| HoPe |
Člověka to občas popadne a už jsem to udělal zase.
Ano, po delší době jsem panu Severovi poslal mail s pár dotazy. Zmocnil se toho jeho poradce Radek Šmerda s a poslal mi tento článek. Pan Severa se s tímto článkem údajně PLNĚ ztotožňuje.
Předkládám vám ho tady v plném znění.
--------------------------------------------------------------------
Legitimita trestněprávní úpravy drogové problematiky
1.Úvodem :
Nejen v tomto odborném periodiku bylo publikováno již mnoho erudovaných příspěvků k drogové problematice. Zvláště diskuse nad zákonem č. 112/1998 Sb., který novelizoval ustanovení trestního zákona reglementující tzv. drogové delikty, byly velmi přínosné. Tento zákon, jenž doplnil trestní zákon o nové ustanovení § 187a a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích o nové ustanovení § 30 odst. 1 písm. j), na jedné straně ukončil diskusi předcházející jeho přijetí a na straně druhé byl začátkem diskusí nových, spojených především s interpretací problematické formulace "množství větší než malé". Pojmu navýsost kruciálního pro vedení hranice mezi činem trestným a méně závažným správním deliktem. Dle mého názoru šlo o politováníhodné nedopatření pramenící ze snahy býti tolerantní na úkor ústavně garantované právní jistoty. Snad nejlépe lze tento pojem traktovat a pochopit za použití teleologického hlediska beroucího zřetel i na vůli zákonodárce a atmosféru panující při schvalování této normy. Z celého problému návykových látek se pochopitelně stalo politikum, jak to lze očekávat u všech témat jitřících elementární lidské emoce (strach či smysl pro spravedlnost) a rozdělujících společnost v preferencích mezi několika těžko slučitelnými postoji. Rovněž tak nelze opominout i absenci konkrétní oběti u deliktů spojených se zneužíváním návykových látek. Těmto deliktům tolik příznačné a vedoucí k mnohem menšímu ztotožnění se s platnou právní úpravou. V trestním právu je však přesnost dispozic trestněprávních norem nejen žádoucí, ale přímo nezbytná, pokud jsem odhodláni dostát ústavněprávním proklamacím. Ve světle výše napsaného a s úctou k předchozím pozitivně právním analýzám se pokusím zaměřit v tomto příspěvku na trestněprávní úpravu drogové problematiky především z hledisek obecných. Mezi ně patří i ústavněprávní pohled na vztah jednotlivce a státu včetně filozofie pramenů mezinárodněprávních odrážejících mnohaleté zkušenosti v oblasti kriminality spojené se zneužíváním návykových látek. Při vědomí skutečnosti, že problematika drog je problematikou multidisciplinární, budiž i tato skromná práce vnímána jako příspěvek k místy značně složité diskusi, která mění intenzitu v závislosti na vývoji v této oblasti. Slovo diskuse je zvoleno v úvodu zcela záměrně, a to vzhledem k obsahu tohoto textu, neboť dle mínění autora je snaha o řešení problematiky spojené s drogovou kriminalitou permanentní diskusí. Ta nespočívá pouze ve sporu o přístup represivní nebo terapeutický, v diskusi o drogách měkkých či tvrdých, o legalizaci, depenalizaci, faktické toleranci v kontrastu ke kriminalizaci. Nespočívá v diskusi o alkoholu a ani o canabis sativa.
Týká se především stavu hodnot naší společnosti a klesající imunity vůči společensky a zdravotně destruktivním jevům.
Velmi brzy, soudě dle příspěvků v médiích, lze presumovat i určitou legislativní renesanci tématu legalizace některých omamných a psychotropních látek, pravděpodobně z důvodu blížících se voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve kterých i mnoho mladých lidí (skupina nejohroženější OPL) poprvé vyzkouší svou aktivní účast na reprezentativní demokracii. Diskuse o tom zda určitá návyková látka je či není nebezpečná pro zdraví a život lidské bytosti jsou jistě velmi zajímavé, ale je třeba si uvědomit, že Česká republika je součástí mezinárodního společenství, jehož instituce již od 60. let kontinuálně vypracovávají a doplňují seznam takových látek. Jde o seznam na jehož tvorbě se podílí lidé erudovaní v medicíně, a nelze než důvěřovat ve výsledky jejich práce.
Proto si dovolím jednoznačně odmítnout diskuse ohledně nebezpečnosti jakýchkoliv chemických látek na trestněprávním poli. Jurista naopak musí odpovědět na otázku, kam až může zajít stát při své intervenci do nepsaného, ale všeobecně přijímaného práva jedince na sebepoškození. Jde o otázku, která je velmi složitá a v pravdě primární pro další legislativní projekty v této oblasti a především v rámci příprav rekodifikace trestního práva hmotného.
