| Tibeth |
Zdravím Hydrogrowers :bath:
..I když s hydroponií teprve začínám a učím se, nikde jsem tu nenašel něco o její historii a začátcích v epoše lidstva. Je tu o hydru opravdu moc krásných témat, tak mě napadlo, dát sem něco o prvopočátku. A komu za dané informace o této dokonalé technice pěstování vděčíme. Věřím, že to někoho z Vás zaujme jako mě a nebude vadit, že to sem dám. Kdyžtak prosím o správné zařazení, spojení, či smáznutí. Děkuji.. :wink:
Vycházím z knihy Pěstování rostlin bez půdy od E. H. SALZERA z r.1968
POHLED DO MINULOSTI
Před mnoha tisíciletími, když se naši praotcové stali z volně se potulujících lovců a nomádů usedlými pěstiteli rostlin a dobytka, utvořili si snad již první představy o výživě rostlin. Podnětem k tomu byla drobná pozorování, např. to, že z trouchnivějící mrtvoly odumřelé rostliny vypučí nejbujnější život. Pravděpodobně si již nějaký tehdejší mudrlant lámal hlavu otázkou: „Jak a z čeho žijí rostlin?" Nic neprozrazuje postup přijímání výživy. Přesto rostliny žijí, rostou, kvetou a plodí.
První písemně zachycené myšlenky tohoto druhu pocházejí od řeckého filosofa Aristotela (384-322 př. n.l.), jehož učení vyjadřuje přesvědčeni, že problém výživy rostlin byl již vyřešen. Aristoteles hlásal, že rostliny — uvažováno z hlediska fyziologie výživy — jsou naprosto nečinné, že totiž přijímají své živné látky z půdy již v konečné, hotové (tedy organické) formě; rostliny se podle jeho názoru musely starat pouze o dopravu živných látek.
Následující století nepřinášela v tomto oboru dlouho žádný pokrok. Četné herbáře, které byly napsány během velké kulturní epochy renesance, měly význam pouze pro vybudování, respektive zlepšení systematiky (roz¬dělení) rostlin. Teprve holandský polyhistor Jan Baptist van Helmont (1577-1617), zvaný „Faust XVII. století," dal první popud k dalšímu rozvíjení učení o výživě rostlin. Skeptický vědec prováděl pokusy, které sloužily výzkumu výživy rostlin. Tak například napinil kbelík přesně 200 librami pečlivě usušené zeminy. Potom zasadil do kbelíku větev vrby, která vážila asi 5 liber. V následujících měsících a letech pečoval o to, aby se na půdu ve kbelíku nedostalo ani trochu prachu, a zaléval pouze dešťovou vodou. Když potom po 5 letech trvání pokusu zjistil, že se váha vrbové větve zvětšila o 164 libry, kdežto váha půdy se zmenšila pouze o 2 unce (=62,5 g), byl nejprve značně udiven. Potom ze svého alchymistického hlediska usoudil, že to byla samotná voda, která dodala vrbové větvi látky nezbytné k růstu. Podceňoval tehdy význam 2 uncí půdy, ani ještě neznal význam vzduchu jako dodavatele kysličníku uhličitého.
Zcela podobně jako van Helmontovi se vedlo také anglickému badateli Josefu Priestleyovi (1733-1804), který jednoho dne udělal zajímavé pozorování. Pouze si je neuměl správně vyložit.
Jak známo, nemůže svíčka dlouho hořet pod vzduchotěsně uzavřenou nádobou. Jakmile je ve vzduchu spotřebován kyslík, který podporuje hoření, svíčka začne blikat a ihned zcela zhasne. Pristley položil zároveň s hořící svíčkou pod skleněný zvon i zelenou větvičku a s údivem zjistil, že svíčka nyní hořela měřitelně delší časové období. Zelené části rostliny musely podle toho nějak ovlivnit vzduch. O jaký postup přitom šlo, o tom Pristley neměl ani ponětí, protože o asimilaci kysličníku uhličitého ten¬krát ještě nikdo nic nevěděl.
