.
Je pravda, že tam jsou některé velmi luxusní baráky, ale člověk, který je naprostý antisnob, nemůže něco takového schvalovat. Chatu začal stavět děda, pak ji dostavěl táta. Je to takový domeček. Jediný poklad, který tam mám, je, že ten baráček stojí skoro na třičtvrtěhektarovém pozemku s lesem. Někdo říká, že takhle bydlím, protože jsem skrblík, já tak ale bydlím, protože mi je tak dobře. Táta bohužel už nežije, ale k domku mám i nadále srdeční pouto. Můj baráček je dokonce tak normální, že ho v Blesku označili za "Hůlkovu kůlnu".
* K představě chataře se automaticky pojí představa houbaře. Chodíte?
Chodím, pořád, ale teď nerostou. Nejraději mám hříbky. V holubinkách se nevyznám a docela se jich bojím. V Jevanech rostou hlavně babky a panské hříbky anebo v kančí oboře bílé hřiby. Ale to člověk musí prokázat určitou odvahu, aby je tam sbíral. Oni ti čuníci jsou tam ale docela v klidu.
***
Daniel Hůlka (35). Oblíbený muzikálový a příležitostně i operní zpěvák rád hraje squash, basketbal, jezdí na silné motorce (měl původně tři, ale jednu nedávno daroval příteli a druhou prodal). Ze všeho nejraději cestuje do exotických zemí. V mládí nejprve studoval sportovní gymnázium a později se rozhodl pro operní zpěv. Po pražské konzervatoři se opeře věnoval postupně v divadlech v Ústí nad Labem, Liberci a hostoval též v Národním divadle. Do jeho repertoáru patří role v Donu Giovannim (Don Giovanni), Figarově svatbě (Figaro) či Carmen (Escamillio). V roce 1995 Hůlka přesedlal na nový žánr, který ho vynesl na výsluní popularity. Tehdy získal roli Draculy ve stejnojmenném muzikálu, po němž rychle následovala další angažmá. V současnosti vystupuje v muzikálu Bídníci a na podzim začíná zkoušet muzikál Michala Pavlíčka Excalibur. Daniel Hůlka natočil šest alb a v souvislosti s chystaným muzikálem připravuje sedmé. V roce 1998 se stal Zlatým slavíkem. Loni se oženil s baletkou Libuškou Haraštovou,
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aby bylo vzrůšo a na drogy
Českobudějovické listy | 24.7.2003 | rubrika: Publicistika - posláno z Českých Budějovic | strana: 21 | autor: VLADIMÍR MAJER
Když policie kontrolovala osádku Fordu Mondeo, nacházejícího se poblíž zaparkované Mazdy 626, jejíž alarm se loni sedmého července kolem 02.10 rozhoukal ve Veselí n. Luž., nestačila se divit.
V kufru vozidla, patřícího 22leté Kateřině S., bylo více autorádií, a také igelitové tašky, v nichž byly desítky dokladů - technických průkazů motorových vozidel aj. Kromě majitelky automobilu byli zadrženi a z krádeží obviněni také Bohumil V. a Jan S. Při prvním výslechu se V. doznal v rozsahu tehdy stíhaných skutků, Kateřina S. k části, Jan S. jen obecně, bez specifikace jednotlivých případů. Když bylo stíhání rozšířeno o další činy, využili svého práva a nevypovídali. Při vyšetřování vyšlo najevo, že Bohumil V. byl v dubnu 1999 odsouzen v Č. Budějovicích mj. za krádež na tři roky. Jan S. byl odsouzen v Břeclavi v roce 1997 rovněž za krádež na pět a půl roku. Seznámili se ve věznici v Příbrami a po propuštění se znovu setkali v Č. Budějovicích; třetím v partě se stala Kateřina S., přítelkyně Bohumila V.