2. Vymezení některých pojmů
Při vědomí jejich časté desinterpretace nejen v celoplošných médiích se na počátku sluší vymezit některé pojmy.
Pojmem "trestněprávní úprava" se v této práci rozumí právní reglementace vztahů vznikajících na poli zneužívání návykových látek, které jsou předmětem úpravy trestního práva jakožto oboru práva veřejného. Trestní právo je posledním řešením (ultima ratio) stojícím na konci řetězce této oblasti a zároveň na jejím počátku, jakožto výraz nezbytnosti chránit elementární hodnoty prostředky generální prevence a výraz stanovení společenských priorit, které je nutné chránit nástroji pro jednotlivce nejcitlivějšími.
Pojmem "drogová problematika" se v této práci rozumí problematika spojená se zneužíváním návykových látek kromě alkoholu a včetně prekursorů ve smyslu trestního zákona včetně jejich nelegální výroby, distribuce, nakládání s nimi a šíření myšlenek vyvolávající touhu návykovou látku zneužít. Rovněž tak i organizovaný zločin, kriminalita spojená s opatřováním návykových látek, páchaná pod jejich vlivem a praní špinavých peněz plynoucích z nelegálního obchodu s nimi.
Pojem "droga" se zde užívá v následujícím smyslu: Droga je nadřazený pojem označující drogy ve farmaceutickém smyslu a jiné látky i léky, kterých je zneužíváno ke změnám nálady, povzbuzení nebo tlumení duševních a tělesných funkcí, vyvolání mimořádných zážitků jako iluzí, halucinací, pseudohalucinací. Světová zdravotnická organizace vydává každý rok "Seznam drog pod mezinárodní kontrolou narkotik". Jako synonymum pro drogy se používá termín návyková látka. Tento termín se objevuje i v § 89 trestního zákona. Podle tohoto ustanovení se takovou látkou myslí alkohol, omamné látky a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Přístup hned na počátku eliminující alkohol z předmětu zkoumání nemá za cíl stanovit jakousi pomyslnou hierarchii látek ohrožujících život či zdraví člověka. Jde pouze o autorovo racionální zvážení možného rozsahu této práce ve světle multidisciplinární povahy zneužívání jakýchkoliv návykových látek.
3. Stát versus jedinec
Současná společnost a koncepce sociálního státu (není na rozdíl od právní úpravy německé ústavně zakotvena) je natolik složitě institucionalizována, že platí mnohem více než dříve, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Osobní svoboda každého z nás musí být pro stát a každého druhého jednoznačným tabu. Je však nutné vzít v úvahu i tezi, že svoboda je myslitelná pouze tam, kde platí obecná pravidla a jejich nestranná aplikace včetně vynucení jejich dodržování (význam slova represe mající dnes v oblasti drog již téměř pejorativní nádech). Svoboda jedince je jakýmsi pomyslným, právem uznaným prostorem, jehož hranice jsou stabilní v přímé závislosti na účinnosti těchto pravidel. Tyto normy nás "svobodné" v chování jistě omezují, ale zároveň přívlastek "svobodné" garantují. Z hlediska práva mezinárodního je stát tvořen svým územím, obyvatelstvem a svrchovanou mocí na něm vykonávanou. Konstituování této moci je předmětem výkladu práva ústavního. V demokratických režimech však velmi závisí i na zdravém úsudku a obecné úrovni zdraví populace. Od něj se odvíjí v přímé závislosti i podoba výkonu státní moci jakožto garanta svobody jednotlivců-obyvatel. Cesta ke zdraví jednotlivce a celé společnosti je jednou z cest ke svobodě opravdové. Svobodě nejen proklamované postuláty ex constitutione. Jedním z takových postulátů je i čl. 31 Listiny věta první "Každý má právo na ochranu zdraví". Garantem ochrany a prevence před vznikem nebezpečí (ohrožení života či zdraví) může být pouze stát oplývající odborně způsobilým a snad vědecky neutrálním aparátem, schopným v kooperaci s institucemi mezinárodního společenství posoudit, které látky jsou nebezpečné z hlediska jejich neodborného usu a samozřejmě i abusu. Meritum problému imanentního otázce, kam až může trestněprávní politika státu zajít (tedy jaká zaviněná jednání mohou být antecedentem sankce, popř. obecné právní reglementace vůbec), leží v konfliktu mezi zájmem celku (společnosti) a svobodou individua (lidského jedince svobodně a volně jednajícího v tomto světě).
Prvním základním aspektem celého problému abusu návykových látek je zájem celku (společnosti) na zachování určitého prostředí uvnitř sebe sama, prostředí, které bude moci odpovídajícím způsobem víceméně zajišťovat kontinuitu v čase. Má-li daná společenská formace přežít, musí se postarat o zdravé prostředí uvnitř sebe sama.