Kritika učení Aristotelova, kterou počal již van Helmont, pokračovala pracemi italského učence Marcella Malpighiho (1628-94) a jeho francouzského vrstevníka Edne Mariotteho (1620-84). Oba zjistili, že látky přijímané rostlinami jako výživa z půdy podléhají asi che¬mickým změnám, dříve než je rostliny použijí pro tvorbu svých tkání. Z četných pokusů Štefana Halese (1677-1761) vyplynulo, že při tvorbě organické rostlinné hmoty připadá velký význam vzduchu.
Tím byl učiněn důležitý a rozhodující krok na cestě k učení o výživě rostlin založený na skutečnostech. Může nás překvapit, že první pokus pěstovat rostliny ve vodních roztocích bez půdy byl pravděpodobně proveden již před 250 lety. John Woodward (1661-1728), profesor lékařství na Grashamově koleji v Londýně, referoval v roce 1699 o vlastních pokusech tohoto druhu. Pěstoval zahradní mátu nejprve v dešťové vodě, potom ve vodě z Temže a konečně v kalné vodě z nějakého kanálu z Hyde parku, kterou ještě předtím promíchal prstí. Stanovil váhu pokusných rostlin při zasazení a potom znova při vyjmutí z pokusných nádob. Na základě pozorování a výsledků měření usoudil: „Rostlinná hmota se netvoří z vody, nýbrž z určitých látek obsažených v půdě". Dokazovala to zřetelně skutečnost, že největší přírůstek rostlinné hmoty byl ve třetí pokusné nádobě (s největším množstvím nečistot). Tím Woodward vyvrátil názor van Helmontův, podle něhož se tělo rostliny tvoří z vody. Avšak ještě ani on nemohl zcela domyslet souvislosti z toho vyplývající.
Jan Ingehouzs (1730-99) nás seznámil se základy asimilace kysličníku uhličitého a dýchání rostlin. Théo¬doru de Saussureovi (1767-1845) a jeho vrstevníku Renému Joachimu Henrimu Dutrochetovi (1776-1847) se již tenkrát podařilo přiblížit se k dnešnímu platnému pojetí tvorby organické rostlinné hmoty. Potom však nastal náhlý obrat.
Naznačená cesta zůstala bohužel nepovšimnuta. Opět se objevila tzv. „stará humusová teorie", která — krátce řečeno — hlásala: Nejdůležitější zdroj výživy rostlin ne¬tvoří minerální sloučeniny, nýbrž organické součásti, především humus. Toto mylné pojetí se podařilo vyvrátit teprve před 150 lety. Justus von Liebig (1803-73), velký německý zemědělsky chemik, jasně stanovil v roce 1840 ve svém díle „Aplikace chemie v zemědělství a fyziologii" toto: „Rostlinné organismy, tedy organické sloučeniny, poskytují lidem a zvířatům prostředky k výživě a udržování života, kdežto zdroje výživy rostlin dodává výlučně anorganická příroda".
Liebig dokázal, že se množství humusu v půdě růstem rostlin nezmenšuje, nýbrž se spíše zvětšuje. Rovněž ukázal, že rostliny vůbec nemohou přijímat humus ne¬rozpustný ve vodě, není-li „předem stráven" půdními organismy, tj. není-li rozložen až na anorganické sloučeniny (mineralizován).
Tyto poznatky vytvořily základnu dnešní moderní ze¬mědělské chemie. Pro její další vývoj bylo směrodatné von Liebigovo zjištění, že v dnešní době, kdy jsou známy podmínky úrodnosti půdy a její schopnosti udržovat život rostlin, nikdo by nemohl popírat, že pouze od chemie lze očekávat další pokroky v zemědělství. Von Liebig se při své badatelské činnosti mohl opřít o pracovní výsledky různých jiných vědců, tak například také o práce Jean Baptiste Boussingaulta (180-87), který znovu oživil Woodwardovo „pěstování rostlin ve vodním roztoku" v pozměněné formě jako takzvané „pěstování v písku". Francouzský učenec prováděl na svém statku Bechelbronn v Alsasku pokusy, jež přinesly důkaz, že plno¬hodnotná rostlinná kultura je možná i v půdě, která je zcela prosta humusu. Wiegmann (1771-1853) a Polstorff ukázali v roce 1838, když zodpovídali otázku o cenu Akademie věd v Göttingenu ve svém spise „O anorga¬nických součástech rostlin", že určité anorganické látky jsou pro vývoj rostlin nepostradatelné. Na to však již poukázal velmi zřetelně také Sprengel (1788-1859) ve své knize „Nauka o hnojivu".
