Grower.cz je největší autorita v oblasti pěstování konopí na českém i slovenském internetu. Veškeré sekce jsou přístupné pro anonymní čtení. Pokud se nespokojíš s pouhou návštěvou a chceš se aktivně zapojit do diskusí ve fóru a na chatu, odpovídat na inzeráty a šifrovaně komunikovat s tisíci dalších pěstitelů soukromými vzkazy anebo se pochlubit svou fotogalerií - Registruj se! - Získáš inspiraci i cenné rady!
Chápu že tohle téma jsem trochu odsunul,nejni čas na studování ,ale rád bych pokračoval v započatém díle,až budu mít víc času a proto bych vás chtěl poprosit aby jste svoje přízpěvky(zvláště ty které se netýkají tématu,cca posledních 6)psali někam jinam!!!!!!!
2 mušle na chcaní:nechápu jak můžeš napsat takovouhle otázku?
kde jsou ty časy kdy se na G řešily problémy a né p...viny?!?!
Ahojte,chtěl bych začít pěstovat a potřeboval bych třeba pár rad např.:
Cenu nějakého semínka.
kde a jak to pěstovat,
jak to zasadit
no prostě úplnej základ pro tupce
Děkuju(plz ať jeto česky)
Část I. Transportní procesy v rostlinách (příjem a transport vody; příjem a transport iontů solí; transport organických látek; transport plynů v rostlinách a výměny s atmosférou)
Část II. Metabolické procesy (fotosyntetická fixace oxidu uhličitého; fyziologický přístup ke studiu fotosyntézy; respirační procesy; asimilace dusíku, síry a fosforu)
Část III. Růst a vývoj (obecné problémy růstu a vývoje, vnitřní chemické regulátory růstu, vnější faktory regulující růst a vývoj, pohyby rostlin a procesy řízené vnitřními rytmy)
Část IV. Funkce rostlin v různých typech prostředí (ekologická a stresová fyziologie - obecné problémy, působení abiotických stresových faktorů, působení biotických faktorů na funkce rostlin)
....myslím že je zde plno užitečných informací o rostlinách a procesech které je ovlivňují.
doporučuji zvlášť část 2 a 3 .
Dále se může občas hodit,pokud by jste se do toho chtěli trochu zaseknout :
Základní slovník rostlinné anatomie
Olga Votrubová, Jana Opatrná, Karel Beneš
převzato z webu : www.botanika.cz
abaxiální: směřující vně od osy, např. spodní strana listu, opak k adaxiální
adaxiální: směřující k ose, např. svrchní strana listu, opak k abaxiální (viz též meristém adaxiální)
adventivní: označuje strukturu, která vzniká na neobvyklém místě, např. kořen vznikající na stonku nebo listu, pupen vznikající na kořenu, na listu, nebo na stonku mimo úžlabí listu
aerenchym: pletivo parenchymatické s velkými mezibuněčnými prostorami vyplněnými vzduchem, jejichž objem převyšuje objem vlastních buněk. Vyskytuje se především u vodních a mokřadních rostlin. Slouží k transportu plynů a nadlehčování rostlinných orgánů. Mezibuněčné prostory mohou vznikat schizogenním, lyzigenním nebo rexigenním způsobem
akropetální: tvořící se nebo postupující směrem k vrcholu orgánu
aktinomorfní: radiálně symetrický, mající více rovin souměrnosti. Používá se především u květu
aktinostélé: typ protostélé (viz též stelární teorie) ve kterém má xylém na příčném řezu tvar hvězdice. Vyskytovalo se u vymřelých primitivních cévnatých rostlin, vzácně se vyskytuje u některých současných cévnatých výtrusných rostlin
aleuronová vrstva: vnější vrstva endospermu obsahující aleuronová zrna. Je typická např. pro obilky
aleuronové zrno: aleuronzzrno aleuronové
amyloplast: bezbarvý plastid se škrobovými zrny, který plní v rostlině zásobní funkci
analogie: znamená, že určité entity (např. orgány) mají stejnou funkci, ale jiný fylogenetický původ (viz též fylogeneze)
anastomóza: spoj, obvykle tenká žilka mezi silnějšími žilkami listu
anatomie: v botanice nauka o vnitřní stavbě rostlinných organismů
andreceum: soubor ž tyčinek v květu. Část květu, kde probíhá mikrosporogeneze (tvorba pylu) a kde je alespoň započata a někdy i dokončena mikrogametogeneze (tvorba samčích gamet)
anomální sekundární růst: sekundární růst probíhající odlišně od běžného způsobu, např. u některých rostlin jednoděložných
antheridium: pelatka
antiklinální: orientovaný kolmo k nejbližšímu povrchu. Používá se ponejvíce k označení orientace buněčné stěny nebo orientace buněčného dělení
antokyany: barviva na bázi flavonoidů, rozpustná ve vodě. Vyskytují se v buněčné šťávě vakuol. Způsobují modré, fialové či červené zbarvení mnohých květů, plodů, event. vegetativních orgánů
antipody: buňky (obvykle 3) nacházející se na chalazálním konci zralého zárodečného vaku (samičího gametofytu) rostlin krytosemenných (viz též chaláza)
apertura: otvor, v anatomii používáno např. pro otvor, kterým sousedí ztenčenina stěny buněčné s lumen buňky
apex (vrchol, špička): V terminální části stonku nebo kořene synonymum pro vzrostný vrchol, tvořený apikálním meristémem a jeho nejmladšími deriváty
apikální: vrcholový (viz též buňka apikální, meristém apikální)
apomixie: vznik nového jedince bez předchozího splynutí gamet při zachování tvorby embrya a semene
apoplast: prostory v těle rostliny, které se nacházejí vně protoplastů. Termín se nejčastěji používá pro vzájemně propojené mikrokapilární prostory v buněčných stěnách. Typem apoplastu jsou i vnitřní prostory cévních elementů. Za jiný typ apoplastu lze považovat mezibuněčné prostory (viz též transport apoplastický)
apozice: růst buněčné stěny, při kterém se nový materiál postupně ukládá po vrstvách, obvykle na vnitřní povrch stěny
areola: nejmenší oblast listového mezofylu ohraničená žilkami (cévními svazky)
archespor: samčí archespor je pletivo uvnitř vyvíjejícího se prašníku. Ve velmi mladém prašníku je tzv. primární archespor, v pokročilejším stadiu vývoje prašníku se u některých taxonů vyskytuje sekundární archespor; z něho se pak diferencuje tapetum a mikrosporocyty. Pojem samičí archespor je soubor buněk nucelu, z nichž se vyvíjejí megasporocyty
archegonium: zárodečníkzárodečník
astrosklereida: typ sklereidy nepravidelného větveného tvaru
ataktostélé: typ stélé (viz též stelární teorie), ve kterém jsou cévní svazky roztroušeny v základním pletivu. Je typické pro rostliny jednoděložné. U jednoděložných rostlin, které mají dutý stonek (trávy), jsou cévní svazky druhotně uspořádány do dvou kruhů kolem středové dutiny
autochorie: rozšiřování semen vlastními mechanismy
axilární pupen: pupen úžlabní
B:
bazální: opak k apikální
bazipetální: tvořící se nebo postupující směrem k bázi orgánu. Opak k akropetální
běl: vnější část sekundárního xylému, která obsahuje živé žbuňky a v níž probíhá transport vody. Je obvykle světleji zbarvena než vnitřní vrstvy ž jádrového dřeva
bilaterální symetrie: symetrie dvoustranná; strukturou (např. orgánem) lze proložit jednu osu souměrnosti, která jej rozdělí na dvě stejné poloviny
bílkovinové tělísko: zrno aleuronové
blizna: součást ž pestíku, obvykle na vrcholu čnělky, na níž se zachycují a posléze klíčí pylová zrna
borka: povrchové vrstvy sekundárně tloustnoucích stonků nebo kořenů tvořené nejmladším peridermem a zbytky odumřelých pletiv vně od něj. Lidově označována kůra
brachysklereida: typ sklereidy víceméně izodiametrického tvaru, např. buňky kamenné v hrušce
buněčná teorie: byla publikována v pracích Schleidena (1838) a Schwanna (1839), její základy však vycházejí z dřívějších prací Purkyňových a dalších. Konstatuje, že všechny organismy jsou tvořeny žbuňkami (jednou nebo více), že buňka je základní strukturní jednotkou všech organismů. Později byla doplněna tvrzením, že všechny buňky vznikají z preexistujících buněk jejich dělením, event. splýváním a rozvinuta poznatky o heterogenním obsahu buňky, který je nositelem životních dějů
buňka: základní stavební a funkční jednotka organismů, nejmenší systém schopný sám o sobě života a rozmnožování
-apikální (též ž terminála, též iniciála): jediná buňka, zaujímající terminální pozici v apikálních meristémech stonků a kořenů některých cévnatých výtrusných žrostlin
-bazální: 1) jedna z buněk, které vznikají prvním dělením zygoty. Jejím dalším dělením vzniká suspenzor; 2) v epidermis nejspodnější buňka trichomu
-bílkovinová: určitá buňka lýkového parenchymu nebo lýkových paprsků ve floému rostlin nahosemenných, které jsou fyziologicky i morfologicky spojené s elementy sítkovými, podobně jako buňky průvodní rostlin krytosemenných. Narozdíl od nich však nemusejí vznikat ze stejné buňky mateřské jako příslušný sítkový element. V některých pramenech je též uváděna jako Strassburgerova buňka
-centrální zárodečného vaku: buňka vyplňující zralý zárodečný vak mezi vaječným aparátem a antipodami. Na počátku je dvoujaderná, obsahuje dvě pólová žjádra. Ta spolu později, obvykle ještě před oplozením, splývají a vytvářejí jádro centrální neboli sekundární jádro zárodečného vaku, ze kterého po oplození vzniká endosperm
-dceřiná: jedna ze dvou buněk, které vzniknou dělením jedné ž buňky mateřské
-generativní: buňka v pylovém zrnu nebo pylové láčce, jejímž dělením vznikají dvě samčí gamety (žbuňky spermatické)
-kamenná: ž brachysklereida
-korková: 1) v dospělosti mrtvá buňka, vyplněná vzduchem. Její stěny jsou impregnovány suberinem a díky tomu nepropustné pro vodu a plyny. Korkové buňky tvoří korek v sekundárním krycím pletivu - peridermu, 2) jeden ze dvou typů krátkých buněk v epidermis trav se stěnami impregnovanými suberinem
-křemičitá: jeden ze dvou typů krátkých buněk v epidermis trav s uloženinami oxidu křemičitého
-mateřská: buňka, která dává dělením vznik jiným buňkám, označovaným jako dceřiné
--megaspory: megasporocyt
--mikrospory: mikrosporocyt
--pylového zrna: mikrosporocyt
--zárodečného vaku: megasporocyt
-ohýbací: zvětšená buňka epidermis typická pro pokožku mnohých trav. Řady ohýbacích buněk probíhají podélně listem. Snížení obsahu vody v těchto buňkách vede k skládání nebo stáčení listu. Buňky ohýbací jsou rovněž označovány jako cellulae bulatae.
