| Liprd |
Povídka - o osudu či náhodě?
Jednoho letního slunečného dne se to vše odehrálo. Začalo to tím že Jéňě(známy hulič v kraji), když se vrátil ze své každodenní zalévací obchůzky kytek. Trvalo mu to hodně dlouho protože u některých se rozhod pozastavit a něco zastřihnout.Mohlo býti tu dobu tak 13:00 , když se vrátil domů , kde do sebe naládoval pár konopných buchtiček a zapil to se svým speciálním připraveném kakaíčku . Chvílu poseděl u televize což ho dost prudila tak se sebral a šel se podívat za svým kamarádem Honzou.
Přišel k domu zapálil cigáro a zazvonil čekal a čekal a čekal až přišel Honzík otevřít , který byl mile překvapen Jéňovou návštěvou . Dlouho se již neviděli tak probrali to ce stalo když se neviděli , zakouřili pár cigaret každej jednoho špeka vypařili každej dva lachtany. A pak se stalo že už nemněli nic takže začali z nudy házet nedopalky jointů po kolemchodících kachnách . Kachny jenž není zvíře moc inteligentní nedopalky polykaly. A z toho mněl Honzíček velkou radost. Ale jeho tatínek nepochopil legraci tak je oba dva vyhnal ven. Chodili a chodili až se rozhodli kam konečně zajdou. Rozhodli se zajít na pár škopků do Rumcajsovi chatrče. Hostinec jenž byl ukryt v lese. V hospodě potkali kamaráda Lea který mněl nějaký fajnový modýlek tak ho společně okusili. Všichni prožívali nádherný bohémský rauš, který jim kazil pocit sucha v puse. Jéńé mněl pro tento pocit odborný výraz “bláto v hubě“.
Všichni se chtěli bahna zbavit a tak si poručili ještě škopky , který se mžiku vypařili. Leo se rozhodl, že půjde domů, tak nastalo dlouhodobé loučení. Dokonce se i kluci se rozhodli jít domů věděli, že musí přijít ještě dnes. Cestou dom prožívali krásné bohémské pocity. Po chvilce napadlo Hondzíka, že by se moch vymočit. Překročili tedy ke stromu, kde se rozhodl Hondzík vymočit. Po stáhnutí kalhot Hondzík zakřičël
„Ty volééééé, no nic to bude asi haluz no počkej není ten strom je boží fakt boží no on je prostě dutej“!
Tak tam vlezem néé. Tak tam společně vlezli a rozhodli, že tam zabijou už těch několik minut. Během těch několika minut se vracela nějaká paní z hospůdky a u stromu viděla maliny inu rozhodla se nějakou tu zezobnout. Sehla a začala trhat v tom Jéńé zakřičel ať je nesbírá že jí nic neudělaly tak proč je žere.
Paní se krutě lekla a točila se ke stromu, kde nikoho neviděla tak se hrozně divila. A Jéňé opět zakřičel pokračuj domů cestou necestou až tam dojdeš. Paní poslechla a odešla. Kluci slezli dolů a pokračovali též domů. Jéňé se rozloučil Hondzíkem u něho doma a pokračoval v cestě.Přišel domů nachystal se do školy tím že vzal tatínkovy potichoučku 50Kč, aby mněl na cigarety.
Ráno se probudil s podlitýma očima a vůbec se mu nic dělat nechtělo , prostě ztratil chuť žít. Tak se rozhod že si zahulí a zelí mu dodalo opět chuť do života a nakonec se vydal do tej instituce .
Jako prvního potkal ve škole svého kamaráda Lojzíka, který listoval v reginálním denním tisku.
A tak, aby řeč nestála tak se Jéňa optal co čteš Lojzíku a Lojzík odpověděl čtu si jak jedna paní hovořila s bohem stromů, když se vracela z krčmy.
|
|
|
| Dude |
Jo, dobry...