Vidíme tedy, že se falešné představy o výživě rostlin podařilo odstranit teprve počátkem 19. století, a to především díky pracím von Liebiga.
Když se v základních rysech objasnily skutečné procesy výživy rostlin, následovaly další objevy v rychlém sledu. Historie těchto objevů je současně také historií pěstování rostlin bez půdy. Mnozí znamenití badatelé a vědci se během posledních 100 let snažili vypátrat další podrobnosti o výživě rostlin, zejména pak otázku, které anor¬ganické sloučeniny rostliny potřebují jako svou výživu. Na objasnění této otázky a mnoha s tím souvisících problémů se stále ještě pracuje.
Tzv. „pěstování rostlin bez přírodní půdy" se vlastně poprvé uskutečnilo v roce 1860. V tomto roce profesoři Wilhelm Knop (1817-1901, profesor zemědělské chemie a vedoucí zemědělské pokusné stanice v Lipsku — Möckernu) a Julius Sachs (1832-97, profesor botaniky v Bonnu — Poppelsdorfu) poprvé připravili roztoky solí, které umožnily pěstovat zelené rostliny nezávisle na půdě. První úspěchy povzbudily k dalšímu vývoji takových pokusných zařízení.
Od té doby jsou „nádoby s vodním roztokem" samozřejmou pomůckou ve výzkumných laboratořích zemědělských ústavů.
Nejprve se věřilo, že pěstování rostlin bez půdy je vhodné pouze jako vědecká výzkumná a pokusná metoda. Dnes nás tato skutečnost udivuje, uvážíme-li, že věda již na konci minulého století mohla poskytnout předpoklady pro pěstování rostlin bez půdy v širším měřítku, a to jak na výdělek, tak i jako amatérskou zálibu.
Spojení otázky pěstováni rostlin ve vodním roztoku s komplexem otázek produkce potravin je úzce spjato se jménem amerického rostlin¬ného fyziologa prof. dr. Williama F. Gericka, který jako docent univer¬sity v Berkeley v Kalifornii prováděl rozsáhlé pokusy v přírodě a podal o tom poprvé zprávu v roce 1929. Uveřejnil teorii „hydroponie" (jako paralelní pojem ke „geoponii", řeckému slovu pro pěstování v půdě) a vyslovil tvrzeni, že rostliny bez půdy je možné pěstovat i ve velkém rozsahu a že toto pěstováni má svůj význam. Jeho pokusy ukázaly, že se v nádobách napiněných živným roz¬tokem může pěstovat velké množství různých užitkových rostlin. Tento způsob pěstování rostlin byl v praxi vyzkoušen během poslední světové války, kdy bylo třeba zásobovat čerstvou zeleninou jednotlivé americké oddíly, sloužící na naprosto neúrodných skalnatých ostrovech světových moří. Na těchto ostrovech byly třaskavinami vyhloubeny v holých skalách hydroponické bazény, kde vyrůstalo až nadbytečné množství po všech stránkách vyhovující zeleniny.
V tiskových zprávách po druhé světové válce se jako o průkopníku razicím cestu pěstování rostlin bez půdy mluvilo většinou pouze o prof. Gerickovi. Nesmíme však zapomenout, že se v době, kdy prof. Gericke pokračoval ve svých pokusech, používal již tento způsob pěstování rostlin i na mnohých místech v Evropě. Nejvýznamnější pokusy byly založeny v Sovětském svazu z podnětu D. N. Prjanišnikova pod vedením bioložky V. L. Pjatakovové. Výsledky tohoto významného pokusu prakticky využila ruská polární expedice v roce 1937.