-parenchymatická: nejméně specializovaný typ dospělé rostlinné buňky různého tvaru a velikosti, obvykle s tenkou primární buněčnou stěnou. Parenchymatické buňky mohou tvořit souvislé pletivo parenchym, jednotlivé parenchymatické buňky nebo jejich skupiny jsou součástí složených pletiv (např. xylému nebo floému). V rostlině plní různé fyziologické funkce - fotosyntetickou, zásobní, stavební, sekreční apod. Vzhledem k tomu, že snadno obnovují schopnost dělit se, podílejí se na procesech hojení ran a regenerace; tvorbě adventivních orgánů, sekundárních meristémů atd.
-průvodní: specializovaná buňka parenchymatická nacházející se ve floému rostlin krytosemenných. Vzniká dělením stejné buňky mateřské jako článek sítkovice, se kterým tvoří fyziologickou jednotku
-sítková: jeden z elementů sítkových
-spermatická: nepohyblivá samčí gameta rostlin krytosemenných a téměř všech rostlin nahosemenných
-Strassburgerova viz buňka bílkovinová
-svěrací: jedna ze dvou buněk, které obklopují průduchovou štěrbinu (viz též průduch), které změnami své velikosti a tvaru regulují velikost průduchové štěrbiny a tím výdej vody rostlinou. Nejčastěji mají ledvinovitý tvar s tenkou hřbetní a zesílenou břišní stěnou. U trav a jim příbuzných rostlin mají tvar činkovitý se zesílenou střední částí stěny a tenkými konci
-transferová: buňka parenchymatická s výrůstky (invaginacemi) buněčné stěny, které jsou lemovány plazmalemou a zvyšují tak její povrch. Účastní se transportu velkého množství látek na krátké vzdálenosti mezi apoplastem a symplastem
-vedlejší: buňka pokožky sousedící se svěracími buňkami průduchu; je morfologicky (a většinou funkcí) odlišná od ostatních buněk pokožky
-vegetativní: jedna ze dvou buněk pylového zrna rostlin krytosemenných, která v sobě uzavírá buňku generativní
buňky centrální mateřské: skupina velkých buněk ve střední části apikálního meristému. U rostlin ve vegetativním stadiu vývoje se často dělí jen zřídka, aktivují se při přechodu ke kvetení (viz též cytohistologická zonace)
C:
Casparyho proužek: proužek v primární buněčné stěně a ve střední lamele tvořený ligninem a suberinem. Tvoří souvislý pruh v antiklinálních, radiálních i transverzálních buněčných stěnách; tím vzniká bariéra apoplastického transportu prostorem buněčných stěn. Vyskytuje se v buňkách ž endodermis a ž exodermis
cellulae bullatae buňky ohýbací
celulóza: polysacharid, 1,4 glukan. Je charakteristickým polysacharidem buněčných stěn rostlinných buněk. Tvoří dlouhé stužkovité molekuly, které jsou v buněčných stěnách spojeny vodíkovými můstky do pevných svazků ž mikrofibril
centrifugální: odstředivý, tvořící se nebo postupující od středu směrem k okrajům. Opak k centripetální
centripetální: dostředivý, tvořící se nebo postupující směrem do středu. Opak k centrifugální
céva (též trachea): řada cévních ž článků spojených perforovanými koncovými stěnami (tzv. deska perforační) do trubicovitého útvaru. Vyskytuje se v xylému rostlin krytosemenných a některých rostlin cévnatých výtrusných
cévice (též tracheida): jeden z cévních ž elementů. Na rozdíl od cévního ž článku nemá perforované stěny. Je vývojově starším a z hlediska transportu méně dokonalým elementem cévním. Vyskytuje se jako jediný cévní element u většiny rostlin cévnatých výtrusných a rostlin nahosemenných. Může se spolu s cévními články vyskytovat i u rostlin krytosemenných
cisterna: v cytologii označuje plochý membránový vak. Cisterny jsou stavebními součástmi např. endoplazmatického retikula nebo Golgiho aparátu
cystolit: výrůstek stěny buněčné, na kterém se ukládají silné vrstvy uhličitanu vápenatého (CaCO3)
cytohistologická zonace :rozčlenění stonkového apikálního meristému na zóny buněk lišících se velikostí, mitotickou aktivitou, směrem dělení a funkcí (viz též iniciála apikální, buňka mateřská centrální, meristém periferní a dřeňový)
cytokineze: buněčné dělení
cytoplazma: součást ž protoplazmy buňky mimo oblast buněčného jádra
Č:
čepička kořenová: též kalyptra, útvar, který obklopuje apikální meristém kořene
článek cévní (též tracheální článek nebo článek cévy): jeden z cévních ž elementů, jehož koncová stěna (tzv. deska perforační) je částečně nebo úplně rozpuštěná. Stavební jednotka ž cévy
-sítkovice: jeden ze sítkových elementů, stavební jednotka sítkovice. Je typickým sítkovým elementem rostlin krytosemenných
čnělka: část pestíku mezi ž bliznou a semeníkem, obvykle válcovitého tvaru, kterou prorůstá pylová láčka směrem k vajíčkům v semeníku
čočinka: oblast peridermu tvořená kulovitými buňkami s intercelular. Slouží výměně plynů mezi vnitřními pletivy a vnějškem rostliny
D:
dediferenciace: zpětná přeměna dospělé buňky nebo pletiva směrem k obnovení dělivé aktivity
dělivé pletivo meristém
děloha: útvar listového charakteru, který se vyvíjí na konci prvního stonkového článku (hypokotylu) v průběhu embryonálního vývoje. Rostliny jednoděložné mají jednu dělohu, ž dvouděložné obvykle dvě. Rostliny nahosemenné mají dvě až několik děloh, přičemž tento počet nemusí být konstantní. V dělohách se mohou ukládat zásobní látky využívané při klíčení. Při klíčení epigeickém se dělohy přeměňují v zelený asimilační orgán
derivát iniciály: ž iniciála
dermatogen: ž histogenová teorie
deska buněčná (též buněčná destička): přepážka vznikající na počátku buněčného dělení (cytokineze) mezi dceřinými žbuněčnými jádry. Vzniká ve fragmoplastu ve středu buňky a roste centrifugálně směrem k buněčné stěně buňky mateřské. Počátek její tvorby probíhá obvykle současně s telofází jaderného dělení
-perforační: koncová stěna článku cévního s jednou nebo více perforacemi, jimiž jsou sousední cévní články propojeny
--jednoduchá: koncová stěna obsahující jedinou perforaci. Ta bývá obvykle velká a z původní koncové stěny zbývá jen úzký lem
--složená: koncová stěna obsahuje více menších perforací. Perforace jsou nejčastěji protáhlé a uspořádané vzájemně rovnoběžně (schodovité uspořádám), méně často jsou perforace kruhovité
-sítková: koncová stěna článku sítkovice obsahující jedno nebo více sítkových políček s póry podstatně širšími než v ostatních stěnách
--jednoduchá: obsahuje pouze jedno sítkové políčko
--složená: obsahuje více sítkových políček
diafragma: příčná přepážka
diarchní : typ svazku cévního radiálního
diaspora: jakákoli část rostliny, která je oddělována od rodičovské rostliny a slouží k rozmnožování
diferenciace: rozrůznění, proces vyvolaný diferenční aktivitou genů, jehož výsledkem je morfologická a funkční odlišnost různých buněk a pletiv. Je součástí vývoje meristematické buňky v buňku dospělou
diktyozom (též Golgiho tělísko): útvar tvořený cisternami naskládanými na sebe, které na svých koncích odškrcují drobné membránové váčky. Soubor všech diktyozomů v buňce je označován jako Golgiho aparát. Jeho funkcí jsou posttranslační úpravy bílkovin. V rostlinných buňkách se v něm tvoří necelulózní polysacharidy buněčných stěn
dilatace: růst zajišťovaný dělením buněk parenchymatických. Probíhá např. v lýkových paprscích při sekundárním tloustnutí
diploidní: obsahující 2n (dvě sady) chromozomů
distální: nejvzdálenější od místa vzniku nebo připojení. Opak k proximální
drúza: složený krystal štavelanu vápenatého víceméně kulovitého tvaru, z jehož povrchu vyčnívají jednotlivé krystaly
dřeň: základní pletivo ve středu stonku nebo kořenu
duramen: jádro, jádrové dřevo
dvojité oplození: oplozenioplození typické pro rostliny krytosemenné. Při tomto oplození splývá jedna ze dvou samčích ž gamet (spermatických buněk) se samičí gametou ( vaječnou buňkou) za vzniku diploidní zygoty, ze které posléze vzniká embryo. Druhá spermatická buňka splývá s pólovými jádry nebo s jádrem centrální buňky zárodečného vaku za vzniku primární endospermální buňky, ze které se posléze vyvíjí endosperm
E:
elaioplast: leukoplast sloužící k ukládání zásobních tuků
element cévní: společný termín pro vodivé buňky žxylému, které se účastní transportu vody. Existují dva typy cévních elementů ž tracheidy a tracheální (ž cévní) články. U obou dochází při jejich dospívání k programované buněčné smrti, při které odumírá protoplast. Z buněk zůstávají pouze buněčné stěny, které jsou charakteristicky ztlustlé a lignifikované. Tloustnutí buněčných stěn může být kruhovité, šroubovité, síťovité, schodovité, nebo se mohou ve stěnách vytvářet dvůrkaté ztenčeniny. Transport vody probíhá kapilárními prostory, které vznikly na místě původních protoplastů
-sítkový: společný termín pro vodivé buňky floému, které se účastní transportu asimilátů. Existují dva typy sítkových elementů: buňky sítkové a články sítkovic. Články sítkovic se spojují do trubicovitých útvarů zvaných sítkovice. Název pochází od sítkových políček - oblastí stěn buněčných, které jsou proděravělé četnými otvory a připomínají tak sítka. Otvory procházejí protoplazmatické spoje a umožňují tak transport látek. Sítkové elementy jsou v dospělosti obvykle bezjaderné
embryo: zárodek
embryogeneze: vývoj embrya
emergence: vícebuněčný výrůstek na povrchu rostlinných orgánů, který vzniká z pokožky a z části pletiv pod pokožkou
endodermis: vrstva základních pletiv, která tvoří pochvu obklopující oblast vodivých pletiv u všech kořenů a u některých stonků a listů. Buňky endodermis mají vyvinuty v buněčných stěnách Casparyho proužky, v pozdějších vývojových stadiích může stěna i suberinizovat a sekundárně tloustnout (viz též suberinizace)
endogenní: vyvíjející se z vnitřních pletiv
endkarp: nejvnitřnější vrstva perikarpu (oplodí)