Mírou zdraví společnosti je zdraví jednotlivců vzájemnou interakcí a komunikací tuto společnost tvořících. Souvisí to s ústavním zakotvením práva na ochranu zdraví v čl. 31 Listiny. Nakolik je právo na ochranu zdraví také povinností své individuální zdraví chránit, nelze jednoznačně rozhodnout. Právo na ochranu zdraví, jež se vztahuje na každou fyzickou osobu, je úzce spjato s právem na život (čl. 6 odst. 1 Listiny).
Vzhledem k tomu, že právo na život není v právním řádu České republiky pojato současně jako povinnost žít (pokus sebevraždy není trestným činem na rozdíl od pomoci k takovému jednání), je otázkou, nakolik stát může sankcí postihnout jedince, který se chová destruktivně vůči svému zdraví, uvážíme-li, že některá zdraví poškozující jednání vůči sobě samému povedou s velkou pravděpodobností ke smrti či alespoň k doživotnímu zdravotnímu poškození. Jde o periodicky se opakující praktiky, jež lze v extrémních případech označit za sebevraždu na pokračování, ačkoliv jedinec sám nemá v úmyslu svůj život ukončit, ale naopak učinit jej snesitelnějším. Koncepce práva na ochranu zdraví u nás vychází z pojetí, že svobodný a příčetný člověk (čl. 1 Listiny) je ve svém jednání odpovědný za to, jak zachází se svým zdravím, stejně jako je odpovědný za jiná svoje jednání.
Jiná je otázka jednání, jímž sice jednotlivec poškozuje zdraví svoje, ale současně vystavuje riziku újmy jiné. Jde například o případy agresivity individua pod vlivem návykové látky či případy, kdy vykonává činnost, při které může s ohledem na negativní dopad návykové látky na své rozpoznávací schopnosti ohrozit jiné (např. řízení motorového vozidla).
Primárním postulátem teorie spravedlnosti Johna Rawlse (jehož klasická teorie je koncipována s ohledem na hodnoty demokracie a právního státu) je rovnost ve svobodě. Tam, kde začíná stejná svoboda druhého, končí svoboda prvního. Vybočí-li svobodně jednající jedinec z tohoto rámce a v rámci své dispoziční svobody takovým jednáním ohrozí či poškodí důležitou hodnotu jiného (život, zdraví či majetek), neguje onu rovnost ve svobodě, což je stav z hlediska Rawlsova postulátu nespravedlivý. To je také legitimací sankcionovatelnosti takových jednání. Dalším aspektem vztahu jednotlivce a celku s ohledem na problematiku abusu je fakt, že jedinec soustavně poškozující své zdraví, s ohledem na výše popsané a ústavně zaručené právo na ochranu zdraví (jež je dle čl. 1 Listiny zaručeno všem rovně), má takto právně zaručenu jistotu, že o něj bude postaráno v situaci, kdy již sám nebude schopen svou životní situaci zvládat.
Právo občanů na bezplatnou zdravotní péči je založeno na základě systému veřejného pojištění (čl. 31 Listiny, věta druhá), přičemž finanční zdroje k jeho realizaci stát získává prostřednictvím odvodů ze zisků osob za užití solidárního principu při přerozdělování takto získaných prostředků. Při nejtěžších případech zneužívání návykových látek se toxikoman na získávání zdrojů ve společnosti zpravidla nepodílí, ale často využívá servis z takových zdrojů pocházející.
Je tedy otázkou, do jaké míry může každý z nás poškozovat své zdraví, je-li následná péče při takovém poškození hrazena zejména těmi, kteří se s takovou destruktivitou vůči svému zdraví nechovají. S Rawlsovým principem rovné svobody tu již nevystačíme.
Otázka sankcionovatelnosti jednání, jehož se většina s různou mírou intenzity na sobě dopouští (neboť téměř všichni si ničíme zdraví něčím, co není pro nás nezbytně nutné), bude otázkou, jakou míru intenzity takové sebedestrukce bude moci stát při zachování jisté proporcionality jednání a sankce, sankcionovat skrze svůj mocensko-institucionální aparát.
Tuto míru může dostatečně určitými formulacemi skutkových podstat stanovit pouze právní norma. Má-li stát povinnost chránit zdraví jednotlivců (jež je rubem tohoto práva náležejícího každé fyzické osobě), může jistě trestat určitá jednání související s poškozováním zdraví, byť je jednotlivec provádí k vlastní újmě a ne k újmě jiných. Tento princip takto obecně vyjádřený lze považovat za etický.
