| breeder |
Nebudu brát drogy, objeví se v přísaze
Lidové noviny | 8.10.2004 | rubrika: Akademie | strana: 19 | autor: lv
ZAJÍMAVOSTI Z CIZINY
POLSKO
VARŠAVA - Podle polské ministryně školství Barbary Labudové experimentovalo 379 tisíc studentů s drogami, většinou s marihuanou a heroinem. Skoro polovině z nich hrozí závislost a 100 tisíc už na drogách závislých je. To je situace, která se musí řešit, rozhodla ministryně.
Odborný tým, který zřídila, vytvořil proto program "Vysoké školy bez závislostí". Většina škol už se vyjádřila, že ho bude uskutečňovat.
Problémy tak mohou mít nejen dealeři, ale i studenti, kteří si občas dají jointa. Pokud se škola dozví, že student obchoduje s drogami, věc ihned předá policii a tento dealer bude mít okamžitě zastaveno studium. Potom mu hrozí i vyloučení ze školy. Pokud někdo přijde pod vlivem narkotik na přednášku, nebo dokonce na zkoušku, pak mohou být jeho známky anulovány.
Rektoři plánují preventivní přednášky, vytvoření poraden na školách i na kolejích, a dokonce se hovoří i o telefonních linkách důvěry. Kromě toho se zákaz rozšiřování a užívání drog objeví ve všech vnitřních předpisech, a dokonce v akademickém slibu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Studenty zajímaly především účinky marihuany
Domažlický deník | 8.10.2004 | rubrika: Z regionu Plzeňska | strana: 13 | autor: JAN SKALA
Plzeň - Zejména na užívání marihuany, na její pozitivní a negativní účinky na jedince a na další podrobnosti o této konopné droze se ptali studenti Západočeské univerzity v Plzni při debatě se šéfem Národní protidrogové centrály Jiřím Komorousem a redaktorem časopisu Reflex a pravděpodobně nejznámější propagátorem této drogy Jiřím X. Doležalem. Přestože debata byla zaměřena na celkový drogový problém, většina dotazů směřovala právě k marihuaně.
"To jsem si mohl myslet, že se všichni, protože je tu pan Doležal, budou bavit o marihuaně," řekl s úsměvem Komorous. Studenty zajímal hlavně názor obou stran na rozdíl mezi užíváním alkoholu a marihuany. Doležal samozřejmě obhajoval marihuanu, Komorous hovořil spíše ve prospěch alkoholu. "Je prokázáno, že marihuana je pro leckterého narkomana jen přestupní stanice k tvrdým drogám," tvrdil šéf protidrogové centrály.
Ovšem ne všichni studenti s ním souhlasili. "Znám plno lidí, kteří normálně marihuanu kouří a nikdy po pervitinu nebo heroinu nesáhli," řekl nám dvaadvacetiletý student univerzity Jan Krásnický.
S ním ovšem nesouhlasil jeho kamarád Pavel Kapr. "Marihuana je jednou nelegální droga, a když to někdo tak stanovil, tak asi ví proč. Pivo se pilo odjakživa a ’tráva’ ho ze společnosti vytlačit prostě nemůže," uvedl.
Také Doležal tvrdil, že alkohol je pro společnost nebezpečnější než marihuana. "Nikdy jsem nezažil, že by se po marihuaně někdo popral, kdežto rvačky opilců jsou skoro na denním pořádku," pronesl redaktor Reflexu.
Marihuana je společně s pervitinem v Plzni nejrozšířenější drogou. Ovšem pro člověka je podle vědeckých výzkumů mnohem nebezpečnější
pervitin. Ten způsobuje poruchy osobnosti, stavy úzkosti, které mohou vést až k sebevraždám. Dlouhodobé užívání pervitinu semůže projevit až rozpadem osobnosti schizofrenií.
Možná jediným bodem, na kterém se s Komorousem shodli, bylo okamžité odsouzení užívání tvrdých drog pervitinu, heroinu, kokainu a dalších.
Komorouse s Doležalem pozorně sledovala zaplněná posluchárna Západočeské univerzity.
Foto Jan Skala
Přednášku o drogách udělali zájemcům šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous (vlevo) a redaktor Reflexu a propagátor marihuany Jiří X. Doležal.