Je to fiction nebo realita? |
|
|
| Liprd |
| Díky , snad se to líbí i ostatním lidem. ale jestli jeto fictoin nebo realita to už si nevzpomínám. |
|
|
| Liprd |
Krásného dne potkám kamaráda
a atˇhned dám prda.
Nasaju trochu konopího
a hned zažívám rauše velikýho.
A atˇsi ještě prásknu
tož poslal jsem do plic obrovskou THC ránu
a hned vidim fialovou vránu
a to takhle po ránu.
Máš- li fajfku
tak nabi novou várku.
Po týhle várce
jsem štastnej jak párek v rohlíce.
A vím že to nebude trvat krátce.
|
|
|
|
to já tuhle...
Hulím čumim
blbě se tlemim
koukám do blba
svítivá ropucha
to je ale rachot
jsem fakt na šrot...
:-))))
teď na rychlo složená... :-) |
|
|
| Ganjaman |
Zkouřený vidění svjeta,
řikala moje teta,
se odráží v struktuře vesmíru
... či v čem ...
Co sem to jen chtěl?
Hašišmarjá, já to zapoměl. |
|
|
|
text od jedný mojí kamrádky....
Je smutnej ale pravdivej...
Jak jsem potkala anděla
Bylo mi tenkrát něco málo přes 15 a já měla pocit, že jsem ten
nejchytřejší tvor né snad celého světa, ale spíš kompletního
nekonečného vesmíru. Jak už se tak říká, prostě jsem sežrala
veškerou moudrost světa. Rodiče mi připadali trapný, stejně jako
spousta lidí v mém okolí, ale já si žila skvěle. Chodila jsem
na gympl, jestli si dobře pamatuju byla to větší žlutá budova,
vysoko nad hlavním vchodem, kde už dávno končil balkón z ředitelny
a kde už bylo jen takové malé okýnko byly také velké kulaté
hodiny, podobné těm, které znám z mladoboleslavské radnice, málokdy
ukazovaly přesný čas, ale byly hezký. Možná, že si všímám
detailů, ale k té žluté budově patřili stejně tak, jako já
patřila do toho hezkého domečku, kde jsem i s rodiči a ségrou bydlela.
Vždycky jsem měla spoustu kamarádů a nikdy jsem si nepřipadala
sama, ale na to si možná jenom nepamatuju. Ráda jsem se bavila a byla
středem pozornosti, vždycky jsem chtěla dělat producentku nebo něco
u filmu a jestli má někdo pocit, že to je jen takový dětský sen,
tak to není pravda, ale nikdy jsem o tom vážně nemluvila. Jenom jsem
se párkrát zmínila babičce a ta možná byla jediná, kdo by mi
to věřil a byl pro, někdo kdo by byl ochotný mě podpořit. Jenže
radši jsem mlčela, asi je to strach, z toho, že se vám budou lidi
smát. Je to stejný jako když někomu říkám, že nepiju, někdo
to bere jako neschopnost se bavit, no, asi jsem konzervativní, zbytečná.
Možná, ale můj pocit to není. V té době…přece jen si vzpomínám…jsem
vlastně zažila několik pro mě zlých situací. Období mého
života, který se moc nepovedlo. Prostě mě na pár dnů opustila
kamarádka, bílá slečna s černými vlasy a veselým úsměvem..bylo
to moje štěstí. Zemřel mi kamarád, na předávkování. Určitě
existuje i něco horšího, než jen tohle, ale já ztratila kluka,
s kterým jsem trávila pořádný kus dětství, i když jsem věděla,
že to jednou příjde, zaskočilo mě to jako nikdy nic předtím.