endoplazmatické retikulum: membránový systém buňky. Soustava vzájemně propojených cisteren a kanálků, ke které se mohou připojovat ribozomy. Je místem syntézy určitých bílkovin buňky a membránových lipidů
endosperm: pletivo, které vyživuje embryo v semenu a někdy také hromadí látky potřebné pro první fáze vývoje embrya při klíčení
-primární: u rostlin nahosemenných haploidní pletivo vznikající před oplozením, součást samičího gametofytu
- sekundární: u rostlin krytosemenných pletivo vznikající po dvojitém oplození dělením oplozeného jádra buňky centrální zárodečného vaku. Většinou je triploidní, může však být i diplo- nebo pentaploidní. Jeho ploidie závisí na typu zárodečného vaku
Podle způsobu dělení primární endospermální buňky rozlišujeme endosperm:
- buněčný: při jeho tvorbě dochází od počátku k dělení jader a tvorbě buněčných stěn
-helobiální: přechodný typ mezi jaderným a buněčným typem
-jaderný: při jeho tvorbě dochází nejprve k volnému novotvoření jader a teprve později se mohou tvořit stěny buněčné
endothecium: vrstva buněk pod epidermis prašníku s charakteristickými ztlustlinami buněčných stěn. Způsobuje otevírání zralého prašníku
epiblast: malý výrůstek proti štítku v embryu některých trav. Jeho funkce není známa. Bývá považován za rudiment druhé dělohy
epidermis (též pokožka): pletivo krycí primárního rostlinného těla, obvykle jednovrstevné, vzácně vícevrstevné
epikotyl: prytprýt embrya nebo semenáčku nad dělohou nebo dělohami, tvořený stonkovou osou a základy listů
epitel: vrstva buněk obvykle se sekreční funkcí, která lemuje sekreční dutinu nebo kanálek
epitem: pletivo parenchymatické mezi zakončením svazku cévního a pórem hydatody
etioplast: plastid vyvíjející se za tmy, který se po osvětlení přeměňuje v chloroplast
eustélé: vývojově nejpokročilejší typ stélé (stelární teorie), ve kterém jsou vodivá pletiva uspořádána do svazků cévních, které obklopují dřeň. Je charakteristické pro stonky rostlin nahosemenných a dvouděložných
exarchní xylém: primární xylém, jehož diferenciace probíhá žcentripetálně, tj. nejstarší elementy (protoxylém) se nacházejí nejdále od středu orgánu. Je typický pro kořeny
exina: vnější část stěny zrna pylového obsahující chemicky velmi odolné látky - sporopoleniny. Má význačnou povrchovou strukturu, která je typická pro určité taxony a může sloužit jako klasifikační znak
exokarp: vnější vrstva oplodí (perikarpu). Někdy je též označován jako epikarp exodermis: jednovrstevná nebo vícevrstevná hypodermis mnohých kořenů. Je charakteristická tvorbou Casparyho proužků a později lignifikací a suberinizací buněčných stěn
exogenní: vyvíjející se z povrchových pletiv
extenze pochvy cévního svazku: pruh základního pletiva (parenchymu nebo sklerenchymu), který se nachází mezi pochvou cévního svazku a epidermis listu
F:
felem: korek
feloderm: pletivo parenchymatické, které je v kořenu či stonku některých sekundárně tloustnoucích rostlin vytvářeno felogenem směrem centripetálním. Ve stonku může obsahovat chloroplasty a je pak nazýván zelená kůra. Je součástí sekundárního pletiva krycího (peridermu)
felogen: sekundární laterální meristém, který produkuje pletivo sekundární krycí (periderm). Centrifugálním směrem produkuje korek, centripetálním u některých rostlin feloderm
floém: lýková část pletiva vodivého. Složené pletivo, jehož hlavní funkcí je rozvod asimilátů rostlinným tělem. Skládá se ze sítkových elementů (buněk sítkových nebo žčlánků sítkovic), dále z žbuněk parenchymatických event. sklerenchymatických
-primární: vzniká postupnou diferenciací prokambia a je součástí primárního rostlinného těla. V primárním floému rozlišujeme časněji se diferencující protofloém a později se diferencující metafloém
-sekundární: je produkován kambiem centrifugálním směrem a je součástí sekundárního rostlinného těla. V s. floému rozlišujeme osový systém zajišťující transport v podélném směru a systém paprsků zajišťující transport ve směru radiálním
-vnější (externí): pruh floému na vnější straně bikolaterálniho svazku cévního
-vnitřní (interní): pruh floému na vnitřní straně bikolaterálního svazku cévního
fragmoplast: oblast mezi dceřinými jádry v telofázi. V jeho středu vzniká deska buněčná, která postupně dělí žbuňku mateřskou na dvě buňky dceřiné. Hlavní složkou fragmoplastu jsou mikrotubuly, podél nichž jsou transportovány váčky s materiálem pro výstavbu desky buněčné. Na počátku má soudečkovitý tvar, později se mění na tvar prstencovitý
fragmozom: oblast cytoplazmy, kde je lokalizováno dělící se jádro. Střed této vrstvy odpovídá středu později se vytvářejícího fragmoplastu
funikulus: poutko
fylotaxe: způsob uspořádání listů na stonku
G:
gameta: pohlavní buňka
gametofyt: pohlavní, haploidní generace, která vytváří gamety. V životním cyklu rostliny se střídá s nepohlavní diploidní generací (ž sporofytem). U různých skupin rostlin je různý poměr gametofytu a sporofytu (viz též ž rodozměna)
gametogeneze: tvorba gamet
Golgiho aparát: soubor diktyozomů nacházejících se v jedné buňce
guma: materiál polysacharidové povahy sekretovaný buňkami jako odpověď na poranění či infekci
gutace: sekrece kapalné vody specifickými strukturami listu - hydatodami
gyneceum: soubor plodolistů jednoho květu, reprezentovaný bud' větším počtem jednoplodolistových pestíků, nebo jedním víceplodolistovým pestíkem. Část květu, ve které dochází k tvorbě gamet samičích
-apokarpní: původní typ, který je tvořen samostatnými jednoplodolistovými pestíky Pestíků je v květu obvykle větší počet (např. u pryskyřníkovitých)
-cenokarpní: odvozený typ; ž pestik je tvořen několika srostlými plodolisty, v květu je jeden víceplodolistový pestík
H:
hadrom: dřevní část pletiv vodivých
haploidní: obsahující n (1 sadu) chromozomů. U rostlin je charakteristický pro gametofyt a gamety
haustorium: absorpční orgán parazita. U parazitických semenných rostlin (jmelí, kokotice) je haustorium přeměněným ž kořenem nebo stonkem, který proniká do pletiv hostitelské rostlin
hemicelulóza: polysacharidy stěny buněčné, které propojují celulózové mikrofibrily. Nejznámějším typem jsou xyloglukany
heterosporie ž různovýtrusnost
hilum: 1) ve škrobovém zrnu místo, kolem něhož se ukládají vrstvy škrobu; 2) jizva na semenu v místech, kde se oddělilo od poutka, též pupek
histogen: Hansteinův termín vztahující se k - iniciálám apikálních meristémů kořene nebo stonku, které dávají vznik zcela přesně určeným pletivům
histogenová teorie: vypracovaná v r. 1870 Hansteinem. Označuje iniciály apikálního meristému, ze kterých vznikají buňky diferencující se výlučně v určité pletivo, jako histogeny Rozeznává 3 hlavní histogeny: dermatogen dávající vznik pletivům krycím, periblem, dávající vznik pletivům základním a plerom, dávající vznik pletivům vodivým. V kořenu navíc rozlišuje kalyptrogen, dávající vznik kořenové čepičce. Vzhledem k tomu, že diferenciace pletiv vodivých a základních probíhá ve značné vzdálenosti od iniciál, je vymezení histogenů, zejména u apikálních meristémů stonku, problematické. V současné době se těchto termínů používá pouze v některých případech pro popis kořenových meristémů
histogeneze: tvorba pletiv
histologie: nauka o pletivech
homologie: určité entity (např. orgány) se stejným fylogenetickým původem, které ale nemusí mít stejnou funkci
hydatoda: struktura nacházející se na listech některých rostlin. Je tvořena epitemem, který navazuje na zakončení vodivých pletiv na jedné straně, na druhé straně končí v epidermis, ve které jsou modifikované průduchy. V hydatodě probíhá gutace
hypertrofie: abnormální zvětšování
hypodermis: vrstva nebo vrstvy buněk pod epidermis, pokud se strukturně liší jak od pokožky, tak od vrstev uložených hlouběji. Má jiný původ než epidermis, diferencuje se ze základního meristému
hypofýza: na počátku vývoje embrya buňka suspenzoru lokalizovaná nejblíže embryu. V průběhu vývoje embrya se dělí a dává vznik části buněk radikuly
hypokotyl: též stonkový článek podděložní. Nachází se již v embryu mezi dělohami a radikulou. Při klíčení z něj vzniká první internodium (článek) stonku
CH:
chaláza: oblast vajíčka proti mikropyli, kde se spojují integumenty a nucelus s poutkem
chiméra: kombinace pletiv různého genetického složení v rostlině či jejím orgánu chlorenchym: - pletivo, které obsahuje chloroplasty a ve kterém probíhá fotosyntéza. Většinou jde o parenchym, někdy o kolenchym
chloroplast: zelený plastid, který obsahuje fotosyntetická barviva (chlorofyly, karotenoidy) a ve kterém probíhá fotosyntéza
chromoplast: žlutý až oranžový plastid obsahující směs karotenoidů. Nachází se obvykle v květech či plodech, kde má signální funkci pro opylovače či živočichy roznášející semena. Méně častý je ve vegetativních orgánech (např. kořen mrkve)
I:
idioblast: buňka v pletivu, která se svou velikostí, tvarem či obsahem výrazně odlišuje od ostatních buněk v tomto pletivu
indumentum: odění
iniciála: jedna buňka nebo jedna ze skupiny buněk v apexu kořene nebo prýtu, která se dělí tak, že jedna ž buňka dceřiná setrvává v meristému a zůstává iniciálou, druhá dceřiná buňka (derivát iniciály) se v následujících cyklech přestává dělit a její descendenty jsou pak materiálem pro tvorbu trvalých pletiv. Trvalá schopnost dělení iniciál je dána jejich terminální pozicí. Při poškození mohou být nahrazeny sousedními buňkami. V širším slova smyslu jsou iniciály buňky, jejichž dělením vzniká nový orgán nebo pletivo (např. iniciály kambiální apod.)