Středem zájmu mazdy
Jak rekapituloval později okresní soud, všichni tři na jaře 2002 pravidelně užívali pervitin a potřebovali přísun peněz na jeho opatření; pracovat přitom přestali. Nadto podle soudu "chtěli zahnat nudu", stereotyp, a tak začali vykrádat auta. Někdy do nich vnikal Bohumil sám (23. dubna v Soběslavi do Mazdy 626, 27. dubna v Třeboni do Mazdy 323), někdy s Janem, jindy s Kateřinou, v konci jezdili ve třech. Odcizené věci prodávali v zastavárnách, doklady kdoví proč skladovali v taškách. Bohumil a Kateřina v noci na 19. červen v J. Hradci vykradli čtyři mazdy, v noci na 1. červenec v Suchdole nad Lužnicí dvě, v noci na 28. červen ve Veselí další "626". Bohumil a Jan v noci na 12. červen v J. Hradci vnikli do mazdy, formanu, favoritu a dvou renaultů, v noci na 18. červen v Třeboni do mazdy. Ve trojici v noci na 20. červen v Táboře na sídlišti Nad Lužnicí vypáčili zámek levých předních dveří Mazdy 626 a sebrali autorádio Sony, z Opelu Kadett sebrali rádio Blaupunkt, z další Mazdy 626 jiné věci, ve stejnou noc v S. Ústí udělali Fiat Fiorina a ukradli z něj vrtací kladivo a nářadí za 12 350 korun. V noci na 28. červen v Táboře z jedné Mazdy 626 vybrali doklady, z další vrtačky, z Nissanu Bluebird autorádio Hitachi a věci za 3100. Jiné červnové noci se vloupali do Mazdy 626 v J. Hradci pro autorádio Panasonic, mobil, peníze a doklady. 9. června na parkovišti u Kauflandu v době od 7.40 do 9.40 hodin po vyháčkování levých předních dveří Opelu Kadett sebrali batoh s doklady, mobil za 3600, klíče aj. Následně vnikli do bytu v Rožnově, kde vzali 10 000 a věci celkem za více než 36 000 Kč. Největší "darda" se jim podařila 28. června. V době od 10.30 do 15.30 na Dobrovodské vnikli po překonání zámku pravých předních dveří do zaparkovaného VW Transporter, odkud odnesli desky se 400 000 korunami, doklady od dalších aut, 9000 eur a autorádio Sony.
Když se neví, kdo co
Byli obžalováni ještě z daleko víc skutků, ale jen z těchto je okresní soud uznal vinnými. Bohumilu V. toho napočítal za 821 705 korun, Janu S. za 784 275 Kč, Kateřině S. za 766 155 korun. Doklady od vozidel, zajištěné při jejich zadržení, je dávaly do souvislosti s celou řadou dalších vloupání do aut. Jejich nalezení ale samo o sobě ještě nesvědčilo o konkrétní vině některého z nich, protože na lup někdy vyjížděl jen Bohuslav sám, jindy jen Jan, někdy pak ti dva spolu, v dalších případech Bohuslav s Kateřinou, až v poslední době všichni tři společně. Nakonec tedy soud rozhodl o vině jen v těch případech, kdy mohl vyjít z prvotních doznání, kdy se výpovědi obviněných shodovaly a kdy je usvědčovaly ještě další důkazy. K těm patřily i ony dva útoky v Českých Budějovicích - vykradení bytu v Rožnově po získání klíčů a adresy z oplu u Kauflandu a vloupání do VW se 400 000 korunami. V bytě v Rožnově byla ze skříňky sejmuta pachová stopa Jana S., ale soud dovodil, že tam nemohl být sám, že pachatelé nemohli vědět, kdy okradení na ztrátu klíčů přijdou a případně se vrátí - někdo je musel jistit. Připsal tedy útok k tíži všech tří. V případě VW Transporter byla na konektorech od autorádia sejmuta pachová stopa Jana S., přičemž způsob vniknutí do vozidla odpovídal tomu, jak se do nich dostával Bohumil. Soud dále argumentoval tím, že ještě téhož dne, kdy ke krádeži došlo, nakoupili obžalovaní - bez práce a závislí na drogách - v Praze a v Protivíně osobní auta, která zaplatili v hotovosti, přičemž prodejce z Protivína uvedl, že vůz kupovali dva muži a žena a identifikoval Bohumila a Kateřinu. Hned další den koupili v Č. Budějovicích třetí auto a opět platili v hotovosti. V rozmezí dvou dnů tedy obžalovaní "roztočili" statisíce: přišli k nim nepochybně v onom VW . . . Soud má přitom za věrohodně vysvětlené, proč poškození tehdy tolik peněz nechali v autě, parkujícím před domem. V kritický den měli dům plný řemeslníků, pracujících na rekonstrukci nemovitosti, a z opatrnosti peníze, určené právě na rekonstrukci, ukryli v autě - stejně jako eura, o nichž poškozený řekl, že si je vydělal v Rakousku. Soud uzavřel, že nemá důvod