Lidské tělo (fyzická integrita jednotlivce) není pouhým předmětem ani pouhou fyzickou jednotkou existující mimo společnost. Relace mezi hodnotou jednotlivce (pracovní, sociální i kulturní), která v důsledku extrémního abusu klesá, a zájmem celku (obecnou vůlí) na zdraví jednotlivců jistě z etického hlediska dovoluje tresty za jednání s abúsem související. Sporu není o tom, zda trestat tam, kde ohroženi či poškozeni jsou jiní než pachatel vlastního jednání, ani o tom, že určitá jednání, jež mají dopad pouze na toho, kdo tato jednání činí, mají být postihována.
Vyvstávají ovšem problémy další. Jaká sebepoškozující jednání tedy mají být postavena mimo zákon? V souvislosti s abusem návykových látek je prvořadou otázkou, zda trestat samotné jejich užívání.
Ve většině evropských státech je taková praxe odmítnuta, naopak ve Spojených státech bylo za Reaganovy vlády v 80. letech samotné užívání prohlášeno za nepřítele číslo jedna, což vedlo např. k testování moči u některých skupin státních zaměstnanců.
Požadavek obecné formulace pravidel, jež mají být coby obecné normy aplikována na předem neznámý počet případů v budoucnu, a různými subkulturami různě vnímaná problematika legitimity a adekvátnosti postihů spojených s porušením těchto obecných pravidel, zejména s ohledem na medializované konkrétní případy, tvoří základ diskursu, který pravděpodobně jen stěží v dohledné době najde řešení.
Teprve uvědomení si všech těchto složitostí a provázaností může stát u zrodu adekvátních a citlivých metod a mechanismů, které beztak celý problém nikdy zcela nemohou uspokojivě vyřešit. Právní metody tu nejsou dostatečné, nejsou-li následovány prevencí, osvětou, výchovou, postupy léčebnými a resocializačními. Na mezinárodním poli existuje také rozvinutá spolupráce tajných složek represivních aparátů jednotlivých států v boji proti organizovanému zločinu, který je obchodem s drogami přitahován vidinou velkých zisků stejně jako k jakékoliv jiné činnosti toto slibující (např. tzv. obchod s bílým masem).
Přes svou značnou finanční nákladnost však právě tyto cesty patří k těm méně efektivním, byť jistě smysluplným, ačkoliv jak již bylo zmíněno, jejich přílišná preference konstituuje i politicky nezdravou atmosféru. Koneckonců není náhodou, že totalitní či autoritativní režimy se s problematikou nelegálního mezinárodního obchodu s drogami vypořádávají díky důrazu na represivní úlohu státu mnohdy lépe než státy demokratické a právní.
V prostředí, kde musí být spáchání trestného činu k tomu určenými institucemi řádně vyšetřeno, nestranně posouzeno a dokázáno, je postih takového druhu kriminality obzvláště těžký a umožňuje dopadnout pachatele spíše z nižších pater sítě těch, kteří na obchodu s drogami výdělečně participují. Vzhledem k lukrativnosti obchodu s drogami totiž nebývá pro patrony drogových kartelů problém opatřit si kontakty ve státní správě a prorůstání státního institucionálního mechanismu a zločinu je v některých zemích velkým problémem.
Stejně tak i tvrdost sankcí se mezi státy velmi liší vzhledem k jejich specifickému historickému, kulturnímu a politickému vývoji. Mnohde (např. v Číně či Thajsku) jsou často ukládány i tresty absolutní. V tvrdosti sankce tak stát vyjadřuje představu o míře nebezpečnosti kvalifikovaných jednání spojených s drogami, má-li však být demokratický a právní jsa založený na uznání lidských práv, musí proporcionalitu trestného jednání a sankcí a také adekvátnost prostředků boje s drogovým problémem odvíjet především od racionálně poznané potřeby, ne od emotivního a paušalizujícího strachu.
Z toho vychází i mezinárodní spolupráce založená na konsensu o nebezpečnosti drog pro lidskou společnost, jak to vyjadřují i např. preambule příslušných mezinárodních smluv.
4. Úloha trestního práva jako součásti protidrogové politiky
Trestní právo jakožto ultima ratio ochrany společenských hodnot před kriminalitou a naopak ochrany jednotlivce před samotným trestním právem (Lewish) se v této problematice zcela dostává na argumentačně tenký led. Jen velmi nesnadno lze totiž dospět k řešení, jež by reflektovalo konsensus, popřípadě názorový kompromis mezi těmi, kdo preferují zájem společnosti na zdraví jednotlivců a jejich ability k činnostem, které spoluvytvářejí zdravou dynamiku společnosti a zajišťují tvorbu jejích hodnot, a těmi, kteří preferují svobodu jednotlivce v zacházení s jeho psychosomatickou integritou a označují ustanovení trestního zákona o návykových látkách za symptomy nebezpečného právního moralismu.