-apikální (terminála): jediná buňka v terminální (distální) pozici v apikálních meristémech kořenů a stonků některých cévnatých výtrusných rostlin
iniciály apikální: skupina iniciál v centrální části povrchových vrstev apikálních žmeristémů semenných ž rostlin a některých cévnatých výtrusných rostlin (viz též cytohistologická zonace). Tyto iniciály jsou obvykle izodiametrické a poměrně málo vakuolizované
-kambiální: iniciály, které produkují buňky sekundárního xylému a floému. Narozdíl od apikálních iniciál jsou výrazně vakuolizované
--fusiformní: kambiální iniciály protáhlého tvaru, které produkují buňky osového systému sekundárních vodivých pletiv
--paprskové: kambiální iniciály izodiametrického tvaru, které produkují buňky paprsků sekundárních vodivých pletiv
inkompatibilita: fyziologická reakce, která zabraňuje oplození při určité kombinaci rodičů
integument: vaječný obal - vnější vrstvy buněk vajíčka, které obklopují nucelus. Při vývoji semena po oplození z něj vzniká osemení. Vajíčko mívá dva nebo jeden integument. Vzácně mohou integumenty chybět
intercelulára(mezibuněčný prostor): prostor mezi 2 či více buňkami v pletivu. Nejčastěji bývá vyplněn vzduchem, může ale fungovat též jako sekreční dutina či kanálek
* Nejčastější způsoby vzniku jsou:
-lyzigenní: vzniká lyzí (rozpuštěním) buněk
-rexigenní: vzniká roztrháním pletiva při nerovnoměrném růstu
-schizogenní: vzniká oddělením buněk od sebe
-schizo-lyzigenní: vzniká kombinací schizogenního a lyzigenního způsobu
internodium (článek): část stonku mezi jednotlivými nody
intina: vnitřní vrstva stěny pylového zrna
intruzivní růst: způsob růstu, při kterém rostoucí buňka proniká mezi ostatní buňky v pletivu a odděluje je od sebe podél střední lamely. Je charakteristický např. pro vývoj dlouhých, větvenýchž sklereid či vláken sklerenchymatických
intususcepce: růst buněčné stěny vkládáním nového materiálu do již existující stěny, mezi již existující složky stěny
izodiametrický: pravidelného tvaru, se všemi rozměry stejnými
J:
jádro(jádrové dřevo, duramen): vnitřní vrstvy sekundárního xylému ("dřeva") ve starších stoncích a kořenech dřevin. Tato část xylému už není schopná ani transportu, ani ukládání rezervních látek a neobsahuje živé buňky. Má obvykle tmavší zbarvení než vnější vrstvy zvané též běl
-buněčné: organela eukaryontní buňky ohraničená dvojitou membránou. Uvnitř jádra jsou lokalizovány chromozomy obsahující většinu genetické informace buňky. Jádro je součástí všech buněk alespoň na počátku jejich vývoje. V průběhu ontogeneze buněk může docházet ke ztrátě jádra; u rostlin se tak děje v elementech cévních a ž sítkových. Někdy mohou buňky obsahovat více než 1 jádro
- pólové: jedno ze 2 jader v centrální buňce zralého ž zárodečného vaku. Tato 2 jádra pocházejí ze skupin buněk na opačných pólech zárodečného vaku, odkud se přesouvají do centrální části. Při dvojitém oplození splývají se samčí ž gametou za vzniku primárního jádra endospermu. U některých rostlin spolu pólová jádra splývají ještě před oplozením
-primární endospermu: vzniká u krytosemenných rostlin splynutím haploidního jádra samčí gamety a dvou jader pólových v centrální buňce zárodečného vaku při dvojitém oplození. Jeho dělením vzniká endosperm. U většiny rostlin je triploidní
-sekundární (též centrální) zárodečného vaku: jádro ve středužzárodečného vaku, které vzniká u některých rostlin splynutím dvou pólových žjader dříve než dojde k oplození
K:
kalóza: polysacharid, 1,3 glukan. Vyskytuje se ve všech buňkách v okolí plazmodesmů, v pylových ž láčkách a v pylových zrnech. Nejhojnější je v ž elementech sítkových. Velmi často se tvoří jako reakce na poranění v sítkových elementech i v buňkách parenchymatických
kalich: vnější, obvykle zelená část květního obalu květu různoobalného. Skládá se z kališních lístků zvaných sepala (sing. sepalum)
kalus: pletivo tvořené tenkostěnnými buňkami, které se vytváří po poranění, při hojení ran. V tkáňových kulturách je jeho tvorba indukována na řezných plochách pletiv
kalyptrogen: oblast iniciál v některých kořenových vrcholech, která dává vznik kořenové čepičce nezávisle na ostatních iniciálách. Termín pochází z histogenové teorie
kambium: laterální meristém, který produkuje sekundární vodivá pletiva (sekundární xylém a sekundární floém) u rostlin sekundárně tloustnoucích. Dělí se převážně periklinálně a produkuje buňky jak směrem ven (sekundární floém), tak směrem dovnitř (sekundární xylém)
*Podle původu rozlišujeme kambium:
-fascikulární: vzniká uvnitř svazku cévního z prokambia
-interfascikulární: vzniká sekundárně z parenchymu dřeňových paprsků
* Podle tangenciálního uspořádání iniciál fusiformních rozlišujeme kambium:
- nerozvrstvené: fusiformní iniciály nejsou uspořádány v horizontálních řadách, nýbrž se částečně překrývají
- rozvrstvené: fusiformní iniciály jsou uspořádány v horizontálních řadách
kanálek: v anatomii podlouhlá intercelulára různého původu (schizogenního, lyzigenního či schizo-lyzigenního)
-sekreční: obsahuje sekrety (viz sekrece). Podle typu sekretu se dále označuje jako pryskyřičný (charakteristický pro jehličnany), siličný, slizový apod. Je obvykle lemován epitelem
-vzdušný: obsahuje vzduch a slouží transportu plynů
karyokineze: dělení buněčného jádra. Rozeznáváme 2 typy jaderného dělení, mitózu a meiózu
klíčení: počáteční fáze růstu nové rostliny, obnovení růstu embrya v semenu. Též počátek růstu pylové láčky nebo spory
-epigeické (nadzemní): způsob, při kterém se výrazně prodlužuje hypokotyl a vynáší tak dělohy nad povrch půdy. Dělohy se pak mění v asimilační orgány
-hypogeické (podzemní): způsob klíčení, při kterém nedochází k výraznému prodlužovaní hypokotylu a dělohy zůstávají pod povrchem půdy, obvykle uvnitř osemení
kolenchym: mechanické pletivo tvořené živými buňkami s nerovnoměrně ztloustlými, primárními, nelignifikovanými stěnami buněčnými, které mohou být plastické, tj. schopné růstu. Vyskytuje se nejvíce v rostoucích či mladých orgánech
-deskový: typ kolenchymu, jehož buňky mají ztloustlé pouze tangenciální stěny. Ztloustlé stěny tak vytvářejí deskovité útvary orientované rovnoběžně. s povrchem orgánu
-lakunární: méně běžný typ kolenchymu s intercelulárami, jehož buňky mají stěny ztloustlé v místech styku s intercelulárou
-rohový: nejběžnější typ kolenchymu, jehož buňky mají stěny ztloustlé v rozích, v místech styku 3 nebo více buněk
koleoptile: součást embrya trav, pochva obklopující základ prýtu (apikální meristém a základy prvních listu). Při klíčení se prodlužuje a chrání mladý prýt při prorůstání půdou. Bývá považován za první list
koleorhiza: v embryu trav pochva obklopující radikulu
kolumela (sloupek): střední část kořenové ž čepičky, jejíž buňky jsou uspořádány do podélných řad a obsahují velké amyloplasty, které se účastní gravitropické reakce kořenů
konektiv (spojidlo): pletivo tyčinky, které spojuje dva prašné váčky; je pokračováním nitky
korek: pletivopletivo, jehož buňky mají suberinizované stěny (viz též suberinizace), nepropustné pro vodu a plyny, a proto v dospělosti mrtvé. Je součástí sekundárního krycího pletiva - peridermu, který nahrazuje epidermis v druhotně tloustnoucích stoncích a kořenech. Může vznikat i při reakci na poranění či infekci
korpus: tunika - korpus teorie
koruna: vnitřní, často nápadně zbarvená část květního obalu různoobalného květu. Skládá se z korunních lístků, zvaných petala (sing. petalum)
kořen: jeden z rostlinných orgánů, obvykle podzemní, jehož hlavní funkce jsou příjem vody a živin z půdy a upevnění rostliny v půdě. Je nečlánkovaný a nevytváří listy; na distálním konci je zakončen čepičkou. Vodivá pletiva v kořenu tvoří radiální svazek cévní
* Podle původu dělíme kořeny na:
-adventivní: jakýkoli kořen kromě k. embryonálního nebo k. postranního vznikající na různých místech rostliny (stonku, oddenku, listu apod.)
-embryonální: kořen, který vznikl z kořenového pólu embrya (z radikuly). Je označován též jako hlavní nebo primární
*Dále rozlišujeme kořeny:
-hlavní: 1) někdy používán jako synonymum pro kořen embryonální; 2) kořen nesoucí kořeny postranní
-postranní (boční, laterální): kořen vzniklý větvením jiného kořenu (hlavního, adventivního nebo i jiného postranního)
K popisu kořenů se používá řada jiných termínů:
-kontraktilní (stahovací): kořen schopný pomalého zkracování, čímž zatahuje prýt nebo jeho části hlouběji do půdy (např. u cibulovin)
-nodální: adventivní kořen vyrůstající ze stonkového nodu
-seminální: jakýkoli kořen, který je založen již v embryu. Např. v embryu trav jsou kromě radikuly vytvořeny základy dalších adventivních kořenů
- vzdušný: kořen epifytických rostlin
kutin: heterogenní polymer, jehož hlavní složkou jsou mastné kyseliny. Je hydrofobní, nepropustný pro vodu. U rostlin impregnuje stěny pokožkových buněk prýtu a je hlavní součástí kutikuly
kutinizace: ukládání kutinu
kutikula: vrstva na vnějším povrchu pokožkových buněk prýtu složena z kutinu a vosků. Je chemicky odolná a téměř nepropustná pro plyny včetně vodní páry
květ: soubor přeměněných listů rostlin krytosemenných sloužící k pohlavnímu rozmnožovaní
*Podle souměrnosti rozlišujeme:
-aktinomorfní (pravidelný): květ, který lze rozdělit na 2 stejné díly více než jednou rovinou souměrnosti
-zygomorfní (souměrný): květ, který lze rozdělit na 2 stejné díly podle jediné roviny souměrnosti
* Podle charakteru květních obalů rozlišujeme:
-bezobalný (achlamydeický): kvetkvět bez květních obalů
-různoobalný (heterochlamydeický): květ s květním obalem rozlišeným na kalich a korunu
-stejnoobalný (homochlamydeický): květ s okvětím, tj. květním obalem nerozlišeným na kalich a korunu
*Podle pohlaví rozlišujeme:
-jednopohlavný: květ, který má bud' pouze tyčinky (samčí orgány), nebo pestík či pestíky (samičí orgány)
-oboupohlavný: kvetkvět, který má jak samčí, tak samičí orgány, tyčinky i pestík či pestíky
-pestíkový (samičí): květ bez tyčinek, pouze s pestíkem
-prašníkový (samčí): květ bez pestíků, pouze s tyčinkami
L:
láčka pylová: trubicový útvar vyrůstající z pylového zrna při jeho klíčení, kterým jsou dopravovány samčí gamety do vajíčka
lamela: tenká vrstva nebo deska
-střední: vrstva buněčné stěny složená převážně pektinů. Je společná dvěma sousedním buňkám, které tmelí dohromady. V ontogenezi buňky vzniká z buněčné desky
-střední složená: komplex střední lamely a dvou primárních buněčných stěn. Tento termín se používá tehdy, nejde-li odlišit pravou střední lamelu od primárních stěn
latex: tekutina velmi různého složení, často mléčně zbarvená, obsažena v mléčnicích. Obsahuje celou řadu anorganických i organických sloučenin, její častou složkou je kaučuk
leptom: lýková část vodivých pletiv
letokruh: vrstva sekundárního xylému vytvořena během jedné vegetační sezóny. Výjimečně se mohou během jedné sezóny vytvořit i 2 letokruhy
leukoplast: bezbarvý plastid, často specializovaný k ukládání zásobních látek, zejména škrobu (viz též amyloplast)
lignin: fenylpropanový heteropolymer, který impregnuje buněčné stěny mnohých specializovaných buněk (např. cévních ž elementů). Jeho složení se liší u různých taxonů, ale i různých pletiv nebo vrstev stěny. Zvyšuje mechanickou pevnost a snižuje propustnost stěn. Vytváří se často i jako nespecifická obranná reakce rostlin, při poranění, infekci apod.