Foto Jan Skala
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Holky z kalendáře
Cinema | 1.10.2004 | rubrika: Video - To nejlepší na kazetách | strana: 93 | autor: Iva Hejlíčková
KOMEDIE
"Tvoje akty jsou v Telegraphu, drahá. Podala bys mi, prosím, slaninu?"
Nigel Cole má zjevně slabost pro anglický venkov a starší dámy - a tak zatímco ve svém režijním debutu Bílá vdova nechal konzervativní Grace pronikat do tajů pěstování a distribuce marihuany, své nové hrdinky sice neposouvá k hranicím zákona, ovšem nechává je dělat cosi z hlediska konvencí stejně šokujícího - svlékat se. Nevyhnutelně se nabízející srovnání s jiným britským hitem Do naha! však pokulhává už jen proto, že tenhle příběh se kdesi v Yorkshiru opravdu stal a vedly k němu hned dvě okolnosti. Tou první bylo členství všech hrdinek v Ženském klubu a mrtvičná nuda dvou z nich, Chris a Annie, ze všech těch přednášek o domácích koberečcích, brokolici a amatérském cestování. Smíchem se ale mohly dusit donekonečna, kdyby nebylo události další, podstatně méně úsměvné. Anniin manžel John zemřel na leukemii, což praktické Chris (skvostná Helen Mirrenová) dalo úplně novou představu o charitě a metodách jejího praktikování. Rozhodla se vybrat opravdu hodně peněz, aby nějak přispěla k boji proti téhle hnusné a slizké nemoci, a prodej koláčků anebo každoročních kalendářů s obrázky opravdu pěkných kostelů rázně zavrhla. Inspirována utajovanou četbou svého dospívajícího syna a výmluvným kalendářem v místní autoopravně se rozhodla nafotit kalendář aktů. Přemluvit dalších deset padesátnic dalo sice tak trošku námahy, ale výsledkem byl překvapivý a ohromujícící úspěch, který strůjkyni a aktérky celé akce přivedl až do Hollywoodu.
Autenticita příběhu Coleově filmu zároveň pomáhá i škodí. Každé ženě, která vlastní matku v odpovídajícím věku anebo jasnozřivě dokáže dohlédnout k vlastní zralosti, musí při sledování
roztomilých rozpaků i nečekané ráznosti a smyslu pro humor jednotlivých dam srdce okřát jako po velké sklence čehokoliv a Coleovi je nutno přičíst ke cti, že dokáže opravdu mistrovsky vytvořit atmosféru sice ryze současné, přesto však úsměvně starosvětské anglické vesničky se všemi těmi dobročinnými bazary, soutěžemi v pečení bublaniny a lítými bitvami o hortenzie. Maminky a babičky, které tu žijí, stále nosí šňůry perel a vaří pohostinně čaj a jejich manželé popíjejí v poctivých flanelkách pivo v místní roubené hospodě. Souboj o kalendář, plný (velmi umírněných a nadto roztomile vtipných) aktů uprostřed seriózně osvětového sdružení Ženských klubů a především focení samotné je pak neodolatelně roztomilou a hřejivě komickou podívanou, která je pro diváka velmi uspokojivě korunována úspěchem celé akce. A tehdy by příběh o ženské odvaze mohl skončit. Ale nekončí, protože "ve skutečném životě to bylo ještě dál" a scenáristé Tim Firth a Juliette Towhidiová začínají náhle vyprávět docela jiný příběh. Totiž moralizující drama o pasti úspěchu, do nějž upadá zejména podnikavá Chris, jíž nadále možná nejde ani tak o Johnovu památku jako o sebe. Cesta do Ameriky jako ztělesnění prodejné slávy je tu konfrontována s její cenou, totiž s manželskou krizí a příklonem Chrisina syna ke drogám... Snad to tak opravdu bylo, ale film, jak známo, není život, a tuhle plakátově zjednodušenou čítankovou dohru si autoři mohli klidně odpustit. Užili bychom si víc a pointa celého příběhu by nebyla ničím ochuzena.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
SLADKÁ DROGA LÁSKY
Maminka | 1.10.2004 | rubrika: Apetit | strana: 95
Jste závislé na čokoládě? Užijte si ji! Omezuje stres, prospívá srdíčku, uklidňuje nervy. Tak vzhůru do mlsání!