těmto občanům nevěřit. "Bylo sice nebezpečné a nešikovné tímto způsobem peníze ukrývat, nelze jim to však vytýkat, každý si může své peníze schovávat, kde chce," uvedl soud v odůvodnění rozhodnutí. Uznal všechny tři vinnými mj. krádežemi a poškozováním cizí věci. Bohumilu V., který měl při zadržení u sebe drogy a byl tedy uznán vinným i nedovolenou výrobou a držení omamných látek, vyměřil trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, Janu S. na čtyři roky, Kateřině S. rovněž za nedovolené držení omamných látek tři roky podmíněně na pět let s dohledem. Soud přitom poukázal také na vyjádření Bohumila a Kateřiny, že je ke krádežím vedla nejen potřeba peněz na drogy, ale i nuda a chuť ozvláštnit si život. "Je vysoce společensky nebezpečné, pokud je takto utvořen žebříček hodnot tak nadprůměrně inteligentních mladých lidí," uvedl soud v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolání
Oba pánové se odvolali proti výroku o vině v případě vykradení bytu v Rožnově a "naditého" volkswagenu. "Není důkaz, že se těchto skutků dopustil můj klient," uváděl obhájce Bohumila V. Doklady od vozidel, zajištěné v autě Kateřiny S., neřeší otázku, kdo kradl. Obhajoba má i pochybnosti o věrohodnosti poškozených. Obhájce Jana S. poukazoval na to, že pachová stopa, kterou měl jeho klient zanechat na skříňce v bytě v Rožnově, je podle ustálené judikatury jen nepřímým, podpůrným důkazem - a jiné o vině Jana S. nejsou. Nadto orgány činné v trestním řízení nezkoumaly, zda poškozenými uváděné ukradené peníze vůbec existovaly - zda prošly oddělením měny, zda rekonstrukce domu nebyla financována z nějakého úvěru, jak byly dům a auto pojištěny a zda cestovní pas majitele údajných 9000 eur svědčí o práci v Rakousku . . . Obhajoba proto navrhovala rozsudek zrušit a obžalované obžaloby zprostit, případně věc vrátit první instanci k novému projednání. Státní zástupce naopak viděl vinu obžalovaných prokázánu a tresty vzhledem k rozsahu škody, velkému počtu útoků a speciální recidivě obou mužů za nikoliv nepřiměřeně vysoké. Senát Krajského soudu v Č. Budějovicích pak v podstatě formálně upřesnil zprošťující část rozsudku první instance, jinak odvolání zamítl jako nedůvodná. Jak předseda senátu připomněl, prvostupňový soud minimalizoval rozsah trestné činnosti obou obžalovaných. "Oni sami velmi dobře ví, že se dopustili daleko rozsáhlejší zlodějské činnosti," řekl s poukazem na zajištěné doklady z vykradených aut. Své závěry okresní soud logicky odůvodnil a odvolací instance se s nimi ztotožnila - i v případě oněch dvou nejzávažnějších útoků, jejichž spáchání obžalovaní logicky popírají, neboť zvyšuje trestní sazbu, v níž se ocitli. Že v případě od Kauflandu nemohl figurovat jen jeden z nich, prokazuje, že když poškození po odjezdu z parkoviště v osm hodin, aniž si všimli ztráty batohu, zjistili v 8.40 u Bechyně okradení, za hodinu byli zpátky doma a už našli byt důkladně zpřeházený. "Pachatelé museli jednat velice rychle, jeden by to těžko stihl, a někdo také musel hlídat, zda se poškození nevracejí," uvedl předseda senátu. V případě krádeže peněz z VW na Dobrovodské soud poukázal na to, že obžalovaní během půldruhého dne nakoupili auta za 300 000 korun. Kde by na to vzali než způsobem, jak uvedeno? tázal se soud. Doklady z VW byly nalezeny s ostatními v igelitce ve voze Kateřiny S., na konektoru byla pachová stopa Jana S. . . . Krajský soud se ztotožnil i s výrokem okresního soudu o trestech. "Okresní soud mohl rozhodnout o ještě daleko přísnějším potrestání," uzavřel předseda senátu s tím, že při případném dalším trestném činu hrozí oběma odsouzeným už nepochybně sazba za zvlášť nebezpečnou recidivu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Získat důvěru narkomanů bývá těžké
Chebský deník | 24.7.2003 | rubrika: Lokální | strana: 9 | autor: ŠTĚPÁNKA FEFFEROVÁ
Cheb - Od dubna funguje v Chebu terénní program na výměnu jehel a injekčních stříkaček narkomanům, který zaštiťuje občanská společnost Jan 10. Jednoho ze streetworkerů, šestadvacetiletého Romana Glasera, jsme požádali o rozhovor.