Odešel mi můj stín a já ho pořád někde viděla, když jsem
šla ze školy, seděl v parku na lavičce a smál se, doma na mě
čekal v pokoji, roztažený na posteli, smál se, na autobusové zastávce,
ve frontě v cukrárně, u kina, na tenisových kurtech, přicházel
i ve snech a pořád se jen smál, takovým nepřítomným úsměvem,
vlastně to nebyl úsměv jen takový prázdný škleb. A co bylo
nejhorší pořád mluvil, měla jsem pocit, že mi dává vinu,
jakoby říkal, mohla si mi pomoc…jenže to nešlo. Ale to slůvko
VINA strašilo v mé hlavičce ve dne v noci a já pomalu začínala
mít pocit, že to je pravda. Nakonec jsem přišla i kluka, najednou
měl pocit, že už nejsem ta jeho malá veselá holčička, prostě
se jednoho dne rozhodl, že mě nechá napospas všemu zlýmu. Zůstala
jsem skoro sama, se smutnýma očima. Jednou mi někdo řek, že tak
hluboký oči jako mám já nikdy neviděl…a právě tahle moje
chlouba, moje pyšnost najednou ztrácela význam. Moje šedo-modro-zelený
očička se čím dál tím víc leskly a ztrácely na kráse. Zůstali
jen šedý, vyplakaný a hrozně smutný. Nevím, proč nikdo nechápal,
co v nich bylo napsáno…ta krátká věta, nejvýstižnější
ze všech..jenom POMOZTE! A ten můj brouček to možná věděl a
třeba se i toho bál, proto se na mě vykašlal, jenže já to nedokázala,
nemohla jsem jen obrátit pár listů a začít psát tu knížku,
ten svůj život znova, jen na bílý nepošpiněný listy. Nešlo
to, i když jsem dělala všechno možný, pořád v tom deníku
zůstávali jen zažloutlé pomačkané a potrhané listy, stránky,
z kterých prostě nikdy nezmizí minulost…Škola mě přestala zajímat,
učení šlo mimo mě, byla jsem sobecká vůči okolí, nevrlá,
přestala jsem se zajímat i o druhý, prostě jsem jen všechno ignorovala
a připadala si nešťastná, odstrčená a zbytečná. Teď už
vím, že jsem najednou bala jen strašně moc zlá, ubližovala jsem
spoustě lidí, nejvíc rodičům, babičce, ségře a kamarádům
a díky tomu jsem začala pomalu ztrácet i přátele. Ničila jsem
se sama a každým dnem to bylo horší, nenáviděla jsem slunce,
déšť, sníh, mlhu….nenáviděla jsem sebe..celý svět! A málem
jsem o to všechno přišlo. Chtěla jsem se vším prostě skoncovat,
dát svůj život někomu jinýmu, oplatit všem, to co mi provedli
a tak jsem se jednou, už přesně nevím jak ocitla za zábradlím
balkónu. Stála jsem jen na malé ploše, v jedenáctém patře a
sledovala jsem, jak podemnou jezdí stovky aut, desítky lidí někam
chodí, jejich vlastní cestou s vlastním osudem, na hřišti se hrál
fotbal, každou chvíli ke mně doléhali nějaké zvuky, ruch města
a vítr mi foukal okolo tváří a mě bylo krásně. Nikdo si mě
tam nahoře nevšiml, roztáhla jsem ruce a chtěla létat, nevím,
ale připadalo mi, že když skočím, že se všechno změní.
Ale najednou se ve mně něco vzepřelo, nedokázala jsem to, byla jsem
už moc slabá, vrátila jsem se zpátky a nekonečně dlouhou dobu
jsem plakala. Zkroutila jsem se v rohu toho cizího pokoje, rukama jsem
obejmula nahá kolena a plakala jsem. Byl to nekonečně dlouhý potok
slaných slz a pak to najednou odešlo, samo. Zvedla jsem se a chtěla
jsem začít žít. Vracela jsem se domů za tmy, noc byla chladná,
ale nedalo se říct, že by byla nepříjemná, bylo mi dobře, zima,
ale sama sebou. |
|
|
|
a poslední text mojí kámošky....