Co je vlastně čokoláda?
Malý kousek čokolády dokáže navodit pocity klidu, odstraňuje stres, je lahodným a rychlým zdrojem energie při únavě. Už slavný Casanova popíjel s velikou oblibou každý večer nápoj z horké čokolády. Kakao uvolňuje endorfiny, které se jinak vyplavují během sexuálního styku a tělesného cvičení. Obsahují ještě tryptofan, látku, která zvyšuje v mozku hladinu hormonu štěstí a dobré nálady serotoninu. A ještě něco navíc, v čokoládě najdete i anandamid, který stimuluje stejné mozkové receptory jako marihuana. Ale není se čeho bát, v tomto směru se v žádném případě drogou nestane.
Čokoláda pro děti
Potřebujeme: 50 dkg 100% tuku, 14 dkg kakaa, 40 dkg cukru, 2 polévkové lžíce Solamylu, 1 lžička másla Postup: Vše dejte do vodní lázně a nechte rozpustit. Čokoládu pak nalijte do formiček a nechte ztuhnout . Děti se o ni poperou...
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pěstoval konopí, tím si vykoledoval stíhání
Noviny Svitavska | 8.10.2004 | rubrika: Svitavsko | strana: 7 | autor: (zr)
Litomyšlsko Ve skleníku na zahradě domu, v němž bydlí, vypěstoval osmnáctiletý mladík z obce na Litomyšlsku pět rostlin konopí setého. Pěstováním marihuany si mladý muž přivodil trestní stíhání. Byl obviněn z nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Policisté říkají, že v případě obžaloby hrozí mladíkovi trest odnětí svobody na dobu od jednoho roku do pěti let.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Daniel Libeskind vytvoří novou siluetu Milána
Realit | 20.9.2004 | rubrika: Ze zahraničí | strana: 65 | autor: Ze zahraničního tisku připravila (nak)
Pro město, kde byly postaveny poslední výškové budovy před čtyřiceti lety, kde nejmilovanějším objektem je gotická katedrála a nákupní arkády z 19. století, je plán stavby mrakodrapů téměř revoluční. Tým architektů pod vedením Daniela Libeskinda, podporován významnými italskými pojišťovnami, vyhrál výběrové řízení na tři výškové budovy.
Výškové kancelářské budovy, které se budou nacházet v novém parku spolu s bytovými domy pro pět tisíc lidí, prorazí konzervativní siluetu, jíž dlouho dominovala věž postavená podle návrhu modernisty Pirelliho. "Je to opravdu nevídaný projekt," prohlásil Libeskind, který je autorem mrakodrapu Freedom Tower, jenž má nahradit World Trade Center v New Yorku, které padlo za oběť teroristickým útokům před třemi lety. V celém Miláně projekt vyvolal velké nadšení. Diskusní fórum probíhající na webových stránkách místních novin zaznamenalo 652 zpráv týkajících se plánovaných staveb. To představuje dvojnásobné množství komentářů než například v případě marihuany ve školách. "Miláno by se nemělo obávat změn a nové budoucnosti," napsal jeden nadšený Miláňan. "Miláno má velkou šanci patřit z hlediska architektury a urbanistiky k avantgardě, nesmí však tuto šanci propást!" Odpůrci, mezi které patří i několik prominentních místních architektů, však tvrdošíjně prohlašují, že projekt je monstrózní a nevkusný, a že veškerá estetika ustupuje ekonomice. "Je to série naprosto cizích těles, která mají být umístěna ve městě, bez jakékoli snahy integrovat je do okolí nebo postavit rozumné urbanistické prostředí," prohlásil milánský architekt Vittorio Gregotti, který je autorem podobného projektu na pozemku bývalé Pirelliho továrny. Architektka Zaha Hadid, která rovněž na projektu spolupracuje, prohlásila, že kritika je vyjádřením špatně utajené závisti. "Jsem