Jak jste se k této práci dostal?
"Začínal jsem v Aši, kde podobný program funguje pod katolickou charitou. Ta spolupracovala se sdružením Jan 10, které svou působnost rozšiřovalo do Chebu. Připojil jsem se tedy k nim."
Co vaše práce obnáší?
"Jedná se především o výměnný program v prostředí, které je našim klientům přirozené. Není to podpora narkomanů, jak se někteří lidé domnívají, ale ochrana ostatních lidí před dopady jejich chování. Snažíme se snížit rizika injekčního užívání drog. Kromě toho se zabýváme také poradenstvím, zprostředkováváme kontakty s odborníky, organizujeme besedy ve školách a pořádáme volnočasové aktivity pro mládež. Kromě toho děláme také testy na HIV. Žádný z nich nebyl ale pozitivní."
Jací lidé vašich služeb nejčastěji využívají?
"Zaměřujeme se na nitrožilní uživatele pervitinu a heroinu. V současné době máme 31 klienta ve věku 15 až 40 let. Podle mých odhadů je to ale asi jen 10 procent všech uživatelů v Chebu."
Je složité se k narkomanům dostat?
"Přes stálé klienty se k nám postupně dostávají jejich známí. Někdy mi ale hon za nimi připomíná bojovou hru. Získat jejich důvěru trvá dlouho, záleží na přístupu každého pracovníka."
Vaše práce je psychicky náročná. Jak se s tím vyrovnáváte?
"Někdy má člověk pocit, že jeho práce nikam nevede, a může dojít k syndromu vyhoření. Proto každý ze zaměstnanců povinně prochází odbornou supervizí, kdy si o svých pocitech povídá s psychologem nebo psychiatrem. To velmi pomáhá. Doufám, že nikdy nevyhořím natolik, abych tuhle práci nemohl dělat dál. Jsou ale i pozitivní chvíle. Například když jsem se dozvěděl, že za měsíc vyměníme více jehel než hygienická stanice, se kterou úzce spolupracujeme. Za půl roku jsem věděl, že má tahle práce smysl.
Jaké plány máte do budoucna?
"Pokusíme se zvýšit naši klientelu. Máme v plánu také zřízení nízkoprahového kontaktního centra, kde by se mohli naši klienti najíst, osprchovat nebo si popovídat s odborníkem. To vše ale záleží na tom, podaří-li se nám získat peníze od města."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Odsouzený výrobce drog si nedal a nedal pokoj
Brněnský a jihomoravský deník - Rovnost | 24.7.2003 | rubrika: Brno a okolí | strana: 11 | autor: ček
Brno/ Zastávka - Do vězení měl za výrobu omamných a psychotropních látek letos nastoupit čtyřiatřicetiletý muž z Brna. Nenastoupil, navíc si nedal pokoj. Kriminalisté jeho počínání nějakou dobu sledovali. Neušlo jim ani to, že se vydal se svou o rok starší známou do jejího bytu v Zastávce na Brněnsku. "Ke kontrole dotyčného přistoupili ve chvíli, kdy z bytu vycházel," konstatovala brněnská policejní mluvčí Jana Šípková. Měl u sebe léky a další věci potřebné k výrobě drogy. V bytě se pak nacházelo kromě jiného také 6,5 gramu pervitinu. Policisté zadrželi i dosud netrestanou ženu. Za trestný čin výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů hrozí podezřelým až pětileté vězení. (ček)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Války už nejsou tím, čím bývaly
Literární noviny | 21.7.2003 | rubrika: Zahraničí | strana: 6 | autor: FILIP HRUBÝ
Pravděpodobnost, že právě ve vaší zemi vypukne v tuto chvíli válka, je dnes dvojnásobná oproti době před padesáti lety. Počítáme-li za válku každý konflikt, který si vyžádá více než tisíc obětí, válčí se dnes v každé osmé zemi, přičemž v roce 1950 byl tento poměr poloviční. K tomuto závěru došli experti Světové banky (SB) v dalším z řady svých výzkumů, které se věnují ekonomickým aspektům současných konfliktů. Právě z nejnovější práce SB Paula Colliera a jeho kolegů vychází rozsáhlá analýza, kterou v jednom z posledních čísel uveřejnil britský časopis The Economist.