Travička zelená, to je moje potěšení…
Hodně se teď mluví o drogách, všichni vám budou do nekonečna
říkat, jak je to moc špatný, rodiče budou tvrdit, že by vám
ruce urazili, ale mezi kamarády často kolují úplně jiné zprávy.
A co alkohol, s tím to tak zlý nebude, to pro vás není až tak velký
nebezpečí a mě se zdá, že to je přesto ještě mnohdy horší
a šílenější věc, než nějaké „lehké“ drogy. Chlast
ničí lidi stejně jako to dělá spousta jiných věcí. Celkově
se mi zdá, že ten svět, ta naše republika, to moje středně velký
město a hlavně skupina lidí, se kterou se stýkám je zlá. Jde
od deseti k pěti. Život je prostě úplně jiný, než si ho představují
lidé v černobílých filmech, jenže on je o dost horší i než
pár filmů současnosti. Jakoby se z ulic vytrácela ta základní
lidská potřeba….teda spíš souhrn několika potřeb. Já přece
potřebuji mít někoho, komu se můžu svěřovat, kdo se mnou bude
cítit aniž by z toho něco měl…jo mluvím o lásce, porozumění.
Kdybych byla jen malá dřevěná loutka, je možný, že třeba
budu po dlouhou dobu ležet v papírové krabici, na staré půdě,
oddána napospas prachu a parazitům, ale je taky možný, že jednou
mě někdo najde, očistí mě a já budu moc dělat radost, bavit,
rozesmívat…Je to stejný s lidmi? Existuje něco, co nás prostě
vede životem, posílá nás přes překážky a velké křižovatky
hustým provozem, kde občas narazíte na přechod, ale nenajdete žádné
ukazatele, je vlastní život řízený něčím „vyšším“?
Je to osud, nebo se na to jen vymlouvám a odvolávám se na něco, co
vůbec neexistuje, co si vymyslel někdo, kdo prostě jenom nevěděl
jako já, co dál. A kdo mi teda postavil do cesty drogu. Jo, slova o pár
písmenech a stejně, jen tohle krátký, prostý slovo v sobě skrývá
pro někoho naději, pro jiného touhu, chuť něco poznat, předvést
se..ale taky má i svoje jiná tajemství, jako je to ještě kratší
slovo, protiklad a zároveň součást života….smrt. Ale co to je
vlastně život…? A smrt? Proč se jí tolik lidí bojí? Bude potom
ještě něco jiného? Copak se může vytratit duše? Ano hmota zmizí,
ale duše je přece něco, co zůstává. Kam se poděli vzpomínky
na dětství? Proč ten kluk, který ještě před 3 roky byl skoro
normální, občas maličko extravagantní a vlastně vždycky o něco
málo odlišný, než ostatní…mizí. Jo, ztrácí se mi před
očima…
Drobná holka, s vlasy obarvenými na zrzavo. Tváře červené,
ošlehané nepříjemným větrem končící zimy, tupý nosík
a hlavně její oči, hluboké, téměř neurčité barvy, dříve
veselé, ale teď se z té hloubky spíš vyklubává smutek a nenávist.