přesvědčena, že celá řada italských architektů, kteří projekt kritizují, by raději spolupracovali." Celý development je plánován na deset let a mimo jiné nahradí dvě třetiny mohutného kongresového centra, ve kterém se pravidelně konají milánské módní akce. Nové, větší výstaviště bude vybudováno na milánském předměstí, kam se kongresové centrum v příštím roce přemístí. Další milánské stavební projekty, které již byly schváleny, zahrnují "fashion city" (módní město) navržené Cesarem Pellim, architektem žijícím ve Spojených státech, a redevelopment bývalého průmyslového komplexu mezi centrem Milána a jeho nejbližším letištěm. Tento projekt je dílem britského architekta Normana Fostera. Konsorcium, které celý projekt podporuje, je vedeno dvěma největšími pojišťovnami - Generali a RAS. Počítají s náklady kolem 1,5 miliard euro včetně 523 milionů za pozemky a stavební povolení. Pozoruhodná je i velikost pozemků, na kterých se plánuje vybudování parků - ty tvoří více než 70 procent celé uvažované plochy. Miláno se tak možná konečně dočká zeleně, kterou si toto průmyslové centrum skutečně zaslouží.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
AMSTERDAM
Style | 29.9.2004 | rubrika: ZAJEĎTE SI ... | strana: 18 | autor: Jarka Sedláčková
"BENÁTKY SEVERU"
Nejsvobodnější město v Evropě a jediné místo na světě, kde nad malebnými vodními kanály napočítáte 1300 mostů!
JAK SE TAM DOSTANETE?
Letenka od Smart Wings se dá pořídit už za 2040 Kč, podmínkou je však
rezervace více než měsíc dopředu. Poletíte-li s KLM, bude vás to stát cca
3200 Kč. Do Amsteru jezdí pravidelná autobusová linka, zpáteční jízdenka
stojí 3600 Kč (rezervujte na www.bei.cz). Vlakem vás bude jízda tam a zpět stát 3340 Kč.
KDE SE UBYTOVAT?
Přímo v centru je pěkný dvouhvězdičkový hotel Art Gallery (Weteringschans 67,
1017RV, Amsterdam) za 75 eur na osobu a noc. Nebo zkuste apartmán v centru
města, kde stojí ubytování 150 eur pro 2 osoby a noc (např. Apartment na Kořte Leidsedwarsstraat 195 HS, rezervujte na www.amsterdam.info).
KAM NA NÁKUPY?
Největší a nejbohatší trh v Evropě najdete na Albert Cuypstraat a jmenuje se stejně jako ulice -Albert Cuyp. Několik hodin se můžete proplétat mezi krámky, nabízejícími levné oblečky, dárkové předměty, čerstvou zeleninu a ovoce, doplňky do vašeho bytu i Šatníku, ochutnáte třeba smažené, solené a pečené ryby, nebo vynikající holandské sýry. Nejlépe se tu prý nakupuje v sobotu. Kilometr plný obchůdků, to je ulice Kalverstraat, kde vedle coffee shopů stojí krámky s botami, oblečením, kabelkami, a také fastfoody a zmrzlinárny (ale nejlepší zmrzlinu prý mají v Ben & Jerry's na začátku ulice Leidsestraat -poznáte podle obláčkové fasády). Světové značky (CK, Replay, Mango, T. Hilfiger aj.) najdete v Magna Plaza, třípatrovém obchodním domě, ke kterému dojedete tramvají z hlavního nádraží (č. 1, 2, 5, 13, 14, 17 a 20). Stanice se jmenuje stejně.
KDE SI ZAPAŘIT?
Nejvyhlášenějším klubem je Paradiso (Weteringschans 6-8). Kromě diskoték se tu konají výstavy moderního výtvarného umění a filmové přehlídky. Aktuální program najdete na www.paradiso.nl.
KAM NA JÍDLO?
V Amsterdamu jsou výborné restaurace ze všech koutů světa, na každém rohu najdete fastfood, takže uspokojeni budou i milovníci hranolek s. majonézou. Zajděte třeba do vyhlášené restaurace Lalibela (1E Helmstraat 249), kde mají desítky druhů slaných palačinek s nejrůznějšími náplněmi.
CO MUSÍTE VIDĚT?