"Války už nejsou to, co bývaly," povzdechl by si možná leckterý vojevůdce ze staré školy nad proměnou, jakou prodělaly války v posledních sto letech. Nejde jen o ohromný technologický vývoj, kterým prošly zbraně a válečná technika, změnil se především samotný charakter současných konfliktů. Většina z nich neprobíhá mezi velkými světovými mocnostmi či státy a nebojují v nich proti sobě profesionální armády. Setkáváme se spíše s nepravidelnými ozbrojenými skupinami, které nedostatek sofistikované výzbroje a výcviku úspěšně nahrazují guerillovou taktikou boje, lehkými zbraněmi a vysokou mobilitou. Více než dříve jsou dnešní konflikty specifickou formou byznysu. Britský expert z univerzity v Leedsu David Luffield považuje změněnou tvář nových válek za jeden z důsledků globalizace. Přímo úměrně zvyšující se globální propojenosti celého světa prý u politických vůdců zejména v rozvojovém světě vzrůstá pocit frustrace z vlastní marginality a válka je pro ně "lukrativní formou adaptace na globalizační procesy", na kterých lze neobyčejně dobře vydělat. Dvacáté století, zejména jeho druhou polovinu, lze bez nadsázky označit za zlatý věk válečnictví. Dekolonizační proces spolu s probíhající studenou válkou byly katalyzátory množství tzv. zástupných válek, které spolu především v rozvojovém světě vedly obě supervelmoci. V polovině osmdesátých let se válčilo ve více než třech desítkách států. S koncem americko-sovětského sponzoringu po roce 1989 sice část dlouhotrvajících konfliktů skončila, objevily se však nové války zejména v postsovětském prostoru a na Balkáně. Stávající konflikty se také prodloužily. Zatímco před rokem 1980 trvala válka v průměru čtyři roky, dnes je tato doba dvojnásobná.
Bude se u vás bojovat?
Collierův tým se pokusil sestavit rizikový model, který stanoví, s jakou pravděpodobností vypukne za určitých podmínek válka. Zdůrazňují, že příčiny vzniku jednotlivých konfliktů jsou vždy do velké míry specifické a "rizikové faktory" mají pokaždé různou váhu. Za nejrizikovější faktor stanoví výzkum jednoznačně chudobu. Šestina nejchudších obyvatel planety snáší tři čtvrtiny všech probíhajících konfliktů. Přímo úměrně prohlubující se chudobě v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu přitom klesá pravděpodobnost návratu k míru. Nejspolehlivějšími prediktory války jsou v této souvislosti nízký hrubý domácí produkt a vysoká závislost na exportu primárních surovin. S každým procentním bodem, o který HDP stoupne, přitom pravděpodobnost války klesá. Přes všeobecně rozšířený názor, že konflikty propukají spíše v etnicky heterogenních společnostech, došli výzkumníci k závěru, že častěji dochází ke konfliktům mezi příslušníky etnicky relativně homogenních společností. Mnohem podstatnější je v této souvislosti fakt distribuce politické moci. Ve státech, v nichž uzurpují politickou moc příslušníci jedné etnické nebo náboženské skupiny, je riziko konfliktu o 50 % vyšší než ve státech, kde tomu tak není, tvrdí výzkum. Nutno dodat, že společným jmenovatelem většiny současných konfliktů je navíc nízká politická kultura a nerozvinutá občanská společnost - ideální živná půda pro politický populismus všeho druhu. Pro většinu zemí, v nichž se dnes válčí, jsou typické zkorumpované a nekompetentní vlády, nepřítomnost demokratického prostředí a nízká politická kompetence obyvatel. Mnoho rozvojových zemí se od šedesátých let snaží naroubovat demokracii západního typu na společnosti, které mnohdy poznaly pouze kmenové uspořádání. Balkánské státy a nové postsovětské republiky se potýkají s dědictvím komunistické totality, která připravila část příslušníků těchto společností o základní politickou odpovědnost.