lignifikace: impregnace buněčné stěny ligninem
list: postranní orgán prýtu se zákonitým postavením a s omezeným růstem. Je obvykle zelený a jeho hlavní funkcí je fotosyntéza a transpirace. Listového původu je i celá řada dalších útvarů, jako listeny, šupiny a jednotlivé části květu
* Podle uspořádání mezofylu rozlišujeme:
-bifaciální (dorziventrální): listlist, jehož svrchní a spodní strana se výrazně liší. Obvykle se pod svrchní epidermis nachází palisádový parenchym a pod spodní pokožkou parenchym houbovitý
-izolaterální (izobilaterální): list, jehož svrchní a spodní polovina je obdobného charakteru. Nejčastěji se pod oběma pokožkami vyskytuje parenchym palisádový a uprostřed je parenchym houbovitý
-monofaciální (unifaciální): méně běžný typ listu (např. u r. Iris nebo r. Acorus), který má obdobnou strukturu obou polovin listu. Ontogeneticky vzniká pravděpodobně růstem listového primordia abaxiálním nebo adaxiálním směrem a obsahuje tak pouze pletiva z abaxiální nebo adaxiální strany primordia
* Podle distribuce průduchů rozlišujeme:
-amfistomatický: list s průduchy v obou pokožkách (např. u listů trav)
-epistomatický: listlist s průduchy pouze v adaxiální pokožce (u vodních rostlin s listy splývajícími na hladině)
-hypostomatický: list s průduchy pouze v abaxiální pokožce (např. u listnatých dřevin)
lumen: uzavřený, ohraničený prostor
-buňky: prostor ohraničený buněčnou stěnou
M:
macerace: separace jednotlivých buněk pletiva po desintegraci střední lamely. Uměle vyvolaná macerace se využívá jako nástroj studia jednotlivých buněk. Přirozeně dochází k maceraci např. při dozrávaní dužnatých plodů apod.
margo: vnější okraj buněčné stěny (membrány) dvůrkaté ztenčeniny v ž tracheidách konifer. Obklopuje střední část, tzv. torus. Během vývoje zde dochází k rozkladu větší části celulozních složek stěny, čímž se zvyšuje jeho propustnost
matrix: základní hmota, ve které jsou uloženy jiné látky
mediánní: středový
medník: žláznatý útvar sekretující cukerné roztoky, tzv. nektar
-květní: lokalizovaný na některém z květních orgánu
-mimokvětní: lokalizovaný na vegetativních orgánech
megagametofyt: samičí gametofyt u rostlin heterosporických, vytvářející samičí gamety. U rostlin krytosemenných je reprezentován zárodečným vakem
megagametogeneze: vznik samičích gamet
megaspora: haploidní samičí spora neboli výtrus, vznikající meiotickým dělením (viz meióza), ze které se u rostlin heterosporických vyvíjí megagametofyt
megasporangium: samičí sporangium neboli výtrusnice. Útvar, ve kterém se meiotickým dělením vytvářeí megaspory. U rostlin krytosemenných je představováno nucelem vajíčka
megasporocyt:diploidní mateřská buňka megaspory, z níž meiotickým dělením vznikají 4 haploidní megaspory
megasporofyl: ž list nebo listový útvar, na němž se vytvářejí megasporangium. U rostlin krytosemenných je to plodolist
megasporogeneze: vznik samičích spor
meióza: typ jaderného dělení, při kterém dochází k redukci počtu chromozomů na polovinu. Probíhá jako dvě bezprostředně na sebe navazující modifikované mitózy; přičemž pouze před prvním dělením dochází k replikaci DNA. Při prvním dělení, zvaném též, heterotypické nebo redukční, dochází k rozchodu homologních chromozomů, a tedy k redukci počtu chromozomů na polovinu. Při druhém, homeotypickém dělení dochází k rozdělení každého chromozomu na 2 chromatidy, které se rozcházejí do dceřiných jader. Výsledkem je vznik 4 haploidních jader z 1 jádra ž dipIoidního
meristém: dělivé pletivo specializované na tvorbu nových buněk podle určitého vzoru. Vzniklé buňky se postupně přeměňují na buňky pletiv trvalých. Buňky meristémů jsou většinou tvořeny malými buňkami poměrně tenkostěnnými a málo vakuolizovanými, bez mezibuněčných prostor. Výjimkou jsou buňky kambia, které jsou výrazně vakuolizované. Dělení buněk meristémů může probíhat plynule po celý život rostliny (kambium, některé apikální meristémy) nebo je omezeno pouze na určitou vývojovou fázi orgánu (meristem na listu). Může být indukováno i změnou vnějších i vnitřních podmínek (latentní meristémy). Meristémy lze klasifikovat podle různých kritérií, velmi často se různé termíny používají nejednotně.
*Podle pozice v rostlinném těle rozeznáváme meristém:
-apikální: je uložen na vrcholu stonku a kořene. Je tvořen iniciálami a jejich bezprostředními deriváty. Apikální meristémy vždy produkují buňky primárních pletiv
-laterální: je uložen rovnoběžně s povrchem orgánu (kambium). Produkuje buňky sekundárních pletiv
-interkalární: nachází se mezi trvalými pletivy (např. na bázích internodií nebo na bázích listů). Striktně vzato by sem patřil i meristém na vrcholu kořenu, protože je uložen mezi pletivy čepičky a vlastním tělem kořene, avšak vzhledem k jeho funkci je řazen mezi apikální meristémy
* Z hlediska původu dělíme meristémy na:
-promeristém: též protomeristém, v apikálních meristémech se tak označuje skupina iniciál a jejich nejmladších descendentů. Při poranění části buněk promeristému jsou ostatní buňky schopny regenerovat funkčně plnohodnotný apikální meristém
-primární: tento termín se používá ve dvou významech: 1. meristém s návazností na meristémy embrya, tedy apikální meristémy hlavního stonku a ž kořenu. Nicméně obvykle se tímto termínem označují všechny apikální meristémy, které produkují primární pletiva. 2. meristematické oblasti navazující na promeristém, které již vykazují náznaky diferenciace v primární trvalá pletiva. Patří sem protoderm dávající vznik pokožce, prokambium dávající vznik primárním vodivým pletivům a základní meristém dávající vznik pletivům základním
-sekundární: vzniká dediferenciací pletiv, která byla již do určitého stupně diferencována. Patří sem např. felogen a interfascikulární kambium
-latentní: jsou zbytky meristému apikálního, které byly od něho odděleny pletivy trvalými. Jejich buňky se nedělí a jsou k dělení indukovány teprve změnou vnějších či vnitřních faktorů - např. kořenový pericykl, meristémy úžlabních pupenů
* Z hlediska možných směrů dělení se meristémy rozlišují na:
-deskový: jeho iniciály se dělí ve dvou směrech
-tělesový: jeho iniciály se dělí ve třech směrech
-vláknový či žebrový: jeho iniciály se dělí v jednom směru
Termíny meristém periferní a žebrový jsou vysvětleny u hesla cytohistologická zonace
mezofyl: základní pletivo listu lokalizované mezi dvěma listovými pokožkami. Je hlavním fotosyntetickým pletivem rostliny. Může být rozlišen na ž parenchym palisádový a houbovitý
mezokarp: střední vrstva perikarpu
mezokotyl: u trav, internodium mezi místem připojení skutela (skutelárním nodem) a koleoptilí
metafloém: část primárního floému diferencující se po diferenciaci protofloému, v období, kdy končí prodlužovací růst
metakutinizace: impregnace buněčných stěn povrchových buněk kořenové špičky ž suberinem, která může nastat na konci vegetační sezóny, když kořen ukončuje růst
metaxylém: část primárního xylému diferencující se po protoxylému, v období, kdy končí prodlužovací růst
mléčnice: buňka nebo řada buněk, které obsahují latex
-článkovaná (též mléčná céva): složená z více buněk, mezi kterými se mohou buněčné stěny částečně nebo úplně rozpouštět
-nečlánkovaná: mnohojaderná mléčnice bez vytvořených buněčných stěn
mikrofibrila: vláknitý útvar v buněčné stěně tvořený větším počtem pravidelně uspořádaných molekul celulózy, které jsou vzájemně propojeny vodíkovými vazbami
mikrogametofyt: samčí gametofyt u rostlin heterosporických, který vytváří samčí gamety. U rostlin semenných je reprezentován zralým pylovým zrnem
mikropyle (otvor klový): otvor mezi integumenty vajíčka, kterým obvykle prorůstá pylová láčka do vajíčka
mikrospora: haploidní samčí spora neboli výtrus, vznikající meiotickým dělením (viz meióza), ze které se u rostlin heterosporických vyvíjí mikrogametofyt. U rostlin semenných je reprezentována mladým (jednojaderným) pylovým zrnem
mikrosporangium: samčí sporangium neboli výtrusnice, útvar, ve kterém se meiotickým dělením (viz meióza) vytvářejí Chyba! Odkaz není platný.. U rostlin krytosemenných je představováno prašným pouzdrem
mikrosporocyt: diploidní mateřská buňka mikrospory, z níž meiotickým dělením vznikají 4 haploidní mikrospory. U semenných rostlin je mateřskou buňkou pylových zrn a bývá označována PMC (z anglického pollen mother cell)
mikrosporofyl: list nebo listový útvar, na kterém se vytvářejí mikrosporangia. U rostlin krytosemenných je představován tyčinkou
mitochondrie: semiautonomní organela eukaryotní buňky s obalem ze dvou membrán, která vzniká pouze z existujících mitochondrií, přičemž je zachována kontinuita mitochondriálního genomu. Její hlavní funkcí je buněčné dýchání
mitóza: typ jaderného dělení, při kterém chromatin vytváří chromozomy; vznikají dvě dceřiná jádra se stejným počtem chromozomů jako v mateřském jádře. Zajišťuje přesné rozdělení genetického materiálu do dceřiných jader. Je součástí buněčného (jaderného) cyklu
morfogeneze: vývoj tvaru
morfologie: nauka o tvaru a jeho vývoji
mykorhiza: symbiotické spojení houby a kořenu rostlin
-ektotrofní: houbové hyfy tvoří obal na povrchu kořene a částečně pronikají do prostor mezi buňkami povrchových vrstev kořenu. Je typická pro mnohé dřeviny
-endotrofní: houbové hyfy pronikají do nitra buněk kořenu
N:
Nektarium: medník
nitka: dolní nitkovitá část tyčinky, která nese prašník
nodus: oblast stonku, ke které se připojuje list nebo listy a kde může docházet větvení stonku
nucelus: vnitřní pletivo vajíčka, ve kterém vzniká zárodečný vak. Je považován za megasporangium
O:
odění: souborný termín pro trichomy pokrývající rostlinné tělo
ontogeneze: vývoj organismu, orgánu, pletiva či buňky od vzniku až do zániku
oosféra: vaječná buňka
opad: oddělování listů, květů, plodů, obvykle spojené s vytvořením zvláštní opadové vrstvy (zóny) v řapíku nebo stopce
oplodí: stěna plodu uzavírající semena. Vzniká vždy ze stěny semeníku, ale na jeho stavbě se může podílet i celý pestík, event. jiné části květu
oplození: splynutí samčí a samičí pohlavní buňky za vzniku diploidní zygoty
-dvojité: specifický typ oplození u krytosemenných rostlin, kdy dochází ke splynutí jedné samčí gamety s vaječnou buňkou za vzniku zygoty a současně ke splynutí druhé samčí gamety s jádrem centrální buňky zárodečného vaku za vzniku jádra, které posléze dá vznik endospermu
opylení: přenos pylu na bliznu u krytosemenných rostlin nebo přímo na vajíčko u rostlin nahosemenných
orgán: zřetelně a viditelně diferencovaná část rostlinného těla. U rostlin jsou pouze 3 orgány: kořen, stonek a list, které zajišťují základní funkce spojené s růstem rostliny; označují se jako vegetativní. Jejich počet u rostlin není konstantní. Přeměnou listů event. stonku pak vznikají orgány sloužící rozmnožování (u rostlin krytosemenných je to květ). Termín generativní orgány se někdy používá pro orgány spojené s rozmnožováním, není však přesně vymezen
osemení: vnější vrstva semena vzniklá z integument
osteosklereida: sklereida kosťovitého tvaru
P:
paprsek: soubor buněk základních ž pletiv lokalizovaných mezi pletivy vodivými.