Právní řád stojící na Ústavě České republiky však není hodnotově neutrální. Mezi ty nejzákladnější hodnoty patří i ochrana tvůrce samotného-společnosti tvořené jednotlivci nazývané po splnění dalších definičních znaků z hlediska státovědy státem. Právo je spojeno vždy i s určitou povinností. Tak jako je stát povinen chránit svobodu jednotlivce, je i jedinec povinen dodržovat normy, s jejichž dodržováním stojí a padá garance svobody.
Konkrétní právo lze chápat jako dílčí projev svobody reglementovaný právním řádem. Tato svoboda potom není ničím jiným než množinou rozličných možných jednání, která má anebo nemá svobodný jedinec právo uskutečňovat pod ochranou výše zmíněného právního řádu. Tento právní řád není samozřejmě hodnotově neutrální.
Obecně řečeno je velmi složitou otázkou, jaké chování smí stát pod hrozbou trestu zakazovat. Pokud si vypomůžeme názorem zřetelně vystupujícím z diskuse v německé literatuře a soudnictví o deliktech zabití a ublížení na těle, není složité zachytit zásadu, že oprávněnost státu k donucování je uznávána pouze při omezování práv druhých.
Současně však i v České republice existuje mnoho právních předpisů, které presumují s donucením spojené vměšování státu do chování osoby, a to z různých motivů. Jedním z nich může být i zabránění poškození jednotlivce sebou samým. Např. sebepoškozování u branců, povinnost používání bezpečnostních pásů při řízení motorového vozidla či povinné používání přilby u motocyklisty.
Příkladem z jiné oblasti, jež může posloužit k ilustraci míry státní ingerence, je povinná školní docházka
5. Cíl protidrogové politiky
Cílem ambiciózním, nikoli však reálným, je možno nazvat činnost směřující ke konečnému vyřešení drogového problému, k jakési kapitulaci drog ve válce s drogami (war on drugs - termín pocházející z USA užívaný v protidrogové politice 80. let Reaganovou vládou).
Reálným cílem této politiky je naopak tvorba legislativy na evropské a celosvětové úrovni vystavěné na principech a v duchu mezinárodních dohod. Definovaní cíle protidrogové politiky zákonitě splývá s definováním cílového stavu, k jehož dosažení musí směřovat veškerá činnost. Tímto stavem je co nejmenší počet lidí závislých na drogách jako číslo kritické a co nejmenší počet lidí zneužívajících návykové látky jako údaj preventivní. Středem pozornosti této politiky je objekt, vůči kterému směřuje kriminální chování. Tímto objektem je obecný zájem na ochraně zdraví jednotlivce a "zdraví celé společnosti" před důsledky zneužívání návykových látek.
6. Represe versus terapie
Nikde na světě neexistuje vyhraněná podoba přístupu čistě represivního nebo terapeutického. Jde o typicky nešťastné operování s pojmy, které jsou srozumitelné a lehce sdělitelné, ale ve svém důsledku prázdné. V tom spočívá velká nebezpečnost zjednodušení problému a uvedení ho až do hraniční polohy "buď a nebo". Otázka však takto nestojí. Je třeba vybudovat systém, který bude vyvážený. Ne však mezi terapií a represí, ale mezi prevencí a sankcí. Slovo represe je nutné vyložit jako důraz na vynucování dodržování zákonů, a to i pomocí složek ozbrojených sborů. V žádném případě nelze říci, že trestní právo je synonymem byť zákonné represe. Naopak trestní právo a sankce ukládané pachatelům trestných činů mají zcela zřetelně deklarovaný a zároveň i reálný generálně preventivní účinek.
Terapie naopak znamená proces léčby. Je nutné si však klást otázky. Lze léčit dealera z jeho úmyslu se živit nelegálním prodejem návykových látek? Je možné léčit nelegálního výrobce a z čeho? Je možné léčit konzumenta, který není závislý a z medicínského hlediska tedy neuchopitelný?
Obávám se, že odpověď na tyto otázky je zcela jednoznačná. Medicína a léčba mají místo tam, kde existují zdravotní komplikace a v horším případě i defekt.
V oblasti drog je tímto defektem vznik závislosti.
Politika státu v této oblasti musí směřovat k prevenci před možností vzniku tohoto defektu jak u jedince, tak i celé společnosti. V tom lze právě spatřovat i opodstatněnost existence nástrojů trestního práva, které jsou mylně označovány za projev represe. Trestní právo je jakýmsi kodexem ochrany společenských hodnot, mezi které patří i zdraví a život.