Muzeum Van Gogha (Paulus Potterstraat 7), kde můžete vidět jeho slavné Slunečnice a dalších 200 obrazů a 500 kreseb tohoto skvělého malíře.
Hash Marihuana - Hemp museum. Jediné muzeum v Evropě, zaměřené na konopí. Některé exponáty jsou staré 8000 let! Dozvíte se tu, jak asijské civilizace vyráběly z konopí oblečení, léky a lana.
URČITĚ SI ZAJISTĚTE okružní plavbu po vodních kanálech (grachtech). Pojedete tzv. vodním autobusem, budete popíjet víno, přikusovat sýry a obdivovat krásné dřevěné mosty, domy se stupňovitými štíty i barevné hausbóty, houpající se na hladinách vodních kanálů.
Pivu Holanďané holdují stejně jak my. V každém baru vám nabídnou své slavné značky Heineken či Amstel. Okna si místní téměř nezakrývají, záclony tu neznají!
Muzeum Van Gogha je zasvěcené životu a dílu geniálního holandského impresionisty. Vidět jeho slavné obrazy na vlastní oči je nezapomenutelný zážitek.
Cyklorikša vás zaveze třeba do vyhlášeného muzea voskových figurín Madame Tussaud. Holandské dřeváky seženete ne trhu. Jsou pohodlné.
Ryby Holanďané milují ve všech možných podobách.
Jste milovníkem muzeí? Tady nebudete vědět, do kterého dřív. Coffe shopy poznáte podle výzdoby.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děti ze stanice Hlavní nádraží
Víkend HN | 8.10.2004 | rubrika: Víkend - Osudy | strana: 22 | autor: Petr Melničuk
Příběhy lidí, kteří dokázali překonat životní prohry a katastrofy (7)
"Za chvíli půjdeme na vyšetření HIV a jaterní testy. Chce někdo ještě čaj nebo suchou bagetu? Marmeláda došla. Kdo potřebuje kondomy, najde je u televize," neslo se potemnělou místností. Streetworker László Sümegh zatáhl vstupní mříž dveří Kontaktního centra Šance v pražské ulici Ve Smečkách a vyrazil s osmi svěřenci na odběry krve. Byl mezi nimi i šestadvacetiletý Tomáš Pokorný.
Na ulici se rychle začalo smrákat. K šedi přicházejícího podzimního večera se přidal hustý déšť. Několika dětem před Hlavním nádražím v Praze se nechtělo moknout venku. "Jdeme dovnitř," řekl kdosi polohlasně. Pak se děti rychle přesunuly k nechvalně vyhlášené Fantově kavárně, aby nabídly sex starším mužům i ženám... Jsou si téměř jisté, že i ten deštivý večer budou mít štěstí a vydělají si na jídlo a drogy. Ještě nedávno chodil mezi ně také Tomáš Pokorný.
Už jako nezletilý
Doma malému Tomášovi nic nechybělo. Nejraději vzpomíná na víkendy, kdy se sešla rodina u jednoho stolu, nebo když se plánovaly sobotní pěší výlety do přírody mimo Prahu. "V neděli se odpočívalo," vzpomíná. "Táta se posadil před televizi a sledoval sportovní přenosy. Nesměli jsme ho rušit, byli jsme pro něho v tu chvíli vzduch. Večer šel do hospody. Někdy se vracel hodně pozdě a míval přebráno."
Ve dvanácti letech si Tomáš uvědomil, že se mu líbí i chlapci. Se spolužákem ze základní školy udržoval pohlavní styk až do šestnácti. Když se to dověděl otec, přestal s Tomášem mluvit, neodpovídal mu ani na pozdrav. Slyšel jen nadávky a slova opovržení. Maminka se s tím jen těžko vyrovnávala.
Tomášovi bylo líp na ulici s kamarády, domů se vracel pozdě v noci, jen se najíst a vyspat. Odcházel brzy ráno. Chtěl se vyhnout především tátovi. Kamarádi postupně ulici opustili, on zůstal. Ještě mu nebylo osmnáct a začal chodit na Hlavní nádraží. Zkusil tam marihuanu a pervitin. Poprvé viděl, jak si jeho vrstevníci, ale i mladší děti, vydělávají prostitucí.