Nenávist k něčemu neurčitému, zlému.. Hezká tvářička,
mírně extravagantní oblečení. I tahle mladá dívka, která
je zajímá svou osobností, oblíbená u kamarádů, nenáviděná
u lidí, kteří závidí, snad dům, bohatství, ve kterém žije,
určitý typ nadání, bezprostřednost, upřímnost…cokoliv..má
i špatné vlastnosti. Občas závidí, někdy lže, rodičům,
sama sobě. Ale tahle malá holčička nepije a dokáže říct,
že jí to nechutná, nehulí, protože dokáže říct, že si
nechce kazit život, ne, přiznám to nemám potřebu někomu dokazovat,
jaká ve skutečnosti nejsem, možná jsem slaboch a možná jsem silnější
než všichni okolo, protože dokážu říct NE. …Jdu ulicí,
zahalená do kabátu, už jenom to upoutává pozornost, s vlasy si
pohrává ten ostrý vítr a mráz se mi snaží dostat pod nehty,
z očí mi sem tam ukápne malá slaná slzička…to všechno to
počasí. Přecházím známou ulicí a dostávám se na chodník
ze starých dlažebních kostek. Jsem v ulici sama, za mnou hlavní silnice
a plno lidí, tady nikdo, jen já a moje myšlenky. Vysoké boty pravidelně
vtloukají do chodníky své jméno a hlavou se mi hodí různé myšlenky,
ano jsem teď šťastná, mám všechno, domov, rodiče, kamarády,
lásku, zájmy…ale stejně nejsem slepá vůči okolí a cítím,
co se kolem mě děje, nejsou to jen rozmazané obrazy nepříliš
kvalitního filmu, nemám žádný scénář, ale určitě hraji
jednu z rolí, v mém životě..budu dokonce hlavní postavou. Dostávám
se před starší, ale inovovaný rodinný domek. Na chvilku se zastavím,
naučeným gestem odstraním vlasy z obličeje, nadechnu se a zazvoním
na zvonek se jménem, které spojuje mé dětství. Jenže už mi
neotvírá ten malý kluk, který se zajímal o všechno, co bylo spojeno
s útlejším věkem. Nepřináší domů známky, poznámky v
žákovské knížce, nevodí domů opuštěné pejsky..už si
nehraje s míčem, neběhá nahý po zahradě, nekoupe se v tom malém
oranžovém bazénku, netrhá s babičkou rybíz..nic z toho není
pravda. Místo toho stojí mezi dveřmi mladý štíhlý muž. Je
mu 20 a byla doba, kdybych se do něj snad mohla i zamilovat. Hezký kluk,
který dělal v době dospívání obvyklé kraviny, stejně jako
to teď dělám já. Tmavé vlasy ostříhané nakrátko, hluboké
oči a hezká ústa a taková milá tvářička člověka, který
právě stojí na prahu dospělosti…to bylo, ale dneska mi otevírá
někdo jiný. Na chvilku se zaleknu, ale pak udělám tři kroky přes
nízké schůdky a dostávám se dovnitř mě známého domu. Tenhle
kluk jde za mnou, vcházíme do obývacího pokoje a začínáme si
povídat. Ale já jsem myšlenkami jinde. Můj kamarád má na sobě
tmavé oblečení, s jeho načerno obarvenými vlasy to vyvolává
mírně strašidelný pocity, ale o co horší to je v kontrastu s
jeho dokonale bílým obličejem a průsvitnýma rukama…Dřív tak
hezké oči jsou smutné, o něco prosí a mají strach a bílé
ruce s fialovými skvrnkami jsou skoro odpudivé. Ano mám hodně divný
pocity, protože právě ztrácím druhého kamaráda. Vím už
jak to vypadalo předtím u hnědovlasého Filipa. Jsem si jistá, že
přijdu brzo i o tohoto kluka, nikdo mu nepomůže dokud on sám nebude
chtít, ale tam nahoře už mu drží místo. Představuji si to,
jak prochází tunelem, možná za světlem, ale to tak jenom vypadá,
na konci je tma a zlé rudé světlo, tam někde už na něj čekají.
Nedokáže přestat, kvůli nikomu, kvůli holce, rodičům, mě…
Je to možná určitý druh sobectví. A všechno to začalo u trávy…Nevydržela
jsem a musela jsem kvapně odejít domů, neměla jsem už prostě
sílu dívat se na tu malou nešťastnou kostru, která se mi scvrkává
před obličejem a samotná mimika té zničené osobnosti byla strašně
zničující, kdo by se dokázal dívat na někoho, kdo se sám (teď
už nedobrovolně) ničí ?!