Velmi správně jsou potom drogové delikty zařazeny v hlavě IV. zvláštní části trestního zákona upravující trestné činy obecně nebezpečné, neboť jednání spojené s abusem návykových látek je opravdu nebezpečným činem obecně pro celou společnost. Nejen tedy pro konzumenta samotného. Obecným objektem, vůči kterému směřuje toto kriminální jednání, je zájem na ochraně zdraví či života před jejich ohrožením či poruchou.
7. Drogové delikty jako delikty ohrožovací
Trestné činy zařazené do IV. hlavy zvláštní části trestního zákona jsou trestné činy ohrožovací. Jejich následek spočívá ve vyvolání nebezpečí, spočívá ve větší či menší pravděpodobnosti vzniku poruchy. Poruchou je rozuměn vznik škody na zdraví nebo ztráta života (u drogových deliktů).
Právní řád České republiky, jehož součástí je platný trestní kodex (zákon č. 140/1961 Sb.) je velmi poznamenán čtyřicetiletým vývojem práva komunistického režimu. Systém sankcí je poplatný době, ve které byl aplikován, a dá se s trochou nadsázky i říci, že byl této aplikaci šitý na míru.
Proklamovaný výchovně preventivní záměr výčtu sankcí neodpovídá realitě a obecnému trendu v západních zemích. Poslední tolik diskutovaná novela trestního zákona v oblasti návykových látek byla vedena dobrými úmysly (zákon č. 112/1998 Sb.). Mezi ně patří i nutnost reagovat na kritický vývoj v této oblasti, poskytnutí účinnějších nástrojů Policii ČR v boji s organizovaným zločinem a v neposlední řadě povinnost dostát závazkům plynoucím z mezinárodního práva.
Dílčí novela však byla zasazena do kontextu trestního zákona nevyhovujícího současným potřebám. Stávající trestní zákon vystavěný na kombinaci materiálního a formálního znaku trestného činu vedoucího k trestu odnětí svobody jako primární sankci způsobil nemalé problémy spojené s jeho následnou po novelizační aplikací.
8. Závěr
Závěrem se sluší zaujmout stanovisko v souvislosti s pohledem do budoucna. Úkolem každého člověka, který se zajímá o jakoukoli problematiku je především podat návod, jak věc řešit a nejen pouze z povzdálí hodnotit stávající stav. Obecná východiska, ze kterých by bylo třeba vycházet jsou uvedena v této práci. Jde především o konstatování, že stát má nejen právo, ale i povinnost chránit formou obecně závazných norem zdraví občanů. Jedinec má naopak mnoho povinností vůči společnosti jako celku. Drogový problém je však více problémem sociálním než problémem trestního práva. Trestní právo je klasicky posledním řešením ve chvíli, kdy selhaly ostatní preventivní nástroje jako rodinné prostředí, občanská společnost, vzdělávací systém a hodnotné využití volného času.
Úkolem trestního práva je mimo jiné poskytnout výčet základních společenských hodnot, které je třeba chránit těmi nejcitelnějšími prostředky. Formou prezentace v mediích se prakticky každý den můžeme dozvědět, které jednání je společensky nebezpečné, i když samozřejmě nezpochybňuji zásadu "ignorantia iuris, non excusat". Vnímám ji spíše jako výraz ochrany právního řádu, než jako povinnost každého z nás ovládat právní normy napříč všemi obory.
Z mnoha důvodů je objektivní diskuse v této oblasti velmi prospěšná. Rovněž tak je velmi žádoucí i připravovaná rekodifikace trestního práva hmotného, která bude de lege ferenda vycházet z odlišných principů, mezi které patří i subsidiarita trestní represe, vyváženost sankcí včetně nazírání na trest odnětí svobody jako na sankci stojící na posledním místě řetězce účelnosti. Nelze v této souvislosti nezmínit i ústup materiálního znaku trestného činu do pozadí a zavedení vnitřního dělení trestných činů na přečiny a zločiny.