"Moc mě to nepřekvapovalo, děti ulice nemají domov, rodinu, nemají kde se umýt ani kde si vyprat oblečení, nemají peníze na jídlo nebo ubytování," přiznává Tomáš. "Společnost je bere jako bahno, které se do Prahy dostalo z dětských pasťáků z celé republiky. Jejich prostituce mi připadala normální. Aspoň mají na jídlo, cigarety, drogy a nemusí krást, říkal jsem si."
Sex jako obživa
"Na oslavě devatenáctých narozenin mě kamarád seznámil se svým přítelem," vzpomíná Tomáš. "Stali jsme se milenci. Náš vztah ale skočil tragicky. Přesně po roce se oběsil. V dopise na rozloučenou přiznal nevěru a že je HIV pozitivní. Byla to pro mě velká rána. Chtěl jsem skočit z Nuselského mostu. Moje vyšetření dopadlo naštěstí dobře, testy byly negativní. Nějaký čas jsem se bál a přestal jsem vyhledávat nové partnery. Vydržel jsem to půl roku."
Tomáš pak znovu začal navštěvovat Hlavní nádraží v Praze. Tehdy se poprvé objevil i v klubu Pinoccio, kde za peníze nabízejí sex i čtrnáctileté děti. Byl to pro něj šok.
"Když jsem tam šel poprvé, nevěděl jsem to," říká. "Při další návštěvě jsem od staršího muže dostal nabídku, že když ho orálně uspokojím, dostanu tisíc korun. Byl jsem bez peněz, potřeboval jsem jíst a slušně se obléknout. První tisícovka se mi hodila. Že jsem se stal prostitutem mě ani moc nevadilo."
V té době Tomáš pracoval na poště v oddělení, kde se vyúčtovávají různé platby, jako jsou například důchody, nájmy za byt nebo zboží na dobírku. Zpronevěřil deset tisíc korun a dostal okamžitou výpověď. Aby se vyhnul trestnímu stíhání, musel peníze co nejrychleji vrátit. Půjčili mu přátelé a kamarádi.
"Abych jim dluh zaplatil, chodil jsem do Pinoccia stále častěji," přiznává Tomáš. "Zjistil jsem, že sex je docela dobrý zdroj obživy. Jinou práci jsem nesehnal. Na pracáku každý měsíc jen krčili rameny, že pro mě nic nemají. Bylo to kvůli vyhození z pošty pro ztrátu důvěry. Neměl jsem nárok ani na podporu v nezaměstnanosti. Sex mě slušně živil déle než půl roku. Dokonce jsem se vrátil domů. S tátou jsme se ale nikdy nesmířili."
Epizoda na dráze
Když bylo Tomášovi jednadvacet, rozhodl se, že přestane šlapat chodník a že si najde "pořádné" zaměstnání. Pomohl mu švagr, který mu našel místo posunovače v malé železniční stanici u Mladé Boleslavi. I když si vydělal podstatně méně než na ulici, nevadilo mu to.
"Ani ne po dvou letech jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl dělat výpravčího za dvanáct tisíc čistého. Bylo to téměř o polovinu víc než plat posunovače. Po zaškolení a několikaměsíčním kursu jsem dostal červenou čepici v Chotětově u Mladé Boleslavi. Asi za půl roku jsem uklouzl na nástupišti na kovové rohoži. Déle než sedm měsíců jsem byl v neschopnosti. Povinné přezkoušení z předpisů jsem napoprvé, ani napodruhé neudělal. A tak jsem dostal výpověď."
Tomáš znovu skončil na Hlavním nádraží. K prostituci se nevrátil, začal však s drogami. Zpočátku to byla marihuana, později pervitin.
"Byl jsem v zoufalé situaci, se ztrátou zaměstnání jsem totiž přišel i o střechu nad hlavou. Domů jsem se nemohl vrátit, v bytě, kde bydleli dříve rodiče, žila sestra s manželem. Na nájem jiného bytu jsem neměl peníze."