Jdu znovu sama opuštěnou ulicí a lituji, že jsem dřív nedokázala
Markovi zabránit zkoušet to s trávou. Nikdo u ní nezůstane, na
čas to tak vypadá, možná, že dokážete skončit, ale možná,
že si sama droga vybere krutou daň…a pak bude na světě daleko víc
malých holčiček, který budou mít bleďounký tvářičky a
zarudlá očička od pláče…a na rtech otázku..PROČ??? Je to
tedy pan osud nebo sama velká dáma…lidská hloupost. Ne už se nemůžete
vymlouvat na nevědomost, teď jste si to přečetli a závěrem chci
jen říct, že se jenom bojím až zase někoho ztratím. Ano Marek
pořád žije, ale pro mě je už pohřbenej, nemůžu mu pomáhat
a není nikdo takovej, kdo by to dokázal, ani on sám. Skončil, jeho
knížka je popsaná a on sám se zařadil do souboru smutných vzpomínek
na život….
|
|
|
| sunset |
| Hezky text, jen by me strasne moc zajimalo, proc to vsechno pry zacalo u travy? Navic pokud ma ta tva kamoska spasitelsky komplex, at si to v hlave srovna. Ma-li jen potrebu vyjadrit se k marihuane, at si precte par statistik nebo jen parkrat navstivi vic nez jednoho nebo dva fetaky. At si konecne vsichni uvedomi, ze maji zodpovednost sami k sobe a ze i kdyz hulime, tak si nicime zdravi a obcas zametame hezke chvile pod koberec. Nicmene si dovolim parodovat jednu reklamu: Zivot je otazkou priorit... |
|
|
| Muf |
Skoro bych se rozplynul.....
Jestli přešel od trávy (alkoholu) k něčemu jinýmu, tak je to magor a je to jeho blbost. Ať to ta tvoje zamýšlivá kámoška nesvádí na trávu. Co třeba říct: "Neměl žádný koníčky, začal hulit víc a víc, nestačilo mu to,tak si zkusil něco tvrdšího." Za to si může sám.
Já si na pářce nedám pivo jako ostatní (a že si jich daj). Když někdo něco má, tak si dem ven zahulit a rozdíl oproti alkoholu je v tom, že se s tim musim čtvrt (půl) roku pěstovat a dávat peníze ne za výrobek, ale za zařízení pěstírny. Mam ke svýmu (darovanýmu) hulení úctu. Koupil jsem jenom jednou a to už neudělam.
A nakonec si se svýma rudýma očima překrásného dne vemem jehly a všichni tady umřeme........
Muf |
|
|
| kerry |
| no claune,jako kdybych místy četl svojí knížku.Taky jsem byl na tom špatně.Bylo to kvůli mý holce.Bylo.Chodili sme spolu skoro tři roky...strašně ráda jezdila na motorce.To už taky jen bylo...ve stotřicetikilometrový rychlosti to nezvládla...stačil jen zlomek vteřiny.motorku by už asi nikdo nepoznal...byla pro mně vším co jsem měl...taky jsem to chtěl skončit.Na tom místě co se zabila jsem strávil každou volnou chvilku,utíkal jsem ze školy abych mohl být s ní...chybělo málo,abych s ní opravdu byl...život se dá vzít snadno.Ale pak...nevím co se stalo přesně a ani nevím jak sme se potkali...našel jsem přítele co mně z toho dostal.Je až z daleký jamajky...řekl mi přesně tohle:brácho,život si vezmeš snadno,ale zpátky to vzít nejde...ona na tebe počká,tam nahoře má času dost...Strašně mu děkuju,nebýt jeho...nevím.Teď se přestěhoval do čR a bydlí deset kilometrů ode mně...jen doufám,že nikdy nebude jezdit na motorce. |
|
|
| phmh |
| jste s nima pořád a můžete co chcete |
|
|
|