*Podle původu rozlišujeme:
-dřeňový: panel parenchymatických buněk mezi cévními svazky propojující dřeň a pericykl. Je součástí primárního těla rostliny
-primární: pokračování dřeňového paprsku vznikající při sekundárním růstu rostlin; produkují ho paprskové iniciály kambia. Je součástí sekundárního těla rostliny
-sekundární: radiálně uspořádaný soubor buněk různé výšky a šířky mezi sekundárními vodivými pletivy (floémem i xylémem); produkují ho paprskové iniciály kambia, ale nezasahuje až do dřeně. Je součástí sekundárního těla rostliny
*Podle lokalizace v sekundárních vodivých pletivech rozlišujeme paprsek:
-dřevní: jeho část se nachází v sekundárním xylému
-lýkový: jeho část se nachází v sekundárním floému
*Podle typu buněk, které ho tvoří, rozlišujeme paprsek:
-heterocelulární: v sekundárních vodivých pletivech rostlin nahosemenných, který je v oblastiž xylému tvořen jednak parenchymatickými buňkami, jednak ležatýmitracheidami
-heterogenní: v sekundárních vodivých pletivech rostlin krytosemenných, který je tvořen parenchymatickými buňkami různého tvaru
-homocelulární: v sekundárních vodivých pletivo rostlin nahosemenných, který je tvořen pouze jedním typem parenchymatických buněk
-homogenní: v sekundárních vodivých pletivech rostlin krytosemenných, který je tvořen pouze parenchymatickými buňkami jednoho tvaru
parenchym: typ základního pletiva tvořeného živými buňkami různého tvaru (často víceméně izodiametrického), velikosti a funkce; buňky mají obvykle tenkou primární buněčnou stěnu. V rostlinách má řadu funkcí (fotosyntetická, zásobní ap.). Parenchymatické buňky se mohou vyskytovat i jako součást vodivých pletiv
-dřevní: tvoří součást xylému
-houbovitý: součást listového mezofylu některých listů s velkým objemem intercelulár
-lýkový: tvoří součást floému
-osový: nachází se v osovém systému sekundárních vodivých pletiv, který vzniká z fusiformních iniciál
-palisádový: součást listového mezofylu některých listů, tvořená protáhlými buňkami, které jsou svými podélnými osami orientovány kolmo na povrch listu
-paprskový: je součástí paprsků
paradermální: orientovaný rovnoběžně s pokožkou. Odpovídá tangenciální orientaci, avšak většinou se používá pro ploché orgány (listy apod.)
partenokarpie: vývoj plodu, aniž došlo k oplození. Vzniklý plod obvykle neobsahuje semena
pektiny: skupina polysacharidů v matrix buněčné stěny. Jsou zvláště hojné ve střední lamele
periblem: viz histogenová teorie
pericykl: část systému základních pletiv lokalizovaná ve středním válci, mezi vodivými pletivy a poslední vrstvou primární kůry. Může být vícevrstevný, jednovrstevný nebo i přerušovaný. V kořeni, kde se v pericyklu vytvářejí postranní kořeny, je též někdy označován jako perikambium, ve stoncích nemusí být vytvořen
periderm: sekundární krycí pletivo, které nahrazuje pokožku u druhotně tloustnoucích orgánů. Je produkován felogenem vytvářejícím korek a u některých rostlin ještě feloderm
perikarp: oplodí
periklinální: orientovaný rovnoběžně s povrchem, též tangenciální
perisperm: živné pletivo některých semen vzniklé z nucelu
pestík: součást květu ekvivalentní bud' celému coenokarpnímu gyneceu, nebo jednotlivým součástem apokarpního gynecea. Skládá se ze semeníku, čnělky a blizny
placenta: část ž plodolistu (ž semeníku), z níž vyrůstají vajíčka
placentace: způsob uložení placenty v semeníku
plastid: semiautonomní organela rostlinné buňky ohraničená dvěma membránami. Vzniká pouze z existujících plastidů, přičemž je zachována kontinuita plastidového genomu. V buňkách vyšších rostlin se mohou vyskytovat různé typy plastidů, schopné vzájemných přeměn. Podle obsahu barviv rozlišujeme zelené chloroplasty, žluté až oranžové chromoplasty a bezbarvé leukoplasty. Podle stupně vývoje rozlišujeme proplastidy a dospělé plastidy
plazmalema: povrchová membrána buňky ohraničující protoplast. U rostlinných buněk je lokalizována pod buněčnou stěnou
plerom: viz histogenová teorie
pletivo: spolu spojené a vzájemně interagující buňky společného původu sloužící určité funkci nebo souboru funkcí
*Podle dělivé aktivity rozlišujeme pletivo:
-dělivé (neboli žmeristém): specializované na tvorbu nových buněk podle určitého vzoru
-trvalé (neboli definitivní): vzniklé diferenciací buněk produkovaných meristémy; jeho buňky se nedělí. U rostlin je i u trvalých pletiv (zejména u parenchymu) možné obnovení dělivé aktivity na určité vnější či vnitřní popudy. Tak dochází např. k tvorbě postranních kořenů, adventivních kořenů či pupenů, k hojení ran apod.
*Podle tloušťky buněčné stěny rozlišujeme:
-parenchymatické: parenchym,
-kolenchymatické: kolenchym,
-sklerenchymatické: sklerenchym
*Podle původu rozlišujeme pletivo:
-primární: vznikající z buněk produkovaných apikálními meristémy a tvořící primární tělo rostliny
-sekundární: vznikající při sekundárním růstu. Je produkováno kambiem a felogenem a tvoří sekundární rostlinné tělo
*Z funkčního hlediska rozlišujeme pletiva (systémy pletiv):
-krycí: tvoří pokryv rostlinného těla, chrání ho, zprostředkovávají komunikaci s vnějším prostředím. Patří sem pokožka (epidermis a rhizodermis) a periderm
-vodivá: zahrnují xylém a floém, pletiva specializovaná na dálkový transport látek rostlinou
-základní: veškerá pletiva, která nepatří ani mezi pletiva krycí, ani mezi vodivá
plod: útvar vznikající většinou přeměnou semeníku, v některých případech celého pestíku, event. dalších částí květu, nesoucí uvnitř semena
plodolist: listovitý útvar krytosemenných rostlin, který srůstá v pestík a vytváří jedno nebo více vajíček. Je stavební jednotkou gynecea
plumula: pupen nebo apikální meristém prýtu nacházející se v embryu (též pírko)
pochva: je zpravidla jedna koncentricky uspřádaná vrstva buněk, která má významnou fyziologickou funkci. Bývá to obvykle patrné i na její struktuře. Nejčastěji je lokalizovaná na rozhraní základních částí daného orgánu.Typickou pochvou je endodermis, škrobová pochva či pochva cévních svazků listu
polinium: soubor trvale spojených pylových zrn jednoho prašného váčku nebo prašného pouzdra, která přenáší hmyz při opylení jako celek. Je charakteristické např.pro rostliny vstavačovité
polyembryonie: vznik více než jednoho embrya v jednom vajíčku
poutko: stopka, která spojuje vajíčko s placentou
prašník: horní fertilní část tyčinky, ve které probíhá mikrosporogeneze (vznik pylových zrn) a u některých rostlin i mikrogametogeneze. Skládá se ze dvou prašných váčků spojených konektivem, každý ze dvou prašných ž pouzder
primordium: základ ž orgánu v úplných začátcích jeho vzniku
proembryo: ž embryo na začátku svého vývoje, většinou do období, než dojde k odlišení protodermu
prokambium: jeden z primárních meristémů, který se postupně diferencuje za vzniku primárních vodivých pletiv - protofloému, protoxylému, metafloému a metaxylému. U rostlin se sekundárním růstem se z části prokambia diferencuje fascikulární kambium
promeristém (též protomeristém): meristém
proplastid: plastidplastid v počátečních fázích svého vývoje, nacházející se v gametách, meristematických buňkách ap. V průběhu života rostliny z něj mohou vznikat různé typy plastidů, a to podle typu buňky, ale i podle podmínek prostředí
protoplast: 1. obsah jedné buňky uvnitř jedné buněčné stěny 2. rostlinná buňka zbavená uměle buněčné stěny
protoplazma: živá metabolující hmota buňky
protoderm: jeden z primárních meristémů, který se postupně diferencuje za vzniku primárních krycích pletiv- epidermis a rhizodermis
protofloém: část primárního floému, která se diferencuje z prokambia jako první, před diferenciací metafloému
protostelé: stelární teorie
protoxylém: část primárního xylému, která se diferencuje z prokambia jako první část xylému, před diferenciací ž metaxylému
proximální: nacházející se nejblíže k místu vzniku nebo připojení, opak k distální
průduch: otvor v pokožce tvořený 2 buňkami svěracími a štěrbinou mezi nimi. Umožňuje regulovanou výměnu plynů mezi rostlinou a prostředím. Svěrací buňky mohou být obklopeny buňkami vedlejšími
*Podle uspořádání vedlejších buněk rozlišujeme průduch:
-aktinocytický: obklopený hvězdicovitě uspořádanými buňkami vedlejšími
-anizocytický: obklopený 3 nestejně velkými vedlejšími buňkami (např. Brassicaceae, Nicotiana, Solanum)
-anomocytický: bez vedlejších buněk (např.Ranunculaceae, Geraniaceae, Cucurbitaceae)
-diacytický: obklopený 2 vedlejšími buňkami, přičemž společné stěny svěracích buněk a buněk vedlejších jsou postaveny kolmo na podélnou osu svěracích buněk (např.Caryophylaceae)
-paracytickýbklopený 1 nebo více páry vedlejších buněk, které jsou umístěny rovnoběžně s podélnou osou svěracích buněk (např. Rubiaceae)
průduchový (stomatální) komplex: komplex tvořený průduchem a vedlejšími buňkami
prýt: stonekstonek spolu se svými postranními orgány ( listy, event. květy)
pyl: souborný termín pro pylová zrna
R:
radiální: orientovaný ve směru poloměru válcovitého tělesa (stonku, kořenu apod.)