V Praze dne 14.5.2001
Radek Šmerda
student PFUK
Použitá literatura
Císařová, D., Sovová, O., Trestní právo a zdravotnictví, Praha 2000, Orac
Filip, J., Ústavní právo České republiky, I. díl, 3. vydání, Brno 1999
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy, 2. vydání, Brno 1997
Gerloch, A.., Hřebejk, J., Zoubek, V., Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva, 3. vydání, Praha 1999
Gerloch A., Teorie práva, Dobrá Voda 2000
Harvánek, J. (ed.), Právní teorie, Brno 1995
Hendrych, D., Svoboda, C. (eds.), Ústava České republiky, komentář, Praha 1997
Hendrych, D. (ed.), Správní právo, obecná část, 3. vydání, Praha 1998
Holländer Pavel, Základy všeobecné státovědy, Všehrd, Praha 1995
Jelínek, J., Sovák, Z., Trestní zákon a trestní řád, 9. vydání, Praha 1997
Jelínek, J., Novelizace trestního práva v roce 1998, Praha 1998
Kaiser, G.:Kriminologie. 1. vydání. Praha, C.H. Beck 1994
Klíma, K., Ústavní právo, Praha 1997
Klokočka, V., Ústavní systémy evropských států, Praha 1996
Knapp, V., Teorie práva, Praha 1995
Knapp, V. (ed.), Tvorba práva a její současné problémy, Praha 1998
Komorous, J., Výročí existence NPDC. Bulletin NPDC, 1998
Malenovský, J., Mezinárodní právo veřejné-obecná část, Brno 1997
Nešpor, K. : Návykové chování a závislosti. Portál, 2000
Novotný, O. (ed.), Trestní právo hmotné, I. obecná část, 3. vydání, Praha 1997
Novotný, O. (ed.), Trestní právo hmotné, II. zvláštní část, 3. vydání, Praha 1997
Novotný, O., J. Zapletal a kol. Základy kriminologie, UK Praha 1996
Pavlíček, V., Hřebejk, J., Ústava a ústavní řád České republiky, 1. díl, ústavní systém, 2. vydání, Praha 1998
Pavlíček, V. (ed.), Ústava a ústavní řád české republiky, 2. díl, práva a svobody, 2. vydání, Praha 1999
Pavlíček, V. (ed.), Ústavní právo a státověda, 1. díl, obecná státověda, Praha 1998
Potočný, M., Mezinárodní právo veřejné-zvláštní část, Praha 1996, CH Beck
Růžek, A., a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 1996
Slovník veřejného práva Československého, svazek 1,2 , eurolex, Praha 2000
Šámal, Púry, Rizman, Komentář k TZ, Beck
Vaněček, M., Pohled do zahraničí, Bulletin NPDC, Praha 1997
Vantuch, P., Drogy a kriminalita, Brno, 1989, Univerzita J.E. Purkyně
Veřejná správa a právo, pocta prof. JUDr. Dušanu Hendrychovi (sborník), Praha 1997
Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J., Základy teorie práva a právní filozofie, Praha 1996
Odborné články:
Články uveřejněné v : Bulletin NPDC od roku 1998 - 2001
Povaha problému zneužívání drog v mezinárodních souvislostech, Kolektiv autorů
Trestní právo 2/2000- 6/2000
Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky, Sborník příspěvků z konference, Masarykova univerzita, Brno 2000
Colonel, L., Magistro, L., Jsou praní špinavých peněz a únik kapitálu zvlášť nebezpečné?, Trestní právo, 9/2000
Hampl J., Problematika drog v Nizozemí a heroinový experiment v Utrechtu, Trestní právo, 10/2000
Hynek, K., Ovládací a rozpoznávací schopnosti u drogové závislých, Zdravotnictví a právo, 4/1998
Kloučková, S., Hodnocení znaků skutkové podstaty trestného činu přechovávání drog pro vlastní potřebu podle § 187a, Právní rozhledy, 6/2000
Kuntz, L., Ochrana jedince před sebou samým ?, Sborník příspěvků z mezinárodního semináře, Brno 1998
Pikna, B., Nástin legislativních řešení problematiky držení drogy, Trestní právo č. 7-8/1997
Pikna, B., Současná česká legislativa upravující držení drog ve světle mezinárodních závazků, Právní rozhledy č. 2/1996
Šturma, P., Mezinárodní právo a kontrola drog, Právník 7/1995
Šturma, P., Smluvní a mimosmluvní pravidla kontroly drog, Právník 12/1995
Šturma, P., Potlačování nedovoleného obchodu s drogami v mezinárodním měřítku, Právní rozhledy, 9/1995
Vykopalová, H., Drogy a drogové závislosti, Zdravotnictví a právo, 1/1999
Vykopalová, H., Násilí a kriminalita v kontextu některých duševních poruch, Zdravotnictví a právo, 1/2000
[Edited by HoPe on 14-12-2001 at 07:01 AM] |
|
|
| viridis |
Nazdar HoPe,
chtel bych Te pozadat - mohl bys zverejnit, na CO ses v mailiku p. SEVERY ptal ? Docela by me zajimalo zneni otazek, neb to, co Ti odpovedel, mi jako odpoved prilis nepripada. Na to, jak je clanek rozsahly, je v nem neuveritelne malo jakychkoli kohokoli k cemukoli zavazujicich tvrzeni, zato vsak dost nicnerikajicich obecnych kydu :confused:.........k4u |
|
|
| HoPe |
Jak už jsem psal, nebyl to můj první pokus "pokecat" s panem poslancem. Tentokrát se ale spíše jednalo o žádost o vyjádření než dotaz:
------------------------------------
Říká se, že marihuana je vstupní branou k tvrdým drogám. Z vlastní zkušenosti musím říct, že rozhodně toto JE pravdivé tvrzení. Je tu ale něco, co všichni "povolaní" (protidrogová komise) přehlížejí.