Čerstvý bezdomovec si vzpomněl na streetworkera Lászla Sümegha, kterého znal už víc než rok. Jeho Projekt Šance dnes pomáhá přibližně osmdesáti dětem ulice s průměrným věkem kolem sedmnácti let. Pocházejí z rozvrácených rodin nebo z dětských domovů.
"Jsou to děti, na které nezbyl čas!" říká o nich Sümegh. "Jsou naivní, infantilní, až jednodušší. Myslí si, že ve velkém městě snadněji seženou práci i ubytování."
"László mě nebral jen jako kluka, který se přijde najíst a vyprat si prádlo," říká Tomáš. "Spoustu hodin se mnou mluvil o tom, abych znovu začal chodit do práce a našel si bydlení. Když jsem potřeboval lékaře, odvedl mě k němu."
Děti v ulicích
Děti pražských ulic přespávají ve sklepech, v konstrukcích pražských mostů, prázdných železničních vagónech, strojovnách výtahů nebo větracích šachtách výškových domů. "Když nemají peníze na jídlo nebo drogy, prodávají své mládí dospělým mužům i ženám," říká László Sümegh. "Každý z mých klientů má ročně několik desítek podobných zkušeností."
Přibližně šedesát procent z nich bylo stíháno soudem. Na ulici se nemají s kým poradit, kradou všechno, co není přibité, a jak tvrdí streetworker, jsou jen krůček od kriminálu. Často užívají pervitin, heroin, kokain. Když se stanou závislými na drogách, začnou rychle hubnout, jsou zdravotně zranitelní.
"V současné době přibývá na ulici počet dětí, které jsou postiženi žloutenkou typu C," tvrdí Sümegh. "Jen od letošního ledna do konce června se nechalo dobrovolně otestovat jednatřicet lidí. Deset z nich má dokonce žloutenku typu B a C. Umíme jim zabezpečit léčení i preventivní očkování. Oni však zpravidla nechtějí ani jedno. Strašně důležité je vycítit, co komu chybí. Když chce někdo například práci a neumí si ji sám najít, pomůžeme mu. Stejně tak i s bydlením - na ubytovně kolem padesáti korun na den. Umíme zabezpečit sexuologa, venerologa, psychiatra."
Na ulici jsou také děti postižené virem HIV. Projekt Šance se umí postarat i o ně. Musí ale sami chtít. Streetworker László je nenutí, jen jim všechno trpělivě vysvětluje. Bývá často posledním člověkem, který vidí odrostlé děti krátce před jejich smrtí v nemocnici. Rodiče nebo známí nemají mnohdy o jejich odchodu ze světa ani potuchy.
"Když se kluk rozhodne, že se bude léčit, tak důležité je, aby měl pevnou střechu nad hlavou, práci a nějaký příjem. To bývá ale složité, protože zpravidla děti nemají základní sociální návyky. Otevřeně jim říkám, máte možnost se léčit a budete žít. Když to neuděláte, za rok nebo dva umřete! Někdy mi kluk řekne: Proč mi říkáš, co se mnou za čas bude, když nevím, jestli budu mít zítra co jíst a kde se vyspím."
Ubytovna, křoví a vrak
Počátkem letošního dubna se Tomáš stěhoval do ubytovny na Praze 4. Podmínkou bylo, že bude pracovat a že za měsíc si další nájem zaplatí sám. "Nemohl jsem najít práci, i když mi pomáhala personální agentura," stěžuje si Tomáš. "A tak jsem po měsíci na ubytovně skončil. Přestěhoval jsem se na lavičku v parku, co možná nejdál od policajtů. Nechávat se budit brzy ráno obušky není nic příjemného. Když byly teplé noci, spal jsem třeba i v křoví Letenských sadů. Byl jsem špinavý, hladový, věděl jsem, že chyba je ve mně. Potom jsem si našel kamaráda, který měl nepojízdnou škodovku. V ní jsme přespávali dva měsíce. Ranní hygienu jsme dělali na záchodcích u stanice metra v Praze na Invalidovně."
Letos v červenci se Tomáš seznámil s jednadvacetiletou vysokoškolačkou Romanou. Bylo to na Staroměstském náměstí, kde společně sledovali na velkoplošné obrazovce fotbalové utkání Česko-Řecko na mistrovství světa. Začali si psát. V tu dobu mu lékaři objevili virovou žloutenku typu C! Pozdě. Tomáš ví, že dost možná skončí v invalidním důchodu.