radikula: korenkořenový základ embrya
rafid: jehlicovitý krystal šťavelanu vápenatého vyskytující se buď jednotlivě, nebo tvořící svazky
rhizodermis: kořenová pokožka
rodozměna: v ontogenetickém vývoji rostlin střídání haploidní pohlavní generace produkující gamety (gametofytu) a diploidní nepohlavní generace produkující spory (sporofytu). Je typická pro všechny rostliny cévnaté i pro většinu rostlin bezcévných
-heteromorfická: sporofyt a gametofyt jsou morfologicky odlišné. Je typická pro mechorosty, kapraďorosty a semenné rostliny, vyskytuje se i u mnohých řas
-izomorfická: gametofyt a sporofyt nejsou morfologicky odlišné; vyskytuje se pouze u některých řas
rostlina: fotoautotrofní organismus tvořený buňkami s pravým jádrem (eukaryotickými)
-cévnatá: u ní jsou vytvořena vodivá pletiva (kapraďorosty a rostliny semenné)
-semenná: vytvářející semena coby rozmnožovací částice
-krytosemenná: její semena vznikají z vajíček uložených uvnitř semeníku; semena jsou v dospělosti uzavřená v plodu
-dvouděložná: krytosemennakrytosemenná rostlina, jejíž embryo má 2 ž dělohy
-jednoděložná: krytosemenná rostlina, jejíž embryo má 1 ž dělohu
-nahosemenná: její semena vznikají z nahých vajíček uložených na povrchu semenných šupin; semena nejsou v dospělosti uzavřena uvnitř plodu
S:
sekrece: výdej látek mimo protoplazmu buněk, buď ven z buňky nebo do vakuoly. Tyto látky mohou být odpadní nebo mohou sloužit četným funkcím (obrana, komunikace s opylovači apod.) Sekretovány mohou být např. přebytečné ionty, oligosacharidy a polysacharidy, bílkoviny a různé sekundární metabolity. Podle způsobu výdeje látek rozlišujeme sekreci:
-ekrinní: látky jsou vylučovány přes membránu jako jednotlivé molekuly
-granulokrinní: látky jsou sekretovány uvnitř váčků obalených membránou
-holokrinní: látky jsou sekretovány do dutin, vzniklých dezintegrací skupin buněk
semeník: spodní rozšířená dutá část pestíku, ve které se vyvíjejí vajíčka. Po oplození se mění na plod
semeno: rozmnožovací částice (diaspora) semenných rostlin obsahující embryo a často i živné pletivo (endosperm, perisperm). Na povrchu je kryto osemením. Vzniká z oplozeného vajíčka
septum: dělící přepážka
sifonostélé: stelární teorie
sítkovice: řada článků, které jsou spojeny cytoplazmatickými spoji ve svých koncových stěnách. Charakteristická pro floém rostlin krytosemenných
sklereida: skerenchymatická buňka různého tvaru. Narozdíl od sklerenchymatického vlákna nebývá výrazně protáhlá
sklerenchym: mechanické pletivo, jehož buňky mají ztloustlé, sekundární buněčné stěny, často lignifikované. Je tvořené buď sklerenchymatickými vlákny, nebo sklereidami. Bývá součástí systému pletiv základních, avšak sklerenchymatické buňky mohou být i součástí systému pletiv vodivých, event. pletiv krycích
skutelum: štítek
soubuní: vícejaderný útvar vzniklý buď splynutím buněk, nebo přibýváním protoplazmy bez buněčného dělení spojeným však s dělením jader. K označení soubuní se používá (nejednotně) pojmů- syncytium a plazmodium
spora: buňka, která funguje v rozmnožování rostlin. Ve všech cévnatých rostlinách je produkována meiózou, je haploidní a vyrůstá z ní gametofyt
sporofyl: výtrusný list nesoucí výtrusnici nebo výtrusnice
sporofyt: nepohlavní generace rostlin, která produkuje meiózou haploidní spory, z nichž vyrůstá pohlavní generace gametofyt (viz též rodozměna)
sporopolenin: chemicky velmi odolná součást vnější vrstvy stěny pylových zrn či spor
stelární teorie: teorie objasňující uspořádávání systému primárních vodivých pletiv v průběhu fylogeneze. Ve středním válci (stélé), především stonku, se za původní uspořádání považuje protostélé, kde je xylém a floém uspořádán koncentricky (jedna část obklopuje druhou) ve středu orgánu. Během evoluce se zejména uplatnily 3 směry vývoje"
1. Vznik dřeně v centru orgánu a prostoupení vodivého systému základním pletivem (plektostélé, sifonostélé a aktinostélé)
2. Formování většího počtu svazků cévních různě vzájemně uspořádaných (eustélé a ataktostélé) a
3.Vznik více samostatných svazků (meristélé a polystélé)
stélé: centrálně uložený válcovitý útvar v kořeni a stonku, obsahující vodivá pletiva spolu s pletivy základními (pericyklem, dření, mezisvazkovým parenchymem apod.) Je obklopen základními pletivy primární kůry. V kořeni je jasně ohraničen poslední vrstvou primární kůry endodermis, zatímco ve stonku jeho hranice nemusí být morfologicky jasně patrná. Též střední ž válec nebo centrální cylindr
stěna buněčná: víceméně rigidní neprotoplazmatický útvar na povrchu rostlinné buňky, vně protoplastu. Je složena ze střední lamely, primární stěny a u některých specializovaných buněk ještě ze sekundární stěny. U vyšších rostlin je tvořena polysacharidem celulózou, necelulózními polysacharidy ( hemicelulózy, pektiny) a bílkovinami. U specializovaných buněk může obsahovat další organické nebo anorganické složky (lignin, kutin, suberin, křemičitany a další)
stoma : průduch
stomium: štěrbina nebo pór v prašníku, který vzniká při vysychání prašníku a kterým se uvolňují pylová zrna
stonek: jeden z rostlinných orgánů, článkovaná (členěná na nody a internodia) část prýtu nesoucí listy, případně květy
stopa: typ cévního svazku stonku
-listová: část cévního svazku ve stonku, nacházející se mezi místem, kde vstupuje do listu, a místem, kde se připojuje k vodivému systému stonku. Před spojením s cévním svazkem stonku může procházet jedním i několika internodii. List může mít jednu i více stop
-postranní větve: část cévního svazku stonku nacházející se mezi místem vstupu do postranní větve a místem, kde se připojuje k vodivému systému stonku, ke kterému je větev připojena
suberin: hydrofobní polymer, tvořený mastnými kyselinami s přídavkem fenolických látek, který je složkou buněčných stěn; zvyšuje jejich pevnost a snižuje propustnost. Je charakteristický pro buňky korku, endodermis a exodermis
suberinizace: ukládání suberinu do buněčných stěn
svazek cévní: pruh primárních vodivých pletiv, obvykle složený z xylému a floému.
*Podle vzájemného uspořádání xylému a floému rozlišujeme:
--bikolaterální (též dvojbočný): floém je umístěn jak na vnější, tak na vnitřní straně xylému. Vyskytuje se ve stoncích rostlin některých čeledí (tykvovité apod.)
--kolaterální (též bočný): xylemxylém a floém jsou uspořádány vedle sebe, floém obvykle na vnější straně. Vyskytuje se běžně v listech a je nejčastějším svazkem stonků
--koncentrický (též soustředný): svazek, ve kterém buď floém obklopuje xylém (dřevostředný, hadrocentrický nebo též amfikribrální), nebo xylém obklopuje floém (lýkostředný, leptocentrický nebo též amfivazální). První typ se vyskytuje např. v oddencích některých jednoděložných rostlin, druhý typ se nachází u některých kapraďorostů
--radiální (též paprsčitý): střídají se v něm pruhy xylému a floému. Je typický pro kořeny. Pokud se střídají 2, 3, 4, 5 nebo 6 částí floémových se stejným počtem částí xylémových, jedná se o svazky diarchní, triarchní, tetrarchní, pentarchní a hexarchní.Při výskytu většího počtu xylémových a floémových částí hovoříme o svazku polyarchním
*Podle přítomnosti kambia rozlišujeme:
--otevřený: v něm je přítomno kambium, vyskytuje se u rostlin se sekundárním růstem
--uzavřený: bez kambia, typický pro rostliny bez sekundárního růstu
*Dále rozlišujeme cévní svazek:
--úplný: obsahuje jak floém, tak xylém
--neúplný: jedna část (floém nebo xylém) v něm chybí
suberoderm: korek
suspenzor: skupina buněk vzniklá dělením zygoty a lokalizovaná na bázi embrya. Slouží k jeho upevnění v ž zárodečném vaku a k jeho vtahování do živného pletiva semena (endospermu)
symplast: soubor propojených protoplastů v rostlinném těle. Veškerá protoplazma rostlinného těla vzájemně propojená pomocí cytoplazmatických spojů ž plazmodesmů
syncytium: soubuní
synergida: jedna dvojice buněk ve zralém zárodečném vaku krytosemenných rostlin, které jsou lokalizovány po obou stranách vaječné žbuňky (samičí ž gamety) a spolu s ní tvoří tzv. vaječný aparát. Účastní se na oplození; proniká do ní pylová ž láčka a uvolňuje do ní spermatickou buňku (samčí ž gametu), která později oplodní vaječnou buňku
Š:
škrob: nerozpustný polysacharid složený z molekul glukózy. Hlavní zásobní látka rostlin nacházející se v různých typech plastidů
štítek: součást embrya trav. Je považován za orgán homologický s ž dělohou. Při klíčení uvolňuje do endospermu enzymy, které rozkládají zásobní látky, a dále slouží k čerpání živin z endospermu a jejich přenosu do klíčící rostliny
T:
tangenciální: orientovaný ve směru tangenty, tj. kolmo na poloměr. Též periklinální
tapetum: vnitřní vrstva stěny prašného pouzdra; jeho obsah je stráven vyvíjejícími se pylovými zrny
tělo rostlinné (kormus): útvar charakteristický pro cévnaté rostliny, tvořený 3 základními orgány: kořenem, stonkem a listy, případně orgány od nich odvozenými (květní orgány). Svým členěním na orgány s výraznou vnitřní diferenciací pletiv se odlišuje od stélky, útvaru typického pro ostatní typy rostlin
-primární: část tvořená pouze primárními pletivy, která jsou produkována apikálními meristémy. U rostlin, které nemají sekundární tloustnutí, představuje celou rostlinu
-sekundární: část, která je přidána k primárnímu tělu při sekundárním tloustnutí a která je produkována laterálními meristémy, kambiem a felogenem
terminála: velká nápadná buňka v apikálním meristému kořene nebo prýtu mnohých kapraďorostů. Postupně se dělí podél svých vnitřních stěn a dává vznik drobným buňkám, které se postupně diferencují na trvalé buňky. Též apikální buňka.
testa osemení
tloustnutí:
-buněčné stěny: obvykle používáno pro ukládání sekundární buněčné stěny na vnitřní povrch primární stěny, ke kterému dochází po ukončení růstu buňky. Toto tloustnutí může být rovnoměrné (např. u sklerenchymu, kdy se sekundární stěna ukládá víceméně na celý povrch primární stěny. K nerovnoměrnému ukládání sekundární stěny dochází např. u - cévních elementů, kde sekundární stěna může vytvářet různé vzory
--kruhovité: sekundární stěna se ukládá ve formě prstenců, které nejsou vzájemně propojené
--šroubovité: sekundární stěna se ukládá ve formě spojité šroubovice
--síťovité: sekundární stěna se ukládá nepravidelně a vytváří síťovitou strukturu
--schodovité: sekundární stěna se ukládá tak, že neztloustlá místa jsou protáhlá a uložená nad sebou tvoří strukturu připomínající schody nebo žebřík
-sekundární (též sekundární růst): zvětšování tloušťky stonku stonku nebo kořenu činností laterálního meristému kambia, případně felogénu. Je charakteristické pro rostliny nahosemenné a většinu rostlin dvouděložných.