Začíná to marihuanou, která je MÉNĚ škodlivá, než alkohol (to mi nevyvrátíte). Má však jednu negativní vlastnost a to tu, že JE nelegální. Co to v praxi znamená?
Znamená to to, že člověk nechce riskovat vlastní pěstování a je nucený si kupovat trávu u DEALERA. A právě DEALER má u sebe většinou i TVRDÉ drogy, které nabízí s příslibem "lepších" zážitků. Znám mnoho lidí, kteří to vidí stejně a stejně to i zažili.
Jedinou cestu, kterou vidím, je nechci říct legalizace, ale DEKRIMINALIZACE. Aby si člověk mohl něco vypěstovat sám a NEPOTŘEBOVAL žádného DEALERA, který mu trávu prodá, A NABÍDNE MU
TVRDÉ DROGY.
Zajímal by mě VÁŠ OSOBNÍ (NIKOLI STRANICKÝ) NÁZOR na to, co jsem teď napsal.
------------------------------------
Došlo mi tohle + výše uvedený článek
PS. Dotaz pošlu znovu. S vyjádřením jsem nebyl spokojený.
------------------------------------
Vážený pane xxx,
dovolte mi, abych Vám zaslal odpověď na Váš mail adresovaný panu poslanci Pavlu Severovi.
Pan poslanec Severa se plně ztotožňuje s obsahem mého článku, který byl uveřejněn v odborném periodiku Tresní právo nakldatelství Orac.
Proto mi dovolte, abych Vám ho v příloze dopisu zaslal. Jistě v něm najdete odpověď na většinu Vašich dotazů.
S pozdravem
Mgr. Šmerda
poradce poslance Severy
----------------------------------------------------
A odpověď k staršímu dotazu týkajícího se legalizace.
----------------------------------------------------
Vážený pane xxx,
legalizace marihuany by byla v rozporu zřejmě s mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána a zřejmě i s logikou postupu proti nelegálním drogám. Legalizací marihuany určitě nevyřešíme současné problémy a následky.
V ČR je možno pěstovat konopí pouze pro průmyslové užití za podmínek stanovených platnými zákony s omezeným obsahem THC.
Přeji Vám stálé zdraví a jsem s pozdravem
Pavel Severa
|
|
|
| HoPe |
2 Viridis a všichni ostatní, kdo se prokousali článkem.
Když už jste to celé přečetli, můžeme to podrobit "hlubší analýze."
Vypisujte do tohoto threadu všechny hypernesmysly, které se v článku objevily a já je potom pošlu zpět panu poradci s tím špatně zopovězeným dotazem a žádostí o jejich vysvětlení jako vánoční dárek.
PS. Případné problémy beru na sebe |
|
|
| hh-top |
nech toho vola Severu a jemu podobné na pokoji, ten už se nezmění. Mnohem jednodušší než předělávat myšlení jednotlivých hňupů ve zkostnatělém systému politických stran, je založit si stranu vlastní. Z jejich pohledu jsme sněť, odpad, nebezpečí, doplň si slovo sám. Věnuj svou energii naší společné věci a nepřesvědčuj marně její skalní odpůrce. Nikdy se k tobě názorově nepřiblíží, dokonce ani kdyby chtěli. Nemají na to totiž a navíc samozřejmě ještě nechtějí. Abychom si mohli zapálit dekriminalizovaného jointa, budeme si to, IMHO, muset spíše vybojovat (politicky, ne flintou) než vypřesvědčovat na nepřejících blbcích.
Nejhorší je názorová srážka s blbcem. Stojí strašnou spoustu energie a nedá se v ní uspět.
|
|
|
| ianick |
Souhlasím s hh-top - jde tady o politiku. Jedině politicky se těchto Severů lze zbavit. Diskutovat s nimi z pozice řadového občana, je opravdu jen ztráta času.
[Edited by ianick on 23-12-2001 at 08:01 PM] |
|
|
| ianick |
Policie obvinila pěstitele marihuany
Mladá fronta DNES 14.12.2001| rubrika: Ze střední Moravy| strana: 2| autor: (dík)
Krimi
Prostějov - Vyšetřovatel nyní obvinil třiadvacetiletého muže z Prostějovska, který si zasadil a vypěstoval dvě rostliny marihuany. Policie tvrdí, že lehkou drogu měl pro sebe na kouření.
Kvůli dvěma kytkám se rozjela celá ta represivní mašinerie!!! Což je opět jen důsledek špatných zákonů.
|
|
|
|