Jak vydělat na válce
Bývalý konžský prezident a warlord Laurent Kabila se v jednom interview nechal slyšet, že mu na svržení diktátora Mobutu Sese Sekeho stačilo 10 000 amerických dolarů a satelitní telefon. Ačkoli mírně přeháněl, satelitní telefon mu skutečně umožnil prodávat západním firmám těžařské koncese na doly, které jeho žoldnéři právě v tu chvíli dobyli, nebo se k tomu chystali. Dlouholetý vůdce angolské opozice Jonas Savimbi podle jedněch odhadů vydělal během svého "osvobozeneckého" boje proti levicové vládě v Luandě více než 4 miliardy dolarů na obchodech s diamanty z dolů, které jeho jednotky kontrolovaly. Podle Davida Keena z London School of Economics jsou dnešní války pokračováním ekonomických vztahů jinými prostředky. Pro řadu politických vůdců je přirozené, že nerostné suroviny považují především za prostředek k obohacení sebe samých a svých věrných. V mnoha případech politické strany pouze kopírují tradiční kmenové či rodové klientské sítě. Nerovnoměrná distribuce politické moci a s tím související přerozdělování "národního" bohatství je tak velice častým spouštěčem konfliktu. Nerostné suroviny přitom přirozeně umožňují nejenom "našetřit" si na válku, ale také v ní pokračovat. V již zmíněné Angole je proto zcela normálním jevem, že vedle sebe těží diamanty rebelové z hnutí UNITA a vládní síly. Těžba nerostných surovin udržuje válku v chodu také v Libérii, Súdánu nebo Kongu. Dosadíme-li si za nerostné suroviny drogy, máme zde typické příklady chudých zemí, jako je Kolumbie nebo Afghánistán, kde jdou chudoba obyvatel, nízká politická kultura, výroba drog a válečný konflikt ruku v ruce. Odhaduje se, že 95 % světové produkce opia pochází ze zemí, v nichž se válčí.
Začarovaný kruh
Vydělat na válce neznamená přitom, že nutně musíte ztrácet čas těžbou. V Africe i v Jižní Americe je pro mnohé guerilly oblíbeným zdrojem obživy "ochrana" západních těžařských firem před únosy jejich zaměstnanců. Zatímco jedni ozbrojenci inkasují peníze za ochranu těžařů, druzí vydělávají na tučném výkupném, které platí evropské vlády za své unesené občany. Podle údajů Světové banky zaplatily evropské vlády v devadesátých letech na výkupném tohoto druhu zhruba 1,2 miliardy dolarů, což je částka, která vysoce převyšuje oficiální evropskou pomoc rozvojovým zemím. Válka a chudoba představují začarovaný kruh. Pokračující konflikt zvětšuje chudobu a snižuje šance na mír. Průměrná válka způsobí zchudnutí země o 15 % a procento lidí žijících v absolutní bídě stoupne o 30 %. Zemi opustí většina vzdělaného obyvatelstva; stane se také nedůvěryhodnou pro zahraniční kapitál. "Chtít po znepřátelených stranách, aby přistoupily na mír, je leckdy stejně pošetilé jako žádat plaveckého šampiona, aby si vypustil bazén," cituje The Economist Paula Colliera. Většinu novodobých vojevůdců od jejich válečného byznysu neodradí protestní rezoluce, hospodářská embarga nebo takřka bezbranné jednotky modrých přileb. "Skutečný mír mohou přinést spíše mírotvorci, kteří mají odpovídající výzbroj a rozkaz střílet, jak dokazují příklady úspěšných misí Britů v Sierra Leone nebo francouzských legionářů v Pobřeží slonoviny," píše The Economist. Smutným faktem však je, že v polovině zemí, které zažily válku, vypuká do deseti let od nastolení míru nový konflikt.
Autor je sociolog, působí ve společnosti Člověk v tísni při ČT. |
|
|
|