"Rozhodl jsem se, že začnu jinak - rozejdu se s klukem ze škodovky a budu se věnovat přítelkyni Romaně. Řekl jsem jí otevřeně všechno o své minulosti, nic jsem neskrýval. Dal jsem jí čas na rozmyšlenou. Řekla ano. Bydlím u ní v Čechticích na Benešovsku. Příští rok na jaře bychom se chtěli vzít. Zaměstnání zatím nesháním jsem v pracovní neschopnosti. Doufám, že znovu neklesnu na dno. Romana je pro mě záchrana."
První důležité kroky pro své zdraví už Tomáš udělal. Nebere drogy a začal s léčením virové žloutenky. "Jsem hodně unavený, mám za sebou první injekce. Měl jsem několik dnů vysoké horečky a velké bolesti, příští týdny mě čekají další injekce. Procedura potrvá celkem osmačtyřicet týdnů. Podmínkou je přinejmenším půlroční drogová abstinence, jinak léčení nemá smysl! Já se chci uzdravit! Smrt bývá hodně blízko. Viděl jsem ji u několika přátel. Nestojím o ni!" dodává Tomáš.
Mám co vracet
Tomáš Pokorný je dnes Lászlovým pomocníkem. Vyhledává děti v pražských ulicích, na Hlavním nádraží nebo v nočních klubech, aby jim pomohl. Rozdává jim kondomy, čisté injekční stříkačky, mluví s nimi o pomoci ve středisku Šance, o možnosti vyprat si špinavé oblečení, najíst se nebo absolvovat lékařské vyšetření. Chodí pravidelně pro bagety do francouzské prodejny, která zdarma, jednou za týden, poskytuje mladým bezdomovcům neprodané pečivo. "Mám co vracet. Je to nekonečná práce. Kdyby se mi podařilo zachránit jediného člověka z ulice, pak má tato práce svůj smysl," dodává Tomáš.
V Praze žijí na ulici přinejmenším dvě stovky mladých lidí do osmnácti let. Jen necelá polovina z nich navštěvuje kontaktní centrum Šance v ulici Ve Smečkách. Další dvě stovky tvoří klienti do třiceti let. Nevládní dobrovolné sdružení Šance chce pro ně vybudovat Dům Šance, kde by lidé z ulice našli alternativní vzdělávací a kulturně poradenské centrum. Mělo by vzniknout rekonstrukcí bývalé mateřské školky v Nepomucké ulici v Praze 5, která si vyžádá šest a půl miliónu korun. Děti i starší bezdomovci by se tam měli učit základním životním dovednostem. Někteří z nich neumí například číst ani psát, vyprat si oblečení nebo si namazat chleba. Ve středisku by měla být počítačová místnost, kde by se klienti formou počítačových her učili tyto základy životní potřeby. Ve vybavení Domu Šance se plánují i řemeslné dílny. V případě dobrých výsledků budou mít děti ulice podstatně větší šanci najít si práci.
Příběhy lidí, kteří dokázali překonat životní prohry a katastrofy
Od letošního dubna přinesl magazín Víkend šest pokračování tohoto volného cyklu.
30. dubna: Panbůh mě vzkázal: Máš ještě jednu šanci (příběh zpěváka Václava Neckáře).
14. května: Nejželeznější vozíčkář Evropy je Čech (Zbyněk Švehla)
28. května: Nikdy jsem nebyl bohatší než ve chvílích utrpení (drogová závislost Evžena Kloučka)
11. června: Povodeň mě vyvrhla na ostrov jistoty (rolník Pavel Choc)
2. července: Návrat jednoho (ne)vojáka (Jaromír Mareček, chemik z Perského zálivu)
3. září: Chtěla jsem blíže k bohu a ztratila jsem i vlastní jméno (Magda Hauserová)
Dnešní sedmý a poslední díl zaznamenává životní osud Tomáše Pokorného, jehož příběh psalo i Hlavní nádraží v Praze.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
další články: http://monitoring.aktualne.cz/news_041008.htm |
|
|
|