Pěstování rostlin bez půdy bylo zavedeno také v Madarsku v Karpatech (pod vedením prof. Paula Röszlera) a v Polsku jižně od Lvova (pod vedením prof. W. Pio¬trowszkiho), a to téměř současně během let 1932/33. V obou zařízeních, založených ve výše položených oblastech, se přednostně pěstovaly rané zeleniny a okrasné rostliny. Tato zařízení jsou méně známa, protože to byly soukromé výdělečné podniky
V Německu bylo nejstarší zařízení pro pěstování rostlin bez půdy zřízeno v obci Steinheim (ve Westfálsku.) Založil je v roce 1938 F. Horning a od té doby dosahuje pozoruhodných úspěchů. Tak například u příležitosti zahradnické výstavy ve Stuttgartu v roce 1950 byla cenou za vynikající kvalitu vyznamenána Anthuria, vypěstovaná bez půdy ve Steinheimu.
Přes diskusi, zda je vhodné pěstovat rostliny bez půdy nebo není, která ještě v dnešní době probíhá, byly během posledních dvaceti let zjednodušeny pracovní metody a sníženy provozní náklady. Různé způsoby pěstování, které se během doby vyvinuly, jsou dnes rozšířeny po celé zeměkouli.
Výdělečná velkozařízení nalezneme hlavně v zámořských oblastech, především v USA, potom v holandských državách při mexickém zálivu, v Britské Guayaně, na jiho¬mořských ostrovech a v Japonsku. Ve Spojených státech severoamerických známe kromě četných drobných podni¬ků asi 40 velkopodniků, které mají vždy asi 800 — 1200 hydroponických záhonů, přičemž jeden záhon je velký průměrně 30 m2. Japonská zařízeni, která jsou v blízkosti Tokia a Kjóta (velikosti 32 ha), zřídily původně americké okupační úřady; sloužila k zásobování amerických vojen¬ských oddílů. Japonci se pak seznámili s pracovním postupem, takže, když jim Američané tato zařízení předali, mohli již další provoz převzít sami.
V Evropě jsou zahradnické podniky zařízené pro pěstování rostlin bez půdy například ve Švýcarsku, Francii, Dánsku, Norsku, Holandsku, Belgii, Anglii, Švédsku, Madarsku, Polsku a v Sovětském svazu. Podle novějších zpráv chtějí Ital ové přebudovat výrobu rýžové sadby na způsob pěstování bez půdy. Po příslušných pokusech se totiž zjistilo, že se zavedením tohoto způsobu uspoří práce a provozní plochy.
V Německu kromě již zmíněného podniku ve Stein¬heimu, který zahájil činnost v roce 1938, pěstuje rostliny bez půdy také podnik v Lemgo. V tomto zařízení se pěstovaly ve vodním roztoku již v letech 1936-39 kara¬fiáty, bylo přitom dosaženo pozoruhodného výnosu, o 30% vyššího, než jsou běžné výnosy. Tímto způsobem pěsto¬vání rostlin v menším nebo větším rozsahu se v Německu zabývají ještě četné další zahradnické podniky a ústavy a dosahují pozoruhodných výsledků. Tento způsob se však v Německu nemohl dosud plně prosadit, a proto zůstal omezen na relativně malé množství zahradnictví. Není to překvapující, přihlédneme-li k tomu, že většina pěstitelů nemá dnes ještě potřebné znalosti. Také nevěcné, přehnané zpravodajství denního tisku v poválečné době (např. nadpis jednoho článku byl: „Stonásobné žně bez těžké práce!") přispělo k tomu, že tento způsob pěstování rostlin příliš mnoho lidí zavrhlo jako novinářskou kachnu.
..Toť vše. Takže Vám přeji mnoho úspěchů v pěstování v živném roztoku !!..:wink: |
|
|
|