tonoplast: membrána ohraničující vakuolu
torus: zesílená střední část buněčné stěny tvořená střední lamelou a primární stěnou ve dvůrkaté ztenčenině tracheid nahosemenných rostlin
trachea: céva
tracheida: jeden z cévních elementu xylému, jehož stěny nejsou perforovány na rozdíl od cévního článku
-ležatá: tracheida nacházející se na spodním a dolním okraji paprsku některých nahosemenných rostlin
-vláknitá: úzká tracheida v sekundárním xylému obvykle výrazně silnostěnná a na koncích zašpičatělá. Je pravděpodobně přechodnou formou mezi tracheidou a sklerenchymatickým libriformním vláknem
transverzální: příčný, orientovaný kolmo na podélnou osu orgánu
trichoblast: mladá buňka kořenové pokožky, ze které vzniká kořenový vlásek
trichom: výrůstek vzniklý z pokožkových buněk. Může být jednobuněčný i vícebuněčný, různého tvaru a funkce (např. ochranná, sekreční, absorpční apod.)
tunika: vnější vrstva nebo vrstvy buněk v apikálním meristému prýtu krytosemenných rostlin; její buňky se dělí pouze antiklinálně a přispívají tak ke zvětšování povrchu
tyčinka: část květu (květní orgán), složený obvykle z nitky a prašníku
thyla: výrůstek parenchymatické buňky prorůstající do nitra cévních článků, který tento článek částečně nebo zcela uzavírá. Vzniká buď z parenchymatických buněk paprsků nebo z buněk osového parenchymu xylému
tonoplast: membrána ohraničující vakuolu
V:
vajíčko: struktura semenných rostlin, která se po oplození mění v semeno. Vytváří se v semeníku z placenty u rostlin krytosemenných nebo na semenných šupinách u nahosemenných rostlin. Skládá se z nucelu a obvykle 1 nebo 2 vaječných obalů - integumentů. Je místem megasporogeneze a megagametogeneze a vytváří se v něm samičí gametofyt
-krasinucelátní: gametofyt je lokalizován hluboko v nucelu
-tenuinucelátní: gametofyt je lokalizován blízko horního povrchu nucelu
vak zárodečný: samičí gametofyt krytosemenných rostlin lokalizovaný ve vajíčku. Zralý zárodečný vak je obvykle tvořen 7 buňkami - na jednom pólu vaku je to vaječná buňka se 2 synergidami, tvořící dohromady tzv. vaječný aparát, 3 antipodami na opačném pólu vaku a 1 centrální buňkou, obvykle dvoujadernou, uprostřed
vakuola: dutina v protoplastu, vyplněná vodným roztokem směsi látek - buněčnou šťávou a ohraničená vůči cytoplazmě membránou tonoplastem -
vakuolizace: l. vývoj vakuol v ontogenezi buňky 2. přítomnost a množství vakuol v buňce
vakuom: soubor všech vakuol v buňce
válec střední stélé
velamen: několikavrstevná rhizodermis vzdušných kořenů některých epifytů (např. orchideje, bromélie). Vzácně se vyskytuje i u kořenů rostoucích v půdě
venace: uspořádání listových žilek (svazků cévních) v listové čepeli
vlákno sklerenchymatické: dlouhá zašpičatělá sklerenchymatická buňka, jejíž stěny často lignifikují a jejíž protoplast v dospělosti často odumírá
-libriformní: součást xylému některých rostlin
-článkované: s přepážkami (septy), které vznikají dělením poté, co se vytvořila ž sekundární stěna
-xylémové: je součástí xylému, obvykle libriformní vlákno nebo vláknitá tracheida
X:
xerofyt: rostlinarostlina přizpůsobená životu na suchých stanovištích
xeromorfní: typický pro xerofyty
xylém: dřevní část vodivých pletiv. Složené pletivo, jehož hlavní funkcí je transport vody a minerálních látek od kořenů do nadzemních orgánů. Skládá se z cévních elementů (cévic nebo článků cév), dále z buněk parenchymatických a sklerenchymatických
-primární: vzniká postupnou diferenciací prokambia a je součástí primárního rostlinného těla. V primárním xylému rozlišujeme časněji se diferencující protoxylém a později se diferencující metaxylém
-sekundární neboli deuteroxylém: je produkován kambiem centripetálním směrem a je součástí sekundárního rostlinného těla. V sekundárním xylému rozlišujeme osový systém zajišťující transport v podélném směru, a systém paprsků, zajišťující transport ve směru radiálním
Z:
zárodek: embryo
zrno:
-aleuronové: zrno zásobních bílkovin v semenech mnohých rostlin. Buňky s aleuronovými zrny často tvoří souvislé vrstvy (aleuronové vrstvy). V současné době se často používá jako synonymum bílkovinová tělíska
-pylové: útvar představující buď mikrosporu semenných rostlin (mladé pylové zrno), nebo mikrogametofyt (zralé pylové zrno)
škrobové: je tvořené zásobním polysacharidem škrobem. Vytváří se vždy v plastidech. V chloroplastech se vytváří jako krátkodobá zásoba - tzv. asimilační škrob. Dlouhodobě se ukládá v bezbarvých plastidech označovaných jako amyloplasty. Zásobní škrob mívá často charakteristické uspořádání, podle kterého lze identifikovat jeho původ
-jednoduché: v plastidu se tvoří jediné zrno
-složené: v ž plastidu se tvoří větší počet drobných zrn
-statolitové, též statolitový škrob: škrobové zrno přítomné v amyloplastech kolumely v kořenové čepičce. Účastní se gravitropické reakce kořenu
ztenčenina: neztloustlé místo v buněčné stěně vznikající tam, kde se na primární stěnu neukládá sekundární stěna. Dno ztenčeniny pak tvoří pouze střední lamela a primární stěna. Místo, kde ztenčenina ústí do lumen buňky, se označuje jako apertura: Ztenčeniny se obvykle vyskytují v obou sousedních buňkách a tvoří pár. I v primární buněčné stěně se nacházejí místa, která jsou tenčí než ostatní části stěny; jimi procházejí cytoplazmatické. spoje, žplasmodesmy, které buňky vzájemně propojují
-jednoduchá: její dno i její apertura mají stejnou velikost. Tvar ztenčeniny závisí na tloušťce sekundární stěny od prohlubně, tam, kde vrstva sekundární stěny není příliš mohutná až po kanálek tam, kde se ukládají mohutné vrstvy sekundární stěny.
-dvůrkatá: její dno je větší než apertura, protože sekundární stěna se klene nad dno ztenčeniny a vytváří dvůrek. Apertura může být kruhovitá nebo protáhlá až štěrbinovitá.
zygota: buňka vzniklá splynutím samčí a samičí gamety při oplození. U semenných rostlin jejím dělením vzniká embryo
Ž:
žilka: svazekcevnicévní ž svazek v plochém orgánu (listu). Jejich soubor tvoří žilnatinu
Původní příspěvek od Cool-T Je to ve FAQ...A já osobně bych řek,že s tou genetikou něco pravdy bude...
(přwsně jak řekl arbi) Už podle selskýho rozumu!!! A jestli někdo stduje nějakou takovoudle školu,kde se zabývaj genetikou,tak vám to jenom potvrdí!
For Kabuto: Všechny kytky máš hustý :-)
Taky bych se zapojil do diskuse a připojil se k názoru arbiho - genetika se časem opravdu mění. Trvá to miliony let, ale ke změnám na DNA dochází.
Teď jsem se díval na takovej sci-fi pořad o tom, jaký to bude na naší planetě za 5 milionu let. Lidstvo vymře, bude doba ledová, ale život na planetě bude !! Jak rostliny tak živočiši. Některý typy živočichů - krysa, prase - se adaptují na chladné počasí. Zase se zvětší, budou mít tlustší pokožku, aby přežili v mrazu ale rozhodně to nebudou dnešní potkani.
S rostlinama je to podobné - jde o teorii evoluce Charlese Darvina - život si vždycky najde cestu
george -> Jo, jo to jsem viděl taky! Medvědo-tygr = sněhoslídil
Nevíš, jak se jmenoval ten malej s ocáskem, co běhal po vyschlym středozem. moři a lapal ty mušky?
Kabuto -> Ten slovník jsem nezvlád´, sori Ale info vejš je inspirující. Th.
Nechtěl by někdo napsat článek o outdoorovém pěstování pro server hemp.cz? Měl by být určený spíše pro začátečníky, kteří o tom moc nevědí, a hlavně by to musel být originální článek, ne nějaký text okopírovaný z netu. Nemohu vám za něj nabídnout jinou odměnu než těch pár minut slávy a dobrý pocit, že jste přispěli ke správné věci. Pokud by jste se stali pravidelnými přispěvovateli, tak by se určitě nějaká forma materiální odměny našla.
Dejte mi prosím vědět - mělo by to vyjít koncem příštího týdne, tak to dost spěchá.
Viděli jste už zprávu o protestní huličské akci v Maďarsku?
Původní příspěvek od Sinuhet Ne, nepromitne. Kdyz premistis cloveka z niziny na poust, tak jeho potomci, kteri budou mit velkou spotrebu vody zahynou a preziji jen ti kteri jsou do pouste lepe vybaveni. Ti zase budou mit potomky z nichz se lepe rozmnozi ti vybaveni atd... Za x let mas sice populaci prizpusobenou suchu, ale ne proto, ze by reagovali na okoli zmenou sve DNA, ale proto, ze okoli samo vybere z populace ty, kdo jsou lepe prizpusobeni. Kazda dalsi generace je kombinaci genu tech predchozich + mutace. Ale mutace jsou relativne vzacne. A mutace kladne, podoporujici preziti, jsou jeste vzacnejsi.
ad DNA: do DNA se sice nic neuklada, ale mutace jsou mnohem castejsim jevem nez tu je zminovano. Dokonce kazdy den v nas probiha x mutaci(nejcasteji prilozeni nespravneho nukleotidu pri replikaci DNA), ale to resi v tomto pripade DNA polymeraza a spousta dalsich reparacnich mechanismu. Napriklad pri bunecnem cyklu je zde nekolik kontolnich bodu, kde probiha kontrola, jestli vse probehlo jak melo a teprve pote je bunka vpustena do dalsi faze (G uzly).
Co se samotnych mutaci tyce, existuje nekolik druhu napr. retezcove, genove zmeny (obsah genu v genomu), chromosomove, genomove (polyploidizace tak hojne vyuzivana v zemedelstvi..) ovsem velka cast mutaci pozorovatelnych napr. na molekularni urovni se na urovni fenotypu vubec neprojevi! tzn, ze je selekcne neutralni. Pak zde existuje tzv. pozitivni selekce (rychla fixace nekterych mutaci, pokud je to pro organismus vyhodne) a samozrejme negativni selekce tj. a souvisi i s tim co uz tu bylo receno-eliminace vetsiny novych mutaci v kodujicich oblastech DNA.
Jinak pro zajimavost na netu jsem nasla, ze napriklad mutacni rychlost obecne savci jaderne DNA je 3-5x10 na minus devatou subs/nukl/rok...
.....substituce-zamena/nukleotidu/za rok (ted si nejsem jista, jestli nemysleli nukleosid nebo primo nukl.kyselinu, tak kdyztak omluva..
A soul in tension thats learning to fly
Condition grounded but determined to try
Cant keep my eyes from the circling skies
Tongue-tied and twisted just an earth-bound misfit, I
11-11-2004 v 18:23 PM
bklopený 1 nebo více páry vedlejších buněk, které jsou umístěny rovnoběžně s podélnou osou svěracích buněk (např. Rubiaceae